Před více než sto miliony let pokrýval oblast dnešního severozápadního Myanmaru vlhký prales, jehož stromy opakovaně uvolňovaly pryskyřici do světa plného rostlinného materiálu, jemného prachu a drobných částic unášených po povrchu vegetace. Jeden z těchto výronů se možná odehrál na kmeni nebo v jeho těsné blízkosti, kde se čerstvá pryskyřice začala pomalu pohybovat přes nerovný povrch a sbírat vše, co jí stálo v cestě. Okolí nemuselo být klidné ani čisté: stačil dotyk s povrchem stromu, úlomky vegetace nebo prach zachycený na vlhkém podkladu a do tekoucí hmoty se mohl přidat další kousek tehdejšího lesa.

Nevznikla však jako jediná čistá vrstva. JHW-4 ukazuje pryskyřici, která se znovu a znovu přelévala, tuhla a překrývala předchozí proudy. V jednotlivých pásmech se proto střídají čistší červenohnědé partie s tmavšími zónami plnými organického a organicko-minerálního debris. Jemný sediment, drobné nepravidelné částice a vláknité struktury byly během pohybu pryskyřice zachycovány, přesouvány a nakonec uzavřeny do nitra vznikajícího kusu. Právě tato proměnlivost dnes dovoluje číst kus jako sled několika navazujících fází, nikoli jako jediný okamžitý výron.

Mezi tímto materiálem se dochovaly také tři samostatně rozlišitelné rostlinné struktury. Dva nepravidelné fragmenty vegetace a jedno jemné rostlinné vlákno dnes představují nejvýraznější biologickou stopu uvnitř jantaru. Nelze určit, z jaké části rostlin pocházely ani ke kterému druhu náležely. Přesto ukazují, že pryskyřice během svého toku procházela prostředím, kde se mísily části vegetace, lesní detrit a jemný sediment. Hmyz se v tomto kusu bezpečně doložit nepodařilo, a proto jeho příběh nestojí na jediném organismu, ale na samotném pohybu pryskyřice a materiálu, který v sobě zachytila.

Postupem času pryskyřice ztvrdla a stala se součástí geologického záznamu oblasti Hkamti v Sagaing Region. Přesný průběh jejího uložení neznáme, ale během milionů let se původně měkká hmota proměnila v kompaktní jantar, který si dodnes uchoval vrstvy, barvu i drobné části pradávného pralesního prostředí.

Dnes má JHW-4 nepravidelný robustní tvar o rozměrech 33,34 × 19,19 × 15,74 mm a hmotnost 6,18 g. Velká část povrchu zůstala v mohutné přírodní krustě, zatímco vybrané plochy byly otevřeny leštěním. Právě tato okna odhalují jeho nejsilnější stránku: tmavě červenohnědou až vínově hnědou pryskyřici, místy přecházející do sytě červených, koňakových a oranžových průsvitů. Proudnice vytvářejí zvlněné vrstvy a tmavé pásy debris, které dávají vnitřní stavbě výraznou hloubku. Pod ultrafialovým světlem se odkryté plochy navíc zbarvují světle modrošedě až tyrkysově modře, zatímco krusta zůstává převážně tmavá.

JHW-4 tak není oknem k jedinému zachycenému tvoru. Je oknem k pohybu samotné pryskyřice – k okamžiku, kdy proudící hmota postupně uzavírala drobné stopy lesa a proměnila je v červenohnědou kroniku pradávného pralesa.