Vharok – Oheň, který se nebál tmy

Prolog – Ocas ve tmě

Ten kus nevypadal jako jantar.

Ležel mezi mokrými kameny na dně mělké nádoby, do níž stékala kalná voda z horského svahu.

Kolem se zvedaly barmské hory.

Večer přicházel rychle.

Slunce už zmizelo za hřebenem a v údolí zůstávalo jen poslední šedé světlo. Muži končili práci. Nářadí utichalo, voda dál protékala mezi kameny a drobnými úlomky horniny.

Jeden z nich sáhl do nádoby.

V dlani mu zůstal tmavý kus.

Hnědočerný.

Nepravidelný.

Těžko průhledný.

Na povrchu měl krustu a zbytky horniny.

Na jantar byl příliš temný.

Na obyčejný kámen zase příliš lehký.

Muž jej opláchl.

Na jedné hraně se na okamžik objevila hluboká višňově hnědá záře.

Jantar.

Schoval jej.

Netušil, co drží.

Netušil, že uvnitř temného kusu existuje ještě jiná tma.

Tma stará devadesát devět milionů let.

A v ní čeká někdo, kdo se tmy nikdy nebál.

Později se kámen dostal pod silné světlo.

Zvenku stále mnoho nesliboval.

Světlo do něj pronikalo obtížně. Části zůstávaly téměř černé, jiné se rozsvítily hlubokou jantarovou barvou.

Člověk kámen pomalu otáčel.

Nic.

Změnil úhel.

Světlo se opřelo do tenčí části.

A tam se něco objevilo.

Nejdříve jen čára.

Zakřivená.

Člověk přiblížil kámen k lampě.

Čára pokračovala.

Jeden článek.

Druhý.

Třetí.

Oblouk se stáčel nad tělem.

Na jeho konci byla zřetelná silueta.

Člověk znehybněl.

Ocas.

Ne pochybnost.

Ne prasklina.

Ocas.

A na jeho konci žihadlo.

Posunul světlo.

Ze tmy se vynořilo klepeto.

Pak druhé.

Nohy.

Tělo.

Celý tvor se objevoval postupně, jako kdyby ho světlo po částech vytahovalo z noci.

Štír.

Člověk už viděl v jantaru mouchy.

Brouky.

Mravence.

Roztoče.

Pavouky.

Ale tohle bylo jiné.

Na štíru bylo cosi pradávného i bez jantaru.

A tenhle čekal uvnitř kamene od doby, kdy po Zemi chodili dinosauři.

Ocas měl stále zdvižený.

Klepeta rozevřená.

Tělo napjaté.

Nevypadal, jako by spal.

Vypadal, jako by boj ještě neskončil.

Člověk zhasl světlo v místnosti.

Nechal svítit jen lampu za kamenem.

Okolní svět zmizel.

Jantar se rozhořel.

Zlatý oheň uprostřed černé místnosti.

A v něm stál štír.

Člověka napadla jediná otázka.

S čím bojoval?

Pak se zadíval na zdvižený ocas.

A otázka se změnila.

Kolik nocí musel přežít, než přišla ta poslední?

Světlo proniklo hlouběji.

Devadesát devět milionů let se rozestoupilo.

A noc se vrátila.

I. Když země ještě hořela po západu slunce

Den umíral nad křídovým pralesem.

Slunce se dotýkalo vzdálených korun a mezi stromy zůstávaly poslední pruhy oranžového světla.

Zem však stále sálala teplem.

Kameny nahřáté celodenním sluncem vydávaly teplo pomalu, jako by si chtěly kus dne ponechat pro sebe.

Pod jedním z nich byla tma.

Úzká dutina.

Chladnější zem.

Kořínky.

Rozpadlé rostlinné zbytky.

A štíří samice.

Téměř se nehýbala.

Na jejím těle se držel drobný živý náklad.

Mláďata.

Jedno vedle druhého.

Bledá.

Měkká.

Bezbranná.

Mezi nimi byl Vharok.

Ještě nebyl ohněm.

Ještě nebyl lovcem.

Ještě neznal noc.

Držel se matčina těla stejně jako ostatní.

Její hřbet byl jeho první zemí.

Její pohyb prvním zemětřesením.

Její tělo první ochranou před světem, který by jej v této chvíli dokázal zabít téměř čímkoli.

Vharok se narodil do tmy.

A právě proto se jí nikdy nemusel učit bát.

II. Matčin hřbet

První dny neznal vzdálenost.

Svět končil tam, kam dosáhly jeho nohy.

Když se matka pohnula, pohyboval se celý vesmír.

Když se zastavila, nastal klid.

Když zvedla klepeto, Vharok cítil otřes.

Když pod kamenem něco prošlo, vibrace se přenesly přes zem do jejího těla a z něj k mláďatům.

Vharok ještě nevěděl, co znamenají.

Později bude podle podobných otřesů lovit.

Teď byly jen řečí bez významu.

Noc přicházela.

Den odcházel.

Pod kamenem byl rozdíl malý.

Ale matka jej poznala.

Když se venkovní zem ochladila, vyšla.

Mláďata cestovala s ní.

Vharok poprvé opustil úkryt, aniž by se dotkl země.

Nad ním byla obloha.

Neviděl ji tak, jak ji vidí člověk.

Byla příliš veliká.

Příliš vzdálená.

Pro Vharoka znamenala především prostor, odkud přicházel chladnější vzduch.

Matka pokračovala mezi kameny.

Zastavila se.

Něco se pohnulo.

Její klepeta vyrazila.

Vharok ucítil prudký náraz.

Pak další.

Matka držela kořist.

Vharok ještě nechápal lov.

Ale poprvé poznal rytmus, který bude jednou určovat celý jeho život.

Čekání.

Výpad.

Boj.

Ticho.

III. První zem

Přišel čas opustit matčin hřbet.

Pro Vharoka to byl větší krok než všechny pozdější cesty.

Dotkl se země.

Byla drsná.

Chladnější než matčino tělo.

Pod nohama cítil každou nerovnost.

Zrno písku nebylo zrnem.

Byla to překážka.

Úlomek kůry byl stěnou.

Kořínek byl kmenem položeným přes cestu.

Vharok udělal několik kroků.

Zastavil se.

Matka byla blízko.

Sourozenci také.

Přesto se něco změnilo.

Poprvé stál sám.

A zem pod ním mluvila.

IV. Řeč bez hlasu

Něco proběhlo několik centimetrů od něj.

Vharok to neviděl.

Cítil to.

Jemný sled otřesů.

Rychlých.

Lehkých.

Pak nic.

Za chvíli znovu.

Vharok se otočil.

Nevěděl proč.

Jeho tělo vědělo dřív než on.

Země mu právě ukázala směr.

Před ním se objevila drobná larva.

Vharok pozvedl klepeta.

Larva pokračovala.

Vharok vyrazil.

Příliš brzy.

Kořist se stáhla mezi rostlinné zbytky.

Vharok zůstal stát.

První lov skončil prázdnými klepety.

Tma ho neporazila.

Jen ještě neuměl poslouchat.

V. Teplo kamene

Přes den se ukrýval.

Slunce bylo příliš silné.

Povrch vysychal.

Kameny se rozpálily.

Vharok vyhledával jejich spodní stranu, pukliny a místa mezi kořeny.

Tam čekal.

Den pro něj nebyl časem života.

Byl časem trpělivosti.

Nad úkrytem se odehrával svět, který nepotřeboval.

Hmyz létal mezi rostlinami.

Listy se otáčely za světlem.

Ještěrkovití lovci přebíhali po zemi.

V korunách se pohybovala těla mnohonásobně větší než Vharok.

On čekal.

Kámen nad ním pomalu chladl.

A s každým stupněm, který ztratil, se blížil Vharokův čas.

VI. První noc bez matky

Vyšel sám.

Noc nebyla černá.

Byla plná rozdílů.

Teplý kámen.

Chladnější půda.

Vlhká prohlubeň.

Suchá kůra.

Pohybující se kořínek.

Vibrace.

Pachy.

Proudění vzduchu.

Vharok nepotřeboval vidět daleko.

Jeho svět přicházel k němu zemí.

Zastavil se.

Něco kráčelo.

Lehce.

Nepravidelně.

Vharok čekal.

Tentokrát nezaútočil okamžitě.

Kořist se přiblížila.

Ještě.

Ještě.

Klepeta vyrazila.

Sevřela.

Larva se zmítla.

Vharok držel.

Poprvé ucítil odpor živého těla mezi klepety.

Poprvé vyhrál.

Nad pralesem nebyl slyšet žádný triumfální zvuk.

Jen listy ve větru.

Ale pod kamenem právě vznikl lovec.

VII. Háček

Vharok rostl.

Jeho tělo tmavlo.

Klepeta sílila.

A za tělem se stáčel ocas.

Článkovaný.

Pohyblivý.

Na konci nesl zbraň, kterou Vharok zpočátku používal neobratně.

Při prvních lovech rozhodovala hlavně klepeta.

Chyť.

Drž.

Nepusť.

Jenže některá kořist byla příliš silná.

Jednou zachytil větší larvu.

Okamžitě se začala zmítat.

Vharok klouzal po zemi.

Jedno klepeto málem ztratilo sevření.

Larva se otočila.

Vharokův ocas se zvedl.

Pohyb byl rychlý.

Hrot dopadl.

Kořist sebou trhla.

Pak její odpor začal slábnout.

Vharok nepřemýšlel o jedu.

Nevěděl, co je chemie.

Jen pochopil další pravidlo noci.

Když klepeta nestačí, má ještě jednu odpověď.

VIII. Oheň ve tmě

Od té chvíle se jeho způsob lovu změnil.

Klepeta byla první branou.

Ocas posledním rozhodnutím.

Vharok se pohyboval nízko nad zemí.

Každý krok byl opatrný.

Pak přišel signál.

Vibrace.

Zastavení.

Směr.

Výpad.

Některou kořist sevřel a zlomil její odpor silou.

Jiná poznala hrot jeho ocasu.

Vharok nebyl největším tvorem noci.

Ani zdaleka.

Ale velikost nebyla jedinou formou síly.

V jeho těle existoval malý oheň.

Neviditelný.

Ukrytý v posledním článku ocasu.

A Vharok se učil, kdy jej použít.

IX. Noc má tisíc kroků

Každá noc byla jiná.

Někdy zem téměř mlčela.

Jindy byla plná pohybu.

Larvy.

Drobní brouci.

Pavouci.

Jiní členovci.

Každý vytvářel jiný rytmus.

Vharok se učil rozlišovat.

Těžké.

Lehké.

Rychlé.

Pomalé.

Blízké.

Vzdálené.

Jednoho večera cítil pohyb před sebou.

Vyrazil.

Klepeta sevřela prázdno.

Kořist byla rychlejší.

Jindy čekal příliš dlouho.

Pohyb zmizel.

Další noc zaútočil přesně.

Vharok nebyl dokonalý lovec od narození.

Noc ho učila.

A za každou chybu si vybírala cenu.

X. Déšť

První kapka dopadla na kámen.

Vharok ucítil náraz v nohách.

Pak druhý.

Třetí.

Během několika okamžiků se celý svět rozechvěl.

Déšť.

Vharok se stáhl pod kořen.

Voda stékala po povrchu.

Suchá zem se změnila v bláto.

Prohlubně se zaplnily.

Proud strhával rostlinné zbytky.

Vharok se držel.

Jeho noční loviště mizelo pod vodou.

Něco kolem něj proplulo.

Larva.

Mrtvá nebo omráčená.

Vharok nezaútočil.

Tentokrát nebyl lovcem.

Byl jen dalším malým tvorem čekajícím, zda prales dovolí, aby přišlo další ráno.

XI. Po bouři

Ráno bylo chladnější.

Vzduch voněl mokrou zemí.

Vharok zůstal ukrytý.

Když přišla další noc, vyšel.

Svět byl změněný.

Písek se přesunul.

Některé kameny ležely jinak.

Puklina, kterou znal, byla zanesená.

Pod kořenem se otevřel nový prostor.

A všude bylo více života.

Vlhkost vytáhla drobné tvory z úkrytů.

Vharok lovil.

Jednou.

Podruhé.

Potřetí.

Bouře, která ho mohla zabít, mu přinesla hostinu.

Prales neměl dobro ani zlo.

Měl jen následky.

XII. Pavouk

Vharok zachytil vibraci.

Lehká.

Rychlá.

Přerušovaná.

Přiblížil se.

Mezi rostlinnými zbytky se pohyboval pavouk.

Vharok znehybněl.

Pavouk také.

Oba byli lovci.

Oba čekali na chybu druhého.

Vharok otevřel klepeta.

Pavouk změnil směr.

Vharok se otočil.

Několik okamžiků se pohybovali proti sobě.

Pak pavouk vyrazil.

Vharok sevřel.

Minul.

Pavouk se dostal k jeho boku.

Vharok prudce stočil ocas.

Hrot dopadl.

Pavouk odskočil.

Vharok ustoupil.

Nikdo nevyhrál.

A právě proto oba přežili.

XIII. Když je vítězstvím odejít

Vharok zůstal dlouho pod kamenem.

Na boku měl drobné poranění.

Nebolelo tak, aby jej zastavilo.

Stačilo však, aby si pamatoval pohyb pavouka.

Příští noc se s podobným lovcem setkal znovu.

Tentokrát nezaútočil.

Obešel ho.

Mladší Vharok by možná bojoval.

Starší už začínal chápat rozdíl mezi odvahou a zbytečným nebezpečím.

Noc nebyla aréna.

Nikdo mu nedával body za vítězství.

Jedinou odměnou bylo další svítání.

XIV. Den obra

Jednou jej světlo zastihlo daleko od úkrytu.

Vharok se pohyboval rychle.

Zem se oteplovala.

Musel najít stín.

Pak přišla vibrace.

Tak silná, že se drobná zrnka půdy pohnula.

Vharok znehybněl.

Další.

Dum.

Pauza.

Dum.

To nebyla kořist.

Nebyl to ani predátor, kterému by dokázal čelit.

Nad ním prošlo obrovské zvíře.

Vharok viděl jen část nohy.

Tělo se ztrácelo vysoko nad jeho světem.

Krok dopadl.

Zem se zachvěla.

Vharok se vtiskl pod kus kůry.

Další krok.

Pak vibrace slábly.

Obr odešel.

Vharok vylezl.

Jeho svět zůstal celý.

Ani netušil, že existoval.

XV. Dvě velikosti světa

Od toho dne Vharok znal dva druhy síly.

Sílu, proti které se bojuje.

A sílu, před kterou se pouze přežívá.

Larvu mohl sevřít.

Pavouka mohl bodnout.

Před větším predátorem mohl utéct.

Ale tvor, jehož jediný krok rozechvěl celý kus země?

Tam klepeta nic neznamenala.

Ocas nic neznamenal.

Jed nic neznamenal.

Vharokovi to nevadilo.

Jakmile vibrace zmizely, jeho vlastní svět se vrátil.

A v něm byly jeho zbraně znovu dost velké.

XVI. Horko

Přišlo sušší období.

Zem tvrdla.

Voda mizela z prohlubní.

Noci zůstávaly teplé.

Kořist se stahovala hlouběji.

Vharok musel chodit dál.

Přes otevřené úseky.

Mezi kameny.

K patám stromů.

Jedné noci nenašel téměř nic.

Druhé ulovil jedinou malou larvu.

Třetí noc putoval tak dlouho, že se musel vrátit ještě před rozedněním.

Hlad měnil pravidla.

Místo, které by dříve obešel, nyní prozkoumal.

Riziko, které by odmítl, začalo mít cenu.

XVII. Hlas kořenů

Vharok se zastavil u starého stromu.

Kořeny vystupovaly ze země jako hřbety zvířat.

Mezi nimi zůstávaly chladnější dutiny.

Tady bylo více života.

Vharok vstoupil dovnitř.

Země byla vlhčí.

Našel larvu.

Později brouka dost malého, aby se stal kořistí.

Pak další pohyb.

Kořeny byly dobrým lovištěm.

Vharok se sem začal vracet.

Strom se stal bodem jeho nočních cest.

Nevěděl, že jednou právě strom rozhodne o jeho smrti.

XVIII. Ocas nad hlavou

Vharok lovil u kořene, když ucítil něco známého.

Vibrace byly těžší než jeho vlastní.

Pravidelné.

Blízké.

Otočil se.

Ze stínu vyšel štír.

Větší.

Starší.

Jeho klepeta byla mohutnější.

Ocas se zvedal nad tělem.

Vharok zůstal stát.

Druhý štír se nezastavil.

Bylo to jeho místo.

Jeho loviště.

A Vharok byl vetřelec.

Klepeta se otevřela.

Vharok odpověděl stejně.

XIX. Dva ohně

První útok přišel rychle.

Velký štír sevřel Vharokovo klepeto.

Vharok trhl tělem.

Ocas vyrazil.

Protivník uhnul.

Klepeta se rozevřela.

Vharok ustoupil.

Druhý útok.

Tentokrát se jejich klepeta střetla čelně.

Vharok cítil sílu protivníka.

Byla větší.

Zatlačil.

Nestačilo to.

Velký štír jej odstrčil.

Vharok sklouzl po zemi.

Ocas měl stále připravený.

Protivník postupoval.

Noc kolem nich přestala existovat.

Zůstal jen boj.

XX. Klepeta rozhodují

Vharok zaútočil z boku.

Jedno klepeto zachytilo protivníkovu končetinu.

Druhé sevřelo okraj klepeta.

Velký štír sebou trhl.

Vharok byl zvednut ze země.

Dopadl.

Nepustil.

Protivníkův ocas se stočil.

Vharok zahlédl pohyb.

Uhnul.

Hrot zasáhl půdu těsně vedle jeho těla.

Vharok zaútočil vlastním ocasem.

Minul.

Oba se od sebe odtrhli.

Několik okamžiků stáli.

Klepeta otevřená.

Ocasy nad těly.

Dva malé válečné stroje pod kořeny stromu.

XXI. První zásah

Velký štír vyrazil.

Vharok čekal o zlomek okamžiku déle.

Pak se stočil.

Protivník minul střed jeho těla.

Vharokovo klepeto sevřelo jeho končetinu.

Tentokrát pevně.

Ocas se sklonil.

Hrot zasáhl.

Protivník sebou prudce trhl.

Vharok byl odhozen.

Narazil do kořene.

Jeho klepeto povolilo.

Velký štír se otočil.

Neutekl.

Jed nestačil okamžitě.

A teď byl ještě nebezpečnější.

XXII. Cena odvahy

Souboj pokračoval.

Vharok dostal úder klepetem.

Pak další.

Jedna noha se pod ním podlomila.

Velký štír jej zatlačil k dřevu.

Vharok neměl kam ustoupit.

Protivníkův ocas se zvedl.

Vharok sevřel jedno z jeho klepet.

Hrot se spustil.

Minul Vharokovo tělo o nepatrnou vzdálenost.

Vharokův vlastní ocas udeřil znovu.

Tentokrát do měkčí části.

Velký štír sebou trhl.

Ustoupil.

Vharok se odlepil od kořene.

Oba byli zranění.

Ani jeden se nevzdával.

XXIII. Vítězství, které bolí

Protivník se pokusil zaútočit ještě jednou.

Pohyb už nebyl tak přesný.

Vharok uhnul.

Velký štír se zastavil.

Jeho tělo reagovalo pomaleji.

Jed začínal působit.

Vharok mohl pokračovat.

Mohl se přiblížit.

Mohl zaútočit.

Neudělal to.

Čekal.

Protivník se nakonec otočil.

Pomalu ustoupil do tmy.

Vharok jej nepronásledoval.

Zůstal pod kořenem.

Vyhrál.

Jenže vítězství nechutnalo jako lov.

Jedna noha bolela.

Klepeto bylo poškozené.

Tělo neslo stopy úderů.

Vharok se sotva pohyboval.

Poprvé poznal, že i vítěz může být jen o několik okamžiků dál od smrti než poražený.

XXIV. Noc po bitvě

Vharok se ukryl.

Nevyšel další noc.

Ani tu následující nešel daleko.

Hlad se vracel, ale tělo potřebovalo klid.

Zvenčí přicházely vibrace kořisti.

Vharok je cítil.

Dříve by okamžitě vyrazil.

Teď zůstal.

Jedna.

Druhá.

Třetí příležitost zmizela.

Bylo zvláštní nechat kořist odejít.

Ale Vharok se učil další pravidlo.

Někdy je největší silou nedělat nic.

XXV. Návrat

Po čase znovu vyšel.

Pohyboval se pomaleji.

Ale lovec se vracel.

První kořist byla drobná.

Vharok ji sevřel.

Snadné.

Druhá byla rychlejší.

Musel čekat.

Třetí bojovala.

Ocas se zvedl.

Hrot udeřil.

Starý rytmus se vrátil.

Čekání.

Výpad.

Boj.

Ticho.

Vharok znovu patřil noci.

Jen v jeho těle zůstala paměť velkého štíra.

XXVI. Světlo není jeho svět

Jednoho rána se vracel pozdě.

Obloha světlala.

Vharok spěchal.

Povrch země byl stále chladný, ale stíny se zkracovaly.

Našel kámen.

Příliš plochý.

Kořen.

Příliš odkrytý.

Další puklinu.

Úzká.

Vharok do ní vklouzl právě ve chvíli, kdy se první přímý paprsek dotkl země.

Zůstal uvnitř.

Světlo bylo venku.

Vharok ho nepotřeboval.

Celý život se odehrával v hodinách, kdy ostatní tvorové viděli méně.

Právě tehdy Vharok viděl svým způsobem nejlépe.

XXVII. Oheň shora

Přišlo nejteplejší období.

Kameny přes den pálily.

Zem praskala.

Vlhká místa se zmenšovala.

Vharok se stahoval hlouběji.

Noc přinášela úlevu, ale ne dostatečnou.

Kořist ubývala.

Vharok hubnul.

Jeho cesty se prodlužovaly.

Jednou prošel kolem starého stromu a ucítil zvláštní pach.

Pryskyřice.

Na kmeni byla rána.

Ze dřeva vytékala hustá zlatá hmota.

Vharok se k ní nepřiblížil.

Neměl důvod.

Pokračoval do tmy.

XXVIII. Hladší noc

Další lov skončil neúspěchem.

Pak další.

Vharok našel pavouka.

Příliš velkého.

Obešel ho.

Narazil na larvu.

Zmizela pod kořenem.

Vharok čekal.

Nevrátila se.

Noc postupovala.

Vharok byl unavený.

Staré zranění se ozývalo.

Přesto pokračoval.

Hlad neznal soucit.

XXIX. Kořist

Konečně vibrace.

Vharok znehybněl.

Před ním se pohybovala larva.

Dost velká.

Dost blízko.

Vharok se přiblížil.

Kořist se zastavila.

Vharok čekal.

Larva se pohnula.

Výpad.

Klepeta sevřela.

Larva se zmítla.

Vharok držel.

Ocas se zvedl.

Hrot dopadl.

Po chvíli bylo ticho.

Vharok se nasytil.

Síla se částečně vrátila.

Ale cesta ještě nekončila.

Musel najít úkryt.

XXX. Žhavá zem

Ráno se blížilo.

Vharok byl daleko.

Šel rychleji, než by chtěl.

Zem pod ním začínala měnit teplotu.

Noc ustupovala.

Stíny stále existovaly, ale už nebyly nekonečné.

Vharok zamířil ke známému stromu.

U jeho paty byly dutiny.

Tam mohl přečkat den.

Jenže cesta byla delší.

Každý krok byl těžší.

Tělo po souboji a dlouhém lovu nemělo sílu jako dřív.

Vharok pokračoval.

XXXI. Zlatá hvězda

Pak ji uviděl.

Ne jako člověk.

Ne jako krásu.

Jako světlejší plochu na kmeni.

Pryskyřice.

Od poslední návštěvy jí přibylo.

Stékala níž.

Na jednom místě vytvořila silnou kapku.

První světlo rána do ní proniklo.

Zlatě zazářila.

Uprostřed tmavého lesa vypadala jako malá hvězda.

Vharok se zastavil.

Pach byl silný.

Neznámý.

Ale úkryt byl za ní.

A Vharok byl vyčerpaný.

XXXII. Cesta kolem ohně

Obešel první výron.

Opatrně.

Jedna noha.

Druhá.

Suchá kůra.

Bezpečí.

Vharok pokračoval.

Pryskyřice byla jen překážka.

Stejně jako kámen.

Kořen.

Voda.

Stačilo ji obejít.

Jenže níž na kmeni se zlatá hmota rozlila dál, než čekal.

Vharok změnil směr.

Narazil na štěrbinu.

Příliš úzkou.

Vrátil se.

Světlo sílilo.

Musel pokračovat.

XXXIII. Stará zranění

Jedna noha zaváhala.

Vharok se zastavil.

Tělo bylo unavené.

Kdysi by takovou cestu zvládl snadno.

Teď každý pohyb něco stál.

Velký štír mu nezanechal jen vzpomínku.

Zanechal stopu v těle.

Vharok se znovu rozešel.

Před ním byla suchá část kmene.

Jen několik kroků.

Za ní stín.

Bezpečí.

Mezi ním a stínem se leskla tenká vrstva.

XXXIV. První dotek

Vharok položil nohu dopředu.

Povrch povolil.

Okamžitě ji zvedl.

Nebo se o to pokusil.

Noha se nevrátila.

Vharok trhl.

Pryskyřice se natáhla.

Znovu.

Silněji.

Noha se uvolnila.

Vharok ustoupil.

Zůstal stát.

Něco nebylo v pořádku.

Před ním nebyla zem.

Byla to past.

Vharok se otočil.

Chtěl najít jinou cestu.

XXXV. Za ním světlo

Jenže ráno už přicházelo.

Paprsek dopadl na kmen.

Vharok se stáhl do stínu.

Ten se zmenšoval.

Neměl lidský strach ze světla.

Ale jeho tělo patřilo noci.

Otevřený den znamenal horko.

Predátory.

Vysychání.

Musel najít úkryt.

Před ním byla pryskyřice.

Za ním rostoucí světlo.

Vharok zvolil cestu podél jejího okraje.

XXXVI. Jeden krok

První noha našla suchou kůru.

Druhá také.

Třetí.

Vharok postupoval bokem.

Zlatý povrch měl těsně vedle těla.

Pak kůra pod jednou nohou skončila.

Vharok došlápl.

Měkkost.

Zatáhl.

Noha držela.

Okamžitě se otočil.

Klepeto se opřelo o kůru.

Vharok zabral.

Pryskyřice se natáhla.

Tentokrát noha nepovolila.

XXXVII. Bojovník

Vharok zatáhl znovu.

Druhá noha sklouzla.

Dotkla se pryskyřice.

Teď držely dvě.

Ocas se zvedl.

Instinkt.

Nebezpečí.

Útok.

Jenže před Vharokem nebylo tělo.

Nebyl tam pavouk.

Larva.

Štír.

Nic, co by mohl sevřít.

Klepeto dopadlo na povrch.

Přilepilo se.

Vharok trhl.

Zlatá hmota jej nepustila.

XXXVIII. Protivník bez srdce

Vharok bojoval.

Celý život znal jediný způsob, jak čelit nebezpečí.

Najít ho.

Otočit se proti němu.

Zvednout klepeta.

Připravit ocas.

Zaútočit.

Teď to udělal.

Klepeto sevřelo prázdno.

Ocas udeřil.

Hrot pronikl do pryskyřice.

A zůstal v ní.

Vharok trhl ocasem.

Nepovolil.

Najednou byly jeho největší zbraně vězením.

Klepeto drželo.

Ocas držel.

Nohy držely.

Vharok bojoval silněji.

A čím silněji bojoval, tím větší část těla se dotýkala zlatého povrchu.

XXXIX. Oheň proti zlatu

Slunce vystoupilo výš.

Pryskyřice se rozzářila.

Vharok se vzpínal uprostřed zlatého světla.

Jeho ocas se snažil zvednout.

Klepeta se otevírala.

Jedna noha se na okamžik uvolnila.

Vharok zabral.

Tělo se posunulo.

Suchá kůra byla blízko.

Velmi blízko.

Kdyby se zachytil.

Kdyby získal oporu.

Kdyby uvolnil ocas.

Jedno klepeto dosáhlo k nerovnosti.

Sevřelo ji.

Vharok táhl.

XL. Ještě jednou

Pryskyřice se natahovala.

Vharokovo tělo se zvedlo.

Jedna noha venku.

Druhá téměř.

Klepeto stále drželo kůru.

Vharok táhl.

Celý jeho život byl v tom pohybu.

První neúspěšný lov.

První kořist.

Pavouk.

Bouře.

Obrovský krok.

Velký štír.

Každá noc, kterou přežil.

Ještě jednou.

Vharok zabral.

Kousek kůry v jeho klepetu se odlomil.

XLI. Zpět do zlata

Vharok spadl.

Bok těla dopadl do pryskyřice.

Tentokrát hluboko.

Pokusil se zvednout.

Nešlo to.

Jedno klepeto zůstalo volné.

Otevřelo se.

Zavřelo.

Znovu.

Ocas byl částečně zachycený, ale Vharok jej stále držel v oblouku nad tělem.

Hrot mířil vzhůru.

Bojovník byl připraven bodnout protivníka.

Jen žádný protivník nepřišel.

Pryskyřice nemusela útočit.

Stačilo jí čekat.

XLII. Když klepeta nerozhodují

Vharok udeřil volným klepetem.

Nic.

Znovu.

Nic.

Celý život mu klepeta říkala, že svět lze uchopit.

Kořist.

Protivníka.

Podklad.

Teď se před ním svět změnil v něco, co uchopit nešlo.

Vharok se zmítl.

Pryskyřice jej držela.

Ocas se napjal.

Hrot se pohnul.

Jedna poslední obranná reakce.

Jed.

Zbraň, která dokázala zastavit živé tělo.

Proti pryskyřici neznamenala nic.

Poprvé v životě měl Vharok všechny zbraně.

A žádná mu nebyla k ničemu.

XLIII. Den

Slunce vystoupilo.

Pro Vharoka začínal čas, kdy měl být dávno ukrytý.

Místo toho ležel v otevřeném světle.

Zlatá hmota kolem něj zářila.

Nad kmenem proletěl hmyz.

Na listu se pohnula kapka vody.

V dálce se ozval život pralesa.

Vharok stále bojoval.

Pohyb už byl pomalejší.

Klepeto se otevřelo.

Zůstalo otevřené.

Ocas se pokusil zvednout.

Zůstal zakřivený.

Nohy se napjaly.

Pak jedna přestala reagovat.

XLIV. Poslední vibrace

Země se zachvěla.

Vharok ji cítil.

Dum.

Pauza.

Dum.

Někde mezi stromy procházel velký tvor.

Stejný druh mohutných vibrací, jaké Vharok poznal už dávno.

Kdysi se před nimi ukryl.

Teď nemohl.

Krok.

Další.

Obr pokračoval krajinou.

Nevěděl o Vharokovi.

Nevěděl o jeho boji.

Nevěděl o zlaté kapce na kmeni.

Jeho kroky postupně utichly.

Byly to poslední velké vibrace, které Vharok pocítil.

Pak zůstaly jen drobné.

Vítr.

Hmyz.

Pohyb větví.

A jeho vlastní slábnoucí tělo.

XLV. Poslední oheň

Vharok se ještě jednou vzepřel.

Ocas se pohnul.

Jen nepatrně.

Hrot se zvedl.

Klepeta zůstala rozevřená.

Tělo napjaté.

Právě tato chvíle se stala jeho jediným obrazem pro budoucnost.

Ne narození.

Ne první lov.

Ne noc pod hvězdami.

Ne souboj s velkým štírem.

Budoucnost uvidí jen konec.

Bojovníka se zdviženým ocasem.

Jako by se stále odmítal vzdát.

Pak pohyb ustal.

Oheň zhasl.

Tma však nepřišla.

Kolem Vharoka zůstalo zlato.

XLVI. Kapka se zavřela

Pryskyřice pokračovala v cestě po kmeni.

Další tenká vrstva překryla Vharokovo tělo.

Vzduch zůstal v drobných prostorech.

Prach se zachytil na povrchu.

Rostlinné částice.

Drobné zbytky života.

Vharok zmizel uvnitř.

Prales jej ztratil.

Nevydal žádný zvuk.

Nezastavil se kvůli němu jediný strom.

Žádný tvor jej nehledal.

Noc přišla znovu.

Tentokrát bez Vharoka.

XLVII. První noc bez ohně

Kameny vychladly.

Larvy vyšly z úkrytů.

Pavouci lovili.

Jiný štír prošel nedaleko stromu.

Možná zachytil pach pryskyřice.

Možná ne.

Pokračoval.

Na místě, kde Vharok kdysi čekal na kořist, se pohyboval drobný brouk.

Život vyplnil prázdné místo okamžitě.

Prales netruchlil.

Neměl paměť pro jednotlivce.

Paměť dostala pryskyřice.

XLVIII. Strom

Roky plynuly.

Rána na kmeni se uzavřela.

Jinde vznikla nová.

Strom rostl.

Bouře lámaly větve.

Sucho jej oslabovalo.

Další generace hmyzu se rodily a umíraly v jeho kůře.

Vharok zůstával uvnitř ztvrdlé pryskyřice.

Klepeta otevřená.

Ocas zakřivený.

Tělo v posledním bojovém gestu, přesně jak jej zachovává i závěr původní ságy.

Jednoho dne padl i strom.

Vharok se nepohnul.

XLIX. Když zmizel prales

Dřevo se rozložilo.

Kořeny zmizely.

Místo se změnilo.

Přicházely jiné lesy.

Jiné rostliny.

Jiní tvorové.

Generace následovaly generace.

Čas, který by pro Vharoka znamenal nepředstavitelné množství nocí, se skládal do tisíců.

Pak milionů let.

Svět, který znal, přestal existovat.

Ale malá schránka kolem něj vydržela.

L. Když zmizeli obři

Dinosauři, jejichž kroky kdysi cítil zemí, zmizeli.

Vharok ne.

Tvorové nesrovnatelně větší než on se stali minulostí.

Vharok zůstával.

Ne proto, že by byl silnější.

Ne proto, že by jeho jed dokázal porazit čas.

Ne proto, že by jeho klepeta udržela svět.

Byl tam kvůli protivníkovi, který jej zabil.

Pryskyřice se stala jeho hrobem.

A jeho hrob se stal schránkou.

LI. Bez jediné noci

Milion let.

Deset milionů.

Padesát.

Vharok nic z toho nepoznal.

Pro něj už nebyl den.

Nebyla noc.

Nebyl hlad.

Nebyla země pod nohama.

Žádné vibrace.

Žádná kořist.

Žádný protivník.

Jen hmota kolem těla.

Čas procházel kolem něj, aniž by jej musel Vharok porazit.

Stačilo zůstat.

LII. Hory

Země se měnila.

Vrstvy byly pohřbívány.

Tlačeny.

Zvedány.

Lámány.

Krajina, kterou Vharok znal jako vlhký prales, se ztratila tak dokonale, že by ji nepoznal ani jediným smyslem.

Vznikaly hory.

Voda si hledala nové cesty.

Horniny praskaly.

Svahy se bortily.

A uvnitř jednoho tmavého kusu zůstával malý zakřivený ocas.

Devadesát devět milionů let starý oheň.

LIII. Návrat světla

Kámen se uvolnil.

Voda jej odnesla jen kousek.

Lidská ruka jej zvedla.

Opláchla.

Schovala.

A mnohem později se za ním rozsvítila lampa.

Světlo narazilo do tmavého jantaru.

Část se ztratila.

Část prošla.

A po devadesáti devíti milionech let se dotkla Vharoka.

Nejdříve ocasu.

Pak klepet.

Pak těla.

Jako by jej světlo skládalo zpátky.

LIV. Válečník z hlubin času

Člověk kámen otočil.

Ocas.

Jednotlivé články.

Konec.

Klepeta.

Nohy.

Bylo toho stále více.

„Štír.“

Tentokrát nebylo pochyb.

Žádný Tyrnax bez ocasu.

Žádná podobnost.

Skutečný štír.

Člověk přiblížil lupu.

Znovu se zadíval.

Poloha byla zvláštní.

Klepeta rozevřená.

Ocas vzhůru.

Tělo napjaté.

Jako obranný postoj.

Nebo útok.

Nebo poslední pokus uniknout.

Původní podklad jej nechává objevit právě takto – zachovaného v posledním bojovém gestu po dlouhé cestě časem.

Člověk nevěděl, co přesně se tehdy stalo.

A právě proto se začal ptát.

LV. Co jantar neukázal

Jantar ukazoval Vharokovo tělo.

Neukazoval matku.

Neukazoval bledé mládě na jejím hřbetě.

Neukazoval první dotek země.

První vibraci.

První neúspěšný útok.

První kořist.

Neukazoval bouři.

Pavouka.

Obrovskou nohu procházejícího zvířete.

Hlad.

Souboj s větším štírem.

Jed pronikající do protivníka.

Zranění.

Návrat k lovu.

Žhavé ráno.

Jantar zachoval jediný okamžik.

Celý život před ním zmizel.

Člověk držel poslední stránku knihy, jejíž všechny ostatní listy shořely v čase.

LVI. Tma

Zhasl světlo nad stolem.

Místnost potemněla.

Vharok zmizel.

Tmavý jantar byl najednou téměř neprůhledný.

Člověk chvíli nic nedělal.

Pak rozsvítil lampu za kamenem.

Zlato se vrátilo.

A spolu s ním ocas.

Člověka napadlo, jak zvláštní to je.

Vharok celý život patřil tmě.

Lovil v ní.

Skrýval se v ní.

Četl z ní pohyb světa.

Světlo pro něj znamenalo konec noci a návrat do úkrytu.

A přesto jej teď mohl člověk spatřit jedině díky světlu.

LVII. Oheň

Jantar zářil.

Barva připomínala plamen.

Uprostřed něj byl tmavý Vharok.

Oheň a noc v jednom kameni.

Člověk sledoval oblouk ocasu.

Ta zbraň kdysi fungovala.

Skutečně se pohybovala.

Zvedala se.

Útočila.

Klepeta kdysi svírala živou kořist.

Nohy cítily vibrace země.

Vharok nebyl figurka.

Nebyl znak.

Nebyl ozdoba uvnitř jantaru.

Byl živý tvor.

Měl noci, které přežil.

A jednu, po níž už žádná další nepřišla.

LVIII. Největší protivník

Člověk si představil velkého štíra.

Dvě těla proti sobě.

Dva zdvižené ocasy.

Klepeta.

Útok.

Jed.

Ústup.

Takový boj by se k Vharokově poslední poloze hodil.

Jenže jantar vyprávěl něco podivnějšího.

Vharokův poslední protivník možná vůbec neměl tělo.

Neměl oči.

Neměl jed.

Neměl klepeta.

Neměl strach.

Byla to hmota vytékající ze stromu.

Pryskyřice.

A proti ní byly všechny Vharokovy zbraně bezvýznamné.

LIX. Porážka

Vharok ten boj prohrál.

O tom nebylo pochyb.

Kdyby vyhrál, nebyl by uvnitř.

Utekl by.

Schoval se.

Přišla by další noc.

Další lov.

Možná další souboj.

Jednou by stejně zemřel.

Jeho tělo by zmizelo.

Rozpadlo se.

Nikdo by je nikdy nenašel.

Nikdo by nevěděl, že existoval.

Vharok prohrál poslední boj.

A právě tím získal jedinou možnost, jak přežít svůj svět.

LX. Vítězství

Člověk položil jantar na černou podložku.

Zlatá barva zesílila.

Vharok vypadal, jako by byl obklopen ohněm.

Najednou byl název, který by mu člověk mohl dát, téměř samozřejmý.

Vharok.

Oheň, který se nebál tmy.

Ne proto, že by skutečně hořel.

Ale protože jeho život byl sérií nocí, v nichž se znovu a znovu obracel proti tomu, co přicházelo.

Kořist.

Pavouk.

Bouře.

Hlad.

Soupeř.

Nakonec pryskyřice.

Posledního protivníka neporazil.

Ale ten protivník jej odnesl dál než cokoli, co mohl Vharok za života poznat.

LXI. Devadesát devět milionů nocí

Kolik nocí je devadesát devět milionů let?

Člověk to mohl spočítat.

Ale číslo by nic nevysvětlilo.

Pro Vharoka existovaly jen noci, které skutečně prožil.

Možná stovky.

Možná více.

Každá měla teplotu.

Pach.

Pohyb.

Kořist.

Nebezpečí.

Pak přišla poslední.

A za ní už nebyla další noc.

Jen čas.

Člověk se znovu podíval na ocas.

Vharok neprošel devadesáti devíti miliony let živý.

Neporazil čas silou.

Čas prostě nedokázal úplně vymazat okamžik, který pryskyřice uzavřela.

A někdy právě to stačí k věčnosti.

LXII. Hory pod večerním nebem

Daleko od stolu stále stály hory, z nichž kus jantaru přišel.

Večer tam znovu padal rychle.

Svahy tmavly.

Voda tekla mezi kameny.

Hmyz začínal vydávat své noční zvuky.

Pod kameny se probouzeli dnešní drobní lovci.

Svět se změnil.

Noc ne.

Stále přicházela.

Stále ochlazovala zem.

Stále zakrývala krajinu.

A někde v lidské ruce ležel tvor, který v jedné takové noci kdysi otevřel klepeta a vyšel lovit.

LXIII. Poslední otázka

Člověk chtěl jantar odložit.

Pak se ještě jednou zastavil.

Otočil jej.

Ocas zmizel.

Otočil zpět.

Objevil se.

Světlo rozhodovalo o tom, co lze vidět.

Napadla ho poslední otázka.

Čeho se Vharok bál?

Tmy?

Ne.

V ní žil.

Kořisti?

Ne.

Tu lovil.

Jiného štíra?

Bojoval s ním.

Velkých tvorů?

Před těmi se ukryl.

Pryskyřice?

Tu pochopil až ve chvíli, kdy už bylo pozdě.

Možná tedy strach nebyl tím, co určovalo jeho život.

Možná jej určovalo něco jednoduššího.

Každou noc znovu vyjít.

LXIV. Oheň, který se nebál tmy

Člověk zhasl lampu.

Vharok zmizel.

Tentokrát už ale věděl, že tam je.

A to bylo zvláštní.

Tma jej nemohla vrátit do zapomnění.

Stačilo znovu rozsvítit.

Po devadesáti devíti milionech let byl ten pohyb absurdně jednoduchý.

Kliknutí.

Světlo.

Zlato.

Ocas.

Klepeta.

Vharok.

Kdysi čekal pod kamenem, až slunce zmizí.

Teď čekal uvnitř kamene, až člověk světlo rozsvítí.

Jeho svět se obrátil.

Noc, která mu dávala život, už jej skrývala.

Světlo, před kterým se kdysi ukrýval, jej vracelo.

Epilog – Poslední noc neskončila

Vharok nebyl nesmrtelný.

Jeho život byl krátký.

Tak krátký, že proti stáří jantaru téměř neexistoval.

Narodil se v temném úkrytu na těle matky.

Poprvé se dotkl země.

Naučil se číst její vibrace.

Poznal hlad.

Lov.

Jed.

Déšť.

Horko.

Predátory.

Soupeře.

Poznal okamžik, kdy je třeba zaútočit.

I okamžik, kdy je lepší ustoupit.

Jednou se postavil většímu štíru a přežil.

Jednou cítil kroky tvora tak velkého, že proti němu nebyl bojovníkem, ale pouhým bodem na zemi.

A jednoho rána se postavil protivníkovi, který nebyl ani živý.

Tam jeho síla skončila.

Klepeta, která rozhodovala tolik soubojů, se přilepila.

Ocas, který dokázal zastavit kořist, uvízl.

Jed, jeho skrytý oheň, neměl co otrávit.

Vharok se vzpínal.

Bojoval.

Táhl.

Ještě jednou.

A znovu.

Dokud se pohyb nezastavil.

Pryskyřice jej pohltila v postoji bojovníka, přesně v duchu závěru původního příběhu.

Pak zmizel strom.

Zmizel prales.

Zmizeli obři.

Zmizely řeky, které znal.

Změnila se země.

Vznikly hory.

A po devadesáti devíti milionech let někdo zvedl tmavý kus.

Zvenku téměř nic.

Uvnitř celý ztracený život.

Stačilo světlo.

Nejdříve se objevil oblouk.

Potom hrot.

Klepeto.

Druhé.

Nohy.

Tělo.

A člověk spatřil válečníka, kterého svět zapomněl.

V předloze se o jantarovém štíru mluví jako o „ohnivém stínu“, který prošel věčností.

Možná je to přesnější, než se zdá.

Protože Vharok opravdu zůstal mezi dvěma světy.

Byl tvorem noci, ale zachovalo jej zlato.

Patřil tmě, ale vrátilo jej světlo.

Měl zbraň schopnou zabíjet, ale věčnost mu nedal jed.

Dal mu ji protivník, kterého nedokázal porazit.

A tak když se dnes tmavý jantar znovu postaví před lampu, na okamžik se v jeho hlubinách rozhoří dávný prales.

Objeví se zem rozpálená po dni.

Kořeny starého stromu.

Noční lov.

Dvě klepeta.

Zakřivený ocas.

A malý válečník čekající na pohyb v temnotě.

Vharok už dávno nežije.

Jeho noc skončila.

Jeho svět zmizel.

Ale jeho poslední gesto zůstalo.

Ocas zdvižený.

Klepeta rozevřená.

Oheň uprostřed jantarové tmy.