Skarthis – Ostrov nočního hněvu

Podklad staví Skarthise jako stonožku křídového pralesa, která žije pod kůrou, v opadu a temných tunelech a loví larvy brouků, drobný hmyz a další měkkou kořist.

V rozšířeném příběhu zachovávám tuto osu i závěrečný lov u pryskyřice.

Jen používám biologicky přesnější označení mladá stonožka místo „nymfy“ a její jedové forcipule popisuji jako přeměněný první pár končetin, nikoli jako obyčejné čelisti.

Prolog – Řada bílých bodů

Hora se pohnula v noci.

Nikdo ji neslyšel.

Déšť přicházel celé hodiny, vsakoval se do země a pronikal puklinami mezi kameny, dokud část svahu nepovolila.

Ráno už pod skalní stěnou ležela čerstvá suť.

Kameny.

Jíl.

Kořeny.

Úlomky tmavé horniny.

A mezi nimi kus, který vypadal téměř bezvýznamně.

Muž procházející pod svahem se zastavil.

Něco se v hlíně slabě zalesklo.

Sehnul se.

Vytáhl nepravidelný hnědý kus velikosti několika prstů.

Opláchl jej vodou.

Nebyl to kámen.

Na jedné straně se pod tmavou krustou ukázala hluboká medově hnědá barva.

Burmit.

Jantar z hor Myanmaru.

Muž jej otočil proti světlu.

Nic zvláštního neviděl.

Uvnitř bylo příliš mnoho zákalu, proudnic a tmavých míst.

Kus putoval dál.

Teprve mnohem později se na jedné straně objevilo malé vyleštěné okno.

Člověk jej položil pod světlo.

Nejdříve uviděl jen několik světlých bodů.

Byly seřazené.

Jeden.

Druhý.

Třetí.

Čtvrtý.

Pokračovaly dál.

Příliš pravidelně na bublinky.

Člověk jantar naklonil.

Body se změnily v tenké čárky.

Pak se objevily další.

Na druhé straně.

Dvě řady.

Lupa odkryla něco, co pouhým okem téměř neexistovalo.

Nohy.

Mnoho nohou.

Člověk přiblížil jantar ke světlu.

Mezi nimi se vynořilo dlouhé článkované tělo.

Na jednom konci hlava.

Na druhém poslední články těla.

Stonožka.

Člověk se pousmál.

V jantaru vídal křídla.

Mouchy.

Brouky.

Mravence.

Pavouky.

Ale tady jeho pohled nejvíc přitahovaly právě nohy.

Bylo jich tolik, že mrtvé tělo působilo skoro jako zachycený pohyb.

Jako by tvor ještě stále někam běžel.

Člověk otočil kamenem.

Řada nohou zmizela.

Vrátil jej do světla.

Objevila se znovu.

A tehdy ho napadla otázka.

Kam jsi tak spěchal?

Nevěděl, že se ptá tvora, pro kterého téměř celý život znamenal pohyb.

Nevěděl, že před devadesáti devíti miliony let existoval svět, v němž několik centimetrů znamenalo cestu krajinou a puklina široká jako lidský nehet mohla být celým údolím.

Nevěděl, že ty drobné nohy kdysi běhaly po vlhké půdě.

Že pronásledovaly kořist.

Že utíkaly před nebezpečím.

Že prolézaly místy, do nichž světlo téměř nikdy neproniklo.

A že přišel okamžik, kdy všechny běžely současně.

A přesto nestačily.

Světlo prošlo jantarovým oknem.

Články těla vystoupily ze tmy.

Člověk se zadíval.

A horská místnost zmizela.

Devadesát devět milionů let se rozestoupilo.

Pod nohama už nebyla podlaha.

Bylo tam jehličí.

Mokrá zem.

Kořeny.

A něco drobného se právě pohnulo.

I. Pod jehličím

Skarthisův první svět neměl oblohu.

Měl strop.

Tvořilo jej vlhké jehličí, úlomky kůry, zetlelé rostliny a zemina.

Nad ním existoval prales.

Skarthis o něm nevěděl.

Narodil se do prostoru vysokého sotva několik jeho vlastních těl.

Kolem něj byla další mláďata.

Drobná.

Světlá.

Měkká.

Jejich těla ještě nepůsobila jako těla predátorů, kteří jednou budou pronásledovat kořist pod kůrou a mezi kořeny.

Skarthis se pohnul.

Přední část těla se vydala dopředu.

Za ní následoval článek.

Další.

A další.

Končetiny se postupně opřely o podklad.

Poprvé se přesunul z místa, kde začal jeho život, o vzdálenost kratší než lidský prst.

Pro něj to byla první cesta.

Na jejím konci narazil na stěnu z mokrého listu.

Zastavil se.

Dotkl se jí.

Pak se otočil.

Už tehdy jeho tělo znalo něco, co se stane podstatou celého jeho života.

Když cesta končí, hledej jinou.

II. Tělo jako cesta

Skarthis nebyl postavený k dlouhému čekání na jednom místě.

Jeho tělo bylo nízké.

Protáhlé.

Článkované.

Každá část následovala tu předchozí.

Když předek zabočil mezi dva úlomky kůry, zbytek těla se ohnul a protékal stejnou cestou.

Nebyl silný jako velký brouk.

Neměl klepeta štíra.

Neměl křídla.

Neměl skok pružného hmyzu.

Měl něco jiného.

Mohl pokračovat.

Pod listem.

Kolem kamene.

Mezi kořínky.

Úzkou škvírou.

Přes měkkou zem.

Tam, kde se krátké pevné tělo muselo zastavit, se Skarthis mohl ohnout.

Jeho první krajinou nebyl prales.

Byla to mezera uvnitř pralesa.

A v té mezeře začal růst lovec.

III. První hlad

Hlad přišel dříve než zkušenost.

Skarthis nevěděl, co hledá.

Jen se pohyboval.

Přední část těla zkoumala prostor před sebou.

Tykadla se dotýkala podkladu.

Půda byla plná stop.

Pachů.

Dotyků.

Drobných pohybů.

Jednou před ním něco přeběhlo.

Skarthis vyrazil.

Pozdě.

Kořist zmizela.

Zůstal jen nepatrný pohyb jehličí.

Skarthis pokračoval.

Narazil na drobného měkkého členovce.

Tentokrát byl blíž.

Přední část těla prudce klesla.

Kořist sebou škubla.

Unikla.

Skarthis ji pronásledoval.

Mezi dvěma kousky kůry.

Pod vláknem houby.

Přes zrnko půdy.

Kořist byla rychlá.

Skarthis také.

Poprvé poznal, že lov nemusí být okamžik.

Může to být cesta.

IV. První vítězství

Kořist zabočila.

Skarthis za ní.

Další zatáčka.

Další.

Pak se prostor zúžil.

Kořist zaváhala.

Jediný okamžik.

Skarthis nezaváhal.

Přední část jeho těla vyrazila.

Forcipule sevřely měkké tělo.

Kořist se vzepjala.

Skarthis držel.

Pohyb postupně zeslábl.

Poprvé se nasytil kořistí, kterou sám ulovil.

Nebyl to velký boj.

Nikdo jej neviděl.

Nad nimi šuměl prales.

Po větvích stékala voda.

Mezi stromy se pohybovali tvorové, vedle nichž by Skarthis vypadal jako nepatrná čára.

Ale v úzkém tunelu pod jehličím právě skončil první lov.

A Skarthis pochopil jednoduché pravidlo.

Kořist, která utíká, vytváří cestu.

Stačí ji následovat.

V. Stín mezi stíny

Dny pro něj neměly ostré hranice.

Pod opadem bylo šero i tehdy, když nad pralesem stálo slunce.

Skarthis se světlu vyhýbal.

Vlhkost byla bezpečí.

Tma byla bezpečí.

Úzký prostor byl bezpečí.

Tam se jeho dlouhé tělo stávalo výhodou.

Lovil.

Odpočíval.

Rostl.

Jeho zbarvení tmavlo.

Tělo sílilo.

Forcipule se stávaly účinnější zbraní.

Podle předlohy se právě v tomto prostředí ze Skarthise postupně stává „stín mezi stíny“, lovící larvy brouků, drobný hmyz a měkké tvory.

Jenže žádný stín není neviditelný všem.

A Skarthis měl své vlastní lovce.

VI. Něco za ním

Jednou se půda zachvěla jinak.

Skarthis se zastavil.

Za ním něco prošlo přes list.

Těžší než jeho kořist.

Pohyb se přiblížil.

Skarthis se rozběhl.

Tentokrát nebyl lovcem.

Před ním ležel kus kůry.

Pod ním úzká mezera.

Skarthis zasunul hlavu dovnitř.

První články prošly.

Další.

Další.

Tělo se vlnilo za nimi.

Za jeho posledními končetinami se něco dotklo kůry.

Skarthis zrychlil.

Mezera se zužovala.

To, co jej pronásledovalo, se dovnitř nevešlo.

Skarthis pokračoval ještě několik délek těla.

Teprve potom se zastavil.

Za ním bylo ticho.

Poprvé jej zachránilo právě to, co z něj dělalo dobrého lovce.

Schopnost zmizet cestou, která pro jiného tvora nebyla cestou vůbec.

VII. Labyrint

Skarthisův svět rostl.

Ne do výšky.

Do stran.

Poznával síť průchodů pod kůrou.

Tunel vytvořený larvou.

Dutinu pod kamenem.

Prostor mezi dvěma kořeny.

Místo, kde se držela voda.

Prasklinu ve starém dřevě.

Ztrouchnivělý kus kmene plný měkkých vláken.

Pro člověka by to byly nepatrné vzdálenosti.

Pro Skarthise to byla mapa.

Neměl ji v hlavě jako obraz.

Znal ji tělem.

Tady se cesta zužovala.

Tady bývala kořist.

Tady bylo příliš sucho.

Tady se občas objevil predátor.

Tady vedla škvíra do hlubší vrstvy.

Každá noc přidávala další cestu.

Každý lov další odbočku.

Jeho svět nebyl ostrovem obklopeným vodou.

Byl ostrovem obklopeným světlem.

VIII. Krajina pod kůrou

Jednoho dne našel prasklinu ve starém kmeni.

Vzduch z ní byl vlhký.

Skarthis vstoupil.

Uvnitř byla tma téměř úplná.

Prostor voněl rozkládajícím se dřevem.

Stěny pokrývala jemná houbová vlákna.

Mezi nimi se pohybovali roztoči.

Drobné larvy.

Maličcí členovci.

Skarthis se zastavil.

Před ním se otevíral svět plný kořisti.

Vyrazil.

První lov skončil rychle.

Druhý také.

Kmen se stal jeho novým územím.

Tady nebylo třeba překonávat otevřenou zem.

Tady mohl téměř celý život probíhat ve tmě.

IX. Lov v tunelu

Larva brouka byla větší než většina jeho dosavadní kořisti.

Skarthis ji zachytil v úzkém průchodu.

Larva se otočila.

Skarthis ustoupil.

Znovu se přiblížil.

Larva se pokusila protlačit kolem něj.

Neměla dost prostoru.

Skarthis zaútočil.

Forcipule zasáhly.

Larva se prudce zavlnila.

Skarthis byl odhozen proti stěně.

Okamžitě se vrátil.

Druhý útok.

Tentokrát držel.

Larva sebou zmítala.

Skarthisovo dlouhé tělo se opíralo mnoha končetinami o podklad.

Nesnažil se protivníka přetlačit jedním bodem.

Celé jeho tělo pracovalo.

Larva slábla.

Nakonec se přestala bránit.

Skarthis měl potravu na dlouhou dobu.

A nový důvod vracet se hlouběji do dřeva.

X. Voda

Bouře přišla odpoledne.

Skarthis ji nejdříve cítil jako změnu vlhkosti.

Potom jako vibrace.

Kapky bubnovaly do kmene.

Voda pronikala puklinami.

Tunel, který byl bezpečný celé týdny, se začal plnit.

Skarthis vyrazil.

Před ním se objevil proud.

Otočil se.

Za ním další voda.

Jeho labyrint se měnil.

Cesty, které znal, mizely.

Skarthis našel prasklinu vedoucí vzhůru.

Stoupal.

Voda za ním.

Přední část těla prošla.

Další články.

Proud zachytil zadní část.

Skarthis se držel.

Desítky drobných dotyků končetin s podkladem.

Jeden povolil.

Další držel.

Tělo se protáhlo puklinou.

Skarthis unikl.

Za několik okamžiků byl jeho starý tunel pod vodou.

XI. Svět bez stropu

Puklina jej vyvedla ven.

Skarthis znehybněl.

Nad ním nebyla kůra.

Nebyl tam list.

Ani kámen.

Byl tam prostor.

Obrovský.

Nezakrytý.

Bouře ustupovala a mezi mraky pronikalo světlo.

Skarthis se okamžitě stáhl k povrchu kmene.

Jeho tělo hledalo spáru.

Jakoukoli.

Našel ji pod odchlípnutou kůrou.

Vklouzl dovnitř.

Teprve ve tmě zpomalil.

Poprvé zahlédl svět, který celou dobu existoval nad jeho labyrintem.

A vůbec po něm netoužil.

XII. Světlo nemá stěny

Skarthis se na otevřená místa nevracel, pokud nemusel.

Tam nahoře chybělo něco zásadního.

Stěny.

Úkryty.

Dotek okolního světa.

V jeho tunelech věděl, kde je.

Tělo se dotýkalo země.

Tykadla nacházela překážky.

Kořist měla omezené směry úniku.

Na povrchu mohl útok přijít odkudkoli.

Světlo nebylo samo o sobě zvíře.

Nekousalo.

Nepronásledovalo.

Přesto znamenalo prostor, v němž byl Skarthis méně bezpečný.

Proto se vracel dolů.

Tam byl doma.

XIII. Nová kůže

Růst měl cenu.

Přišel čas, kdy starý povrch těla nestačil.

Skarthis se ukryl hluboko ve vlhkém prostoru.

Nelovil.

Téměř se nepohyboval.

Bylo to nebezpečné období.

Predátor, který se nemůže spolehnout na rychlost, se snadno stane kořistí.

Starý obal povolil.

Skarthis se z něj postupně vysvobodil.

Nové tělo bylo měkké.

Zranitelné.

Čekal.

Hodiny.

Čas plynul.

Povrch těla tvrdl.

Končetiny znovu získávaly jistotu.

Forcipule znovu patřily lovci.

Když Skarthis opustil úkryt, byl větší.

Ale svět se kvůli tomu nezmenšil.

XIV. Cizí chodba

Jednou vstoupil do tunelu, který neznal.

Pach byl jiný.

Stěny čerstvě narušené.

Někdo tu žil.

Skarthis pokračoval.

Na konci chodby se pohnula velká larva.

Příliš velká.

Skarthis se zastavil.

Larva se otočila.

Zaútočila.

Skarthis ustoupil.

Chodba byla úzká.

Nemohl se snadno otočit.

Couval.

Larva postupovala.

Skarthis našel boční škvíru.

Zasunul do ní přední část těla.

Larva se přiblížila.

Skarthis zmizel.

Jeho dlouhé tělo proklouzlo bokem.

O několik okamžiků později se ocitl za larvou.

Teď byla otočená opačně.

Skarthis zaútočil.

XV. Když cesta bojuje za tebe

Larva se snažila obrátit.

Tunel jí to nedovoloval.

Skarthis útočil zezadu.

Ustoupil.

Znovu zaútočil.

Nemusel být silnější.

Stačilo, že rozuměl prostoru lépe.

Larva se zmítala.

Skarthis čekal.

Další útok.

Forcipule pracovaly.

Po čase odpor zeslábl.

Skarthis se nasytil.

Tunel, který jej před chvílí téměř uvěznil, mu nakonec pomohl.

Skarthis si neříkal, že je chytrý.

Nevytvářel strategie jako člověk.

Ale zkušenost měnila jeho chování.

A v životě predátora může jediná naučená odbočka rozhodnout, kdo bude jíst a kdo bude sněden.

XVI. Země plná úst

Skarthis nebyl jediným lovcem.

Pod kůrou žili pavouci.

V půdě číhali další predátoři.

Larvy, které vypadaly bezbranně, mohly mít silné čelisti.

Některá kořist se bránila chemicky.

Jiná byla rychlá.

Další se ukryla dřív, než Skarthis dorazil.

Jeho svět byl plný úst.

Každý něco hledal.

Každý něco jedl.

A téměř každý mohl být jednou sám potravou.

Skarthis neměl království.

Měl cestu.

Dokud se mohl pohybovat, měl možnost.

XVII. Kořenový most

Podzemní chodba skončila u silného kořene.

Skarthis jej následoval.

Kořen vedl vzhůru.

Pak se vynořil nad povrch půdy a vytvořil úzký most mezi dvěma místy pokrytými opadem.

Skarthis se zastavil na jeho začátku.

Nad kořenem nebyl žádný strop.

Jen noc.

Tentokrát nebylo přímé světlo.

Skarthis vyrazil.

Jeho končetiny pracovaly v rychlé vlně.

Přední část těla určovala směr.

Zbytek následoval.

Polovina cesty.

Pak vibrace.

Něco se blížilo.

Skarthis zrychlil.

Stín se mihnul nad ním.

Do opadu na konci kořene zbývalo několik délek těla.

Skarthis běžel.

XVIII. Útok shora

Něco dopadlo těsně za něj.

Kořen se zachvěl.

Skarthis nezastavil.

Další úder.

Tentokrát vedle jeho těla.

Predátor shora.

Skarthis neměl čas zjistit jaký.

Okraj kořene.

Listí.

Tma.

Vrhl se dolů.

Tělo zmizelo mezi mokrými zbytky rostlin.

Něco hráblo do opadu.

Skarthis pokračoval hlouběji.

Úzká mezera.

Zatáčka.

Další.

Pohyb za ním ustal.

Skarthis běžel ještě chvíli.

Pak se zastavil.

Několik jeho končetin bylo poraněných.

Ale tělo zůstalo celé.

Znovu ho zachránila cesta.

XIX. Nohy

Skarthis měl mnoho nohou.

Ne stovky, jak by naznačovalo lidské jméno „stonožka“, ale dost na to, aby jeho pohyb vypadal jako vlna běžící podél těla.

Jedna z poraněných končetin nepracovala správně.

Skarthis přesto pokračoval.

Ostatní nesly tělo dál.

Jeho pohyb nebyl závislý na jediném páru.

Rytmus se změnil.

Nezastavil se.

Člověk, který jej jednou uvidí v jantaru, bude právě tyto nohy počítat.

Skarthis o tom samozřejmě nevěděl.

Pro něj nebyly předmětem obdivu.

Byly cestou pryč.

Cestou za kořistí.

Cestou domů.

XX. Sucho

Prales přestal být mokrý.

Déšť nepřicházel.

Opad vysychal.

Měkká zem tvrdla.

Skarthis hledal hlubší vrstvy.

Tam, kde dříve bývala vlhkost, nacházel prach.

Kořist se stahovala.

Některé chodby osiřely.

Skarthis musel cestovat dál.

Hlad ho vyháněl z bezpečných míst.

Poprvé začal pravidelně překonávat otevřenější úseky v noci.

Tma mu pomáhala.

Chladnější vzduch také.

Ale každý přechod byl riziko.

Jeho ostrov se zmenšoval.

XXI. Ostrovy tmy

Skarthisův svět se rozpadl na jednotlivá bezpečná místa.

Kus mokré kůry.

Dutina pod kamenem.

Prostor pod kořenem.

Ztrouchnivělý kmen.

Mezi nimi byly úseky, které musel překonat.

Každý úkryt byl ostrov.

A Skarthis plul mezi nimi po suché zemi.

Nikdy neviděl moře.

Přesto znal pocit, kdy opustíš bezpečný břeh a nevíš, zda dosáhneš dalšího.

XXII. Lov pod kamenem

Pod jedním kamenem našel život.

Vlhkost.

Drobné larvy.

Roztoče.

Měkké členovce.

Skarthis se pustil do lovu.

První kořist.

Druhá.

Pak se něco změnilo.

Z druhé strany kamene přišel pohyb.

Skarthis znehybněl.

Objevil se další predátor.

Dlouhé tělo.

Mnoho končetin.

Jiná stonožka.

Větší.

Skarthis ustoupil.

Druhý tvor postupoval.

Nebyl tu prostor pro oba.

XXIII. Dvě vlny

Skarthis se otočil.

Velká stonožka zaútočila.

Forcipule minuly zadní část jeho těla.

Skarthis vyrazil do úzké chodby.

Pronásledovatel za ním.

Dvě článkovaná těla se pohybovala stejným tunelem.

Skarthis byl menší.

Tentokrát to byla výhoda.

Před ním se objevila štěrbina.

Vstoupil.

Velká stonožka se pokusila následovat.

Její tělo se zaklínilo.

Skarthis pokračoval.

Neotáčel se.

Nebojoval.

Nevítězil.

Jen zmizel.

Někdy není třeba protivníka porazit.

Stačí být tam, kam se nedostane.

XXIV. Cesta, kterou neznal

Skarthis vyšel na druhé straně kamene.

Byl daleko od známých tunelů.

Za ním zůstal predátor.

Před ním neznámá krajina.

Vrátil se?

Ne.

Pachy byly jiné.

Půda jiná.

Ale v dálce cítil vlhkost.

Vydal se za ní.

Tak začala nejdelší cesta jeho života.

Ne jako lov.

Ne jako útěk.

Jako hledání nového ostrova.

XXV. Pod padlým stromem

Našel jej pod padlým kmenem.

Dřevo bylo popraskané.

Vlhké.

Měkké.

Skarthis vstoupil dovnitř.

Bylo tam chladno.

Tma.

A kořist.

Mnoho kořisti.

Larvy brouků provrtávaly dřevo.

Drobní členovci se pohybovali v rozkládající se hmotě.

Houby vytvářely jemné sítě.

Skarthis se zastavil.

Po dlouhé cestě našel svět, který mu vyhovoval.

Začal lovit.

XXVI. Král bez trůnu

Kdyby jej někdo sledoval, mohl by si myslet, že Skarthis tomuto místu vládne.

Znal chodby.

Lovil úspěšně.

Rostl.

Jiní drobní tvorové před ním prchali.

Ale Skarthis nebyl král.

Neměl trůn.

Neměl hranice.

Neměl nic, co by mu svět slíbil ponechat.

Jedna bouře mohla kmen zaplavit.

Jedno sucho jej vysušit.

Jeden větší predátor jej vyhnat.

Jeho jediným skutečným majetkem byla schopnost odejít.

XXVII. Hlad pod dřevem

Jednoho období kořisti ubylo.

Skarthis procházel známé chodby.

Prázdné.

Další.

Nic.

Našel malého členovce.

Unikl.

Larva, kterou objevil později, byla příliš hluboko ve dřevě.

Skarthis pokračoval.

Hlad sílil.

Na okraji kmene zachytil nový pach.

Sladký.

Výrazný.

Neznámý.

Přicházel zvenčí.

Skarthis se zastavil.

Tam venku bylo otevřené místo.

A světlo.

Ale také pohyb.

Kořist.

XXVIII. Vůně stromu

Předloha právě zde spojuje Skarthisův hlad se sladkou vůní pryskyřice vytékající z praskliny stromu a s kořistí, kterou takové místo přitahovalo.

Skarthis vůni nerozuměl.

Nebyla potravou, kterou hledal.

Ale kolem ní byly jiné pachy.

Život.

Pohyb.

Vydal se blíž.

Pod kůrou vedla úzká cesta.

Skarthis jí postupoval.

Sladký pach sílil.

Pak chodba skončila.

Před ním se otevřela noc.

XXIX. Strom krvácí zlatem

Na kmeni byla rána.

Dřevo prasklo.

Z otvoru vytékala pryskyřice.

Ve tmě nebyla zlatá.

Jen se leskla.

Hustá hmota pomalu stékala po kůře.

Skarthis zůstal v bezpečné škvíře.

Něco se na povrchu pohnulo.

Drobný hmyz.

Pak další.

Některé tvory pach přitahoval.

Jiné se jen náhodou dostaly příliš blízko.

Skarthis čekal.

Jedna malá larva se přiblížila k okraji výronu.

Skarthis vyrazil.

Kořist unikla.

Skarthis se vrátil do tmy.

XXX. Hranice

Další noc přišel znovu.

Pryskyřice stále tekla.

Na jejím okraji ležel drobný mrtvý hmyz.

Skarthis se přiblížil.

Dotkl se suché kůry vedle něj.

Sevřel kořist.

Odtáhl ji.

Bez nebezpečí.

Nasytil se.

Pryskyřice se nepohnula.

Nezaútočila.

Nevypadala jako predátor.

Skarthis si ji nezařadil mezi nepřátele.

A právě to bylo nebezpečné.

XXXI. Snadný lov

Noc poté našel další kořist.

Tentokrát se drobný členovec zachytil jednou končetinou na lepkavém okraji.

Zmítal se.

Nemohl rychle utéct.

Skarthis se přiblížil.

Zaútočil ze suché kůry.

Forcipule sevřely tělo.

Skarthis zatáhl.

Kořist se uvolnila.

Další vítězství.

Pryskyřice znovu nic neudělala.

Skarthis se naučil něco, co bylo pravdivé jen napůl.

U zlaté rány stromu se loví snadno.

XXXII. Nebezpečná zkušenost

Úspěch mění chování.

Skarthis se vracel.

Jednou.

Podruhé.

Znovu.

Pohyboval se stále blíž okraji.

Nohy se dotýkaly kůry těsně vedle lesklého povrchu.

Nikdy na něj nevstoupil.

Jeho tělo si pamatovalo lepkavost.

Ale hlad si pamatoval kořist.

A protože několik lovů skončilo dobře, hranice nebezpečí se v jeho světě nepatrně posunula.

Ne proto, že by Skarthis přestal být opatrný.

Protože zkušenost mu říkala, že to zvládne.

Někdy je nejnebezpečnější chyba ta, kterou předtím mnohokrát uděláš bez následků.

XXXIII. Nová bouře

Vítr přišel v noci.

Strom se ohýbal.

Větve praskaly.

Rána v kmeni se otevřela více.

Čerstvá pryskyřice vytekla přes starší vrstvu.

Déšť dopadal na kůru.

Skarthis zůstal ukrytý.

Ráno se počasí uklidnilo.

Ale místo se změnilo.

Pryskyřice vytvořila nový jazyk.

Tenký.

Průhledný.

Roztažený přes část kůry, která byla ještě včera bezpečná.

Skarthis to nevěděl.

XXXIV. Den po bouři

Celý den zůstával pod kůrou.

Venku svítilo slunce.

Čerstvá pryskyřice se zahřívala.

Pach sílil.

Hmyz se pohyboval kolem rány.

Některý odlétl.

Jiný přistál.

Jeden drobný tvor se dotkl čerstvého povrchu.

Uvízl.

Zkoušel se odtrhnout.

Jedna končetina.

Druhá.

Křídlo.

Pryskyřice držela.

Když přišla noc, kořist byla stále tam.

A Skarthis měl hlad.

XXXV. Poslední lov

Vyšel ze škvíry.

Tykadla se pohybovala před ním.

Kořist se zmítla.

Skarthis ji zachytil.

Přiblížil se.

Byla blízko.

Snadná.

Přesně takové příležitosti využíval už mnohokrát.

První část cesty byla suchá.

Skarthis pokračoval.

Kořist se znovu pohnula.

Ještě kousek.

Skarthis vyrazil.

Přední část těla překonala vzdálenost během okamžiku.

Forcipule sevřely kořist.

Vítězství.

Pak se jedna noha pokusila udělat další krok.

A nevrátila se.

XXXVI. Něco drží

Skarthis zatáhl.

Noha zůstala na místě.

Tělo se ohnulo.

Další končetiny se opřely o podklad.

Skarthis zabral.

Noha se pohnula.

Jen nepatrně.

Pod ní nebyla kůra.

Čerstvá pryskyřice se po bouři rozlila přes místo, které znal jako bezpečné.

Skarthis pustil kořist.

Otočil přední část těla.

Chtěl ustoupit.

Druhá noha došlápla.

Přilepila se.

Skarthis zrychlil.

XXXVII. Běž

Tohle uměl.

Celý život.

Když přicházelo nebezpečí, pohyb.

Když kořist utíkala, pohyb.

Když se tunel zaplavil, pohyb.

Když jej pronásledoval predátor, pohyb.

Když cesta skončila, jiná cesta.

Skarthis se rozběhl.

Přední nohy pracovaly.

Střed těla následoval.

Zadní část se snažila odtrhnout.

Jenže každý nový krok dopadal na další tenkou vrstvu pryskyřice.

Jedna noha se uvolnila.

Dvě se přilepily.

Skarthis běžel rychleji.

XXXVIII. Vlna se láme

Jeho tělo vytvořilo prudký oblouk.

Přední část dosáhla suchého místa.

Tykadla se dotkla kůry.

Bezpečí.

Bylo jen několik délek těla daleko.

Skarthis táhl.

Přední nohy se zachytily o nerovnost.

Zabral.

Střední část těla se zvedla.

Několik končetin se odtrhlo.

Na okamžik to vypadalo, že cesta znovu zvítězí.

Pak jedna z opěrných nohou sklouzla.

Tělo dopadlo zpět.

Větší plocha se dotkla pryskyřice.

Skarthis se okamžitě znovu pohnul.

Tentokrát jej hmota držela silněji.

XXXIX. Mnoho nohou

Jedna.

Druhá.

Třetí.

Čtvrtá.

Každá končetina, která se celý život podílela na jeho rychlosti, teď nacházela stejného protivníka.

Pryskyřice.

Skarthis se vlnil.

Přední část těla doprava.

Zpět.

Doleva.

Zadní články sebou trhaly.

Nohy pracovaly v chaotickém rytmu.

Člověk, který jej jednou objeví, bude obdivovat, kolik jich zůstalo zachováno.

Pro Skarthise právě jejich počet znamenal, že se má čím přilepit.

Čím víc se snažil běžet, tím více bodů jej drželo.

XL. Cesta nikam

Skarthis změnil směr.

Vpravo.

Pryskyřice.

Vlevo.

Pryskyřice.

Dopředu.

Suchá kůra byla blízko, ale tělo se neposouvalo.

Zpět.

Tam ležela kořist, kvůli níž přišel.

Poprvé za celý život Skarthis našel prostor, který neměl odbočku.

Nebyla tam škvíra.

Nebyl tunel.

Nebyla prasklina.

Nebyla cesta pod listem.

Byla jen průhledná hmota.

A ta neměla konec, kterého by mohl dosáhnout.

XLI. Forcipule

Skarthis zaútočil.

Nebyl to promyšlený útok.

Jeho přední zbraně reagovaly na odpor.

Forcipule zasáhly lepkavý povrch.

Neměly co otrávit.

Žádné nervy.

Žádné svaly.

Žádné živé tělo.

Zbraň, která zastavila tolik kořisti, se ponořila do hmoty, které jed nic neznamenal.

Skarthis zatáhl.

Teď držela i přední část.

Jeho lovec se změnil ve vězně.

XLII. Ostrov se zmenšuje

Suchá kůra byla stále před ním.

Tak blízko.

Tykadlo se jí téměř dotýkalo.

Skarthis zabral.

Jeden přední článek se posunul.

Pak další.

Kousek.

Ještě.

Jedna noha našla okraj kůry.

Zachytila se.

Skarthis táhl celé tělo.

Pryskyřice se natáhla.

Několik nohou se začalo uvolňovat.

Skarthis pokračoval.

Kůra pod jedinou volnou končetinou zapraskala.

Drobná šupinka se odlomila.

Noha ztratila oporu.

Skarthis sklouzl zpět.

XLIII. Světlo

Noc končila.

Skarthis bojoval tak dlouho, že se obloha za stromy začala měnit.

První světlo proniklo mezi větvemi.

Dopadlo na pryskyřici.

Hmota kolem Skarthise se rozsvítila.

Poprvé v jeho životě bylo jeho celé tělo vystaveno světlu.

Žádná kůra nad ním.

Žádný list.

Žádný kámen.

Jen otevřený prostor.

Skarthis se snažil schovat.

Neměl kam.

Původní sága nazývá právě tuto část „Když světlo vítězí nad tmou“ a nechává Skarthise při posledním lovu postupně uváznout v pryskyřici.

Jenže světlo ho nezabilo.

Pouze odhalilo, že už není cesta pryč.

XLIV. Zlaté ráno

Slunce vystoupilo výš.

Pryskyřice zářila.

Skarthisovo tělo bylo uvnitř temnou čárou.

Nohy se stále pohybovaly.

Ne všechny.

Některé už držely nehybně.

Jiné se ještě snažily.

Vlna, která celý život běžela podél jeho těla, se rozpadala.

Pohyb začínal na jednom konci.

Nedokončil se.

Další pokus.

Slabší.

Další.

Skarthis stále hledal cestu.

I když už žádná neexistovala.

XLV. Poslední odbočka

Přední část těla se ještě jednou otočila.

Tykadla našla prázdný prostor.

Skarthis se pokusil změnit směr.

Jeho tělo to dělalo celý život.

Když něco nešlo rovně, obešel to.

Když chodbu zablokoval nepřítel, našel škvíru.

Když přišla voda, stoupal.

Když jej pronásledovali, mizel.

Teď se otočil.

Jenže zadní část těla jej nenásledovala.

Zůstala v pryskyřici.

Skarthis se pokusil znovu.

Nic.

To byla poslední odbočka jeho života.

XLVI. Ticho mnoha nohou

Jedna končetina se pohnula.

Pak druhá.

Třetí už ne.

Skarthisovo tělo leželo v poloze, která stále připomínala pohyb.

Články nebyly dokonale rovné.

Tělo bylo lehce prohnuté.

Některé nohy směřovaly dopředu.

Jiné dozadu.

Jako jediný zmrazený krok.

Pak se přestalo pohybovat poslední tykadlo.

Prales pokračoval.

Slunce svítilo.

Kořist, kterou Skarthis pronásledoval, zůstala nedaleko.

Nikdo nevyhrál.

Pryskyřice nepotřebovala vítězství.

Stačilo jí ztvrdnout.

XLVII. První noc bez Skarthise

Když se vrátila tma, pod kůrou se znovu něco pohnulo.

Larva prošla tunelem, který Skarthis znal.

Roztoč překonal kus dřeva, na němž kdysi lovil.

Jiný predátor našel jeho starou cestu.

Pod kamenem se pohnula stonožka.

Prales nepoznal, že jeden z jeho lovců chybí.

Skarthisův ostrov tmy nezůstal prázdný dlouho.

Život neměl paměť.

Strom ano.

XLVIII. Schránka

Další pryskyřice překryla starou vrstvu.

Skarthis zmizel hlouběji.

Prach.

Drobné rostlinné částice.

Vzduchové bublinky.

Další výron.

Vrstva za vrstvou.

Tělo, které celý život potřebovalo prostor k pohybu, bylo uzavřeno v prostoru přesně podle svého tvaru.

Nohy zůstaly tam, kde se naposledy zastavily.

Články těla také.

Forcipule.

Tykadla.

Poslední gesto, které už nikdy nebude dokončeno.

XLIX. Strom padá

Roky přicházely.

Strom stárnul.

Bouře odlamovaly větve.

Houby pronikaly dřevem.

Hmyz hloubil chodby.

Jednoho dne strom padl.

Kmen narazil do země.

Dřevo prasklo.

Skarthis nic necítil.

Kdysi by taková vibrace znamenala nebezpečí.

Teď se kolem něj mohl zhroutit celý les.

Nepohnul jedinou nohou.

L. Když zmizely cesty

Kůra se rozpadla.

Dřevo zetlelo.

Tunely zmizely.

Kořeny, které tvořily Skarthisovu krajinu, se rozložily.

Kámen, pod nímž kdysi lovil, se posunul.

Místo zarostlo.

Pak se změnilo znovu.

Všechny Skarthisovy cesty byly vymazány.

A přesto jedna zůstala.

Ne ve světě.

V jeho těle.

Poslední pohyb byl zachycen v pryskyřici.

LI. Čas nemá nohy

Skarthis dokázal uniknout téměř všemu pohybem.

Času ne.

Jenže čas jej ani nepronásledoval.

Procházel kolem.

Tisíc let.

Deset tisíc.

Milion.

Skarthis nikam neběžel.

Nemohl.

A právě proto tentokrát nezmizel.

Jeho největší schopnost už nebyla potřeba.

Pryskyřice udělala něco, co by živý Skarthis nikdy neudělal dobrovolně.

Zastavila jej.

LII. Devadesát devět milionů let

Světy přicházely a odcházely.

Tvorové vznikali.

Měnili se.

Mizeli.

Krajina přestala připomínat prales, v němž Skarthis žil.

Horniny se přesouvaly.

Vrstvy se dostávaly hlouběji.

Jiné byly zvedány.

Čas se měnil v geologii.

A někde uvnitř zůstávala dlouhá drobná silueta.

Předloha uzavírá Skarthisův příběh jeho zachováním v barmském jantaru po 99 milionech let.

Devadesát devět milionů let.

Pro tvora, který kdysi dokázal během okamžiku zmizet ve škvíře, to byla vzdálenost, kterou nebylo možné uběhnout.

A přesto ji překonal.

Bez jediného kroku.

LIII. Hory

Země se zvedla.

Vznikly svahy.

Řeky se zařezávaly do hornin.

Déšť odnášel půdu.

Kameny praskaly.

Jantar, který kdysi visel na stromě v nížinném křídovém pralese, se stal součástí světa hor.

Skarthis nepoznal žádnou z těch změn.

Jeho ostrov měl nyní jen několik centimetrů.

Tmavý jantar.

Hornina.

Ticho.

A kolem něj tlak času.

LIV. Sesuv

Déšť pronikl do svahu.

Zem povolila.

Kameny se pohnuly.

Část stěny sjela dolů.

Po devadesáti devíti milionech let se jantar uvolnil.

Několikrát narazil.

Zastavil se v hlíně.

Ráno přišel člověk.

Něco se zalesklo.

Ruka se natáhla.

Skarthis se znovu pohnul.

Ne vlastními nohami.

V lidské dlani.

LV. Okno

Krustu nebylo možné celou odstranit.

Kus byl příliš zajímavý na bezhlavé broušení.

Vzniklo jen malé okno.

První světlo prošlo dovnitř.

Člověk nic nepoznal.

Pak vzal lupu.

A uviděl řadu.

Bod.

Bod.

Bod.

Další.

Naklonil jantar.

Z bodů se staly nohy.

Člověk přestal počítat.

Jeho pohled sledoval jejich směr.

A našel tělo.

LVI. Stonožka

„Stonožka.“

Slovo zaznělo v místnosti.

Skarthis jej samozřejmě neslyšel.

Ale po devadesáti devíti milionech let dostal znovu jméno pro to, čím byl.

Člověk jantar otočil.

Díval se na články.

Na hlavu.

Na nohy.

Na polohu těla.

Nevypadalo klidně.

Nebylo stočené v úkrytu.

Nebyla to poloha odpočinku.

Působilo jako tvor zachycený uprostřed pohybu.

Člověk se vrátil k první otázce.

Kam jsi běžel?

LVII. Poslední políčko

Jantar neodpovídal.

Ukazoval jen konec.

Neukazoval vejce pod jehličím.

První cestu.

První neúspěšný lov.

Larvu v tunelu.

Bouři.

Zaplavené chodby.

Predátora shora.

Velkou stonožku.

Sucho.

Padlý strom.

Ostrovy tmy.

Nic z toho.

Člověk měl před sebou jediné políčko příběhu.

Poslední.

A z něj se snažil představit všechna předchozí.

LVIII. Co znamenají nohy

Člověk znovu prohlížel drobné končetiny.

Před chvílí byly jen anatomickým detailem.

Teď působily jinak.

Každá z nich se kdysi dotýkala skutečné země.

Některá možná mokré kůry.

Jiná jehličí.

Dřeva.

Půdy.

Kořene.

A nakonec pryskyřice.

Mnoho nohou neznamenalo jen podobu stonožky.

Znamenalo způsob jejího života.

Skarthis nebyl tvor jednoho místa.

Byl tvor průchodů.

LIX. Nejkratší cesta

Člověk si představoval, že stonožka možná jen utíkala.

Ale před čím?

Predátor?

Voda?

Světlo?

Nebo šla za kořistí?

Nikdy se to nedozví.

Jantar uchoval tělo.

Ne úmysl.

A právě tam začínal příběh.

V prostoru mezi tím, co je vidět, a tím, co už čas odnesl.

Člověk věděl jen jedno.

Skarthisova poslední cesta byla krátká.

Možná několik centimetrů.

Přesto ji nedokončil.

LX. Stín ve zlatě

Lampa za jantarovým oknem zesílila.

Okolí těla se rozsvítilo medovým světlem.

Skarthis ztmavnul.

Najednou vypadal jako černý stín uvnitř zlata.

Člověk pomalu otáčel kusem.

Při jednom úhlu nohy téměř zmizely.

Při jiném se objevily.

Světlo.

Tma.

Světlo.

Tma.

Bylo zvláštní, že tvor, který celý život hledal temné škvíry, je teď nejlépe vidět právě tehdy, když skrz jeho hrob pronikne světlo.

LXI. Ostrov nočního hněvu

Člověk si pro něj v duchu vytvořil jméno.

Skarthis.

Nevěděl, jaké jméno by měl tvor, který žádné jméno nikdy nepotřeboval.

Ale tohle se mu hodilo.

Dlouhé tělo.

Lovec tmy.

Pohyb, který se odmítal zastavit.

A kolem něj malý ostrov jantarové noci.

Skarthisův svět byl kdysi obrovský, přestože měl jen několik metrů.

Teď byl jeho celý svět uzavřený v dlani.

Ostrov nočního hněvu.

Ne hněvu jako lidské emoce.

Hněvu jako síly živého těla, které se odmítá přestat pohybovat.

LXII. Jedna chyba

Člověk hledal místo, kde se tělo dotýká okolní struktury.

Možná právě tam začala past.

Možná první noha.

Možná několik najednou.

Představoval si pohyb.

Zatáhnout.

Otočit se.

Utéct.

Další noha.

Další.

Čím více pohybu, tím více kontaktu.

Byla v tom krutá ironie.

To, co Skarthise celý život zachraňovalo, mohlo být v posledním okamžiku tím, co jej uvěznilo ještě pevněji.

Predátor nemusel přestat být tím, čím byl.

Stačilo, aby se jednou ocitl proti něčemu, na co jeho způsob života nefungoval.

LXIII. Prales v jednom centimetru

Člověk odložil lupu.

Pouhým okem byl Skarthis znovu malý.

Skoro neviditelný.

A přesto kolem něj v představě vyrostl celý prales.

Araukárie.

Kořeny.

Jehličí.

Houby.

Larvy.

Kameny.

Bouře.

Padlé dřevo.

Noční zem.

To všechno se vešlo do několika centimetrů jantaru.

Ne skutečně.

Ale jako možnost.

Jako ozvěna.

Jako otázka, kterou dokáže vyvolat jediné zachované tělo.

LXIV. Kam jsi běžel?

Člověk znovu položil jantar proti světlu.

„Kam jsi běžel?“

Tentokrát se otázka zdála téměř zbytečná.

Skarthis možná neběžel na žádné zvláštní místo.

Celý jeho život byl cesta.

Za potravou.

Od nebezpečí.

Do vlhka.

Do tmy.

Pod kůru.

Skrz škvíru.

Kolem kořene.

Přes kámen.

K další kořisti.

K dalšímu úkrytu.

Pohyb nepotřeboval cíl.

Pohyb byl způsob, jak zůstat naživu.

Až do okamžiku, kdy se cesta změnila v jantar.

LXV. Když se stín vrací do světla

Venku se stmívalo.

Místnost postupně potemněla.

Člověk nechal lampu svítit.

Jantar zůstal zářivý.

Uvnitř něj ležel Skarthis.

Stín ve zlatém světle.

Podklad končí myšlenkou, že když držíme jantar se stonožkou, držíme „stín, který odmítl zmizet“.

A možná právě to na něm bylo nejpodivnější.

Skarthis nezmizel.

Zmizelo všechno ostatní.

Chodba, v níž se narodil.

Jehličí, po kterém běžel.

Larvy, které lovil.

Kmen, v němž se ukrýval.

Strom, z něhož vytekla pryskyřice.

Celý prales.

Obrovští tvorové nad ním.

Dokonce i země pod jeho nohama změnila podobu.

Jen on zůstal.

Člověk jantar pomalu otočil.

Řada nohou se rozsvítila naposledy.

Najednou už nevypadaly jako podivná anatomická zvláštnost.

Byla v nich celá Skarthisova sága.

První krok pod jehličím.

První lov.

První útěk.

První cesta ven.

Bouře.

Tunely.

Hlad.

Ostrovy tmy.

Poslední kořist.

A poslední běh.

Devadesát devět milionů let předtím se všechny ty drobné nohy snažily udělat ještě jediný krok.

Nepodařilo se jim to.

A právě proto je dnes můžeme vidět.

Člověk zhasl lampu.

Zlaté světlo zmizelo.

Skarthis se ztratil ve tmě.

Tentokrát však jen na okamžik.

Protože stačilo světlo znovu rozsvítit.

A stín se vrátil.

Skarthis nedoběhl do bezpečí.

Doběhl mnohem dál.

Až k nám.