Barthuun – Ten, který odmítl zemřít

Prolog – Dvě čáry ve zlatě

Déšť skončil před úsvitem.

V horách Myanmaru po něm nezůstalo ticho.

Voda ještě stékala po skalách, kapala z listů a hnala se úzkými stružkami dolů po svahu. Hnědá zem byla měkká a na několika místech se během noci sesunula.

Tam, kde včera bývala souvislá stěna, ležela ráno směs jílu, kamenů a tmavých úlomků.

Muž procházel pod svahem pomalu.

Nehledal krásu.

Hledal něco, co se teprve krásným mohlo stát.

Většina kusů, které zvedl, skončila po několika vteřinách zpátky na zemi.

Kámen.

Další kámen.

Černý úlomek.

Jíl.

Pak nahmatal něco lehčího.

Nepravidelný kus měl tmavohnědou krustu a na první pohled se ničím nelišil od okolních úlomků.

Muž jej promnul mezi prsty.

Na jednom odštípnutém místě se objevila barva.

Ne žlutá.

Spíš hluboká červenohnědá.

Když jej namočil, úzký okraj na okamžik zprůsvitněl.

Jantar.

Kus zmizel v kapse.

Jeho skutečné tajemství se ukázalo až mnohem později.

Pod brusným kotoučem mizela krusta pomalu.

Nebyl to jantar, který by bylo možné bezmyšlenkovitě obrousit ze všech stran. Uvnitř se objevovaly zákaly a tmavé vrstvy, a proto vzniklo jen malé okno.

Člověk povrch opláchl.

Osušil jej.

Položil kus proti lampě.

Nic.

Jen zlatohnědá mlha.

Otočil jej.

A tehdy spatřil čáru.

Byla tak tenká, že ji nejdříve považoval za prasklinu.

Jenže prasklina se neohýbá takhle.

Čára byla složená z drobných článků.

Vedla od tmavého místa hluboko v jantaru a mizela v zákalu.

Tykadlo.

Člověk změnil úhel světla.

Vedle prvního se objevilo druhé.

Dvě dlouhá tykadla.

Teprve potom rozeznal hlavu.

Oko.

Přední část těla.

A ještě něco.

Tenkou plochu s jemnou žilnatinou.

Křídlo.

Člověk přitáhl lampu blíž.

Druhé křídlo leželo v jiném úhlu.

Nebyla složená klidně podél těla.

Byla rozevřená.

Jako by se tvor v posledním okamžiku pokusil vzlétnout.

Nebo odrazit.

Nebo udělat cokoli, co jej dostane pryč.

„Šváb.“

Člověk chvíli mlčel.

Nebyl to nejkrásnější tvor, jakého kdy v jantaru viděl.

Neměl jemnost síťokřídlého hmyzu.

Neměl dlouhé elegantní nohy komára.

Neměl barvy, které by dokázal čas zachovat jako drahokam.

Byl to šváb.

Tvor, jehož potomci přežívají ve světě dodnes.

Člověk se znovu zadíval na rozevřená křídla.

A napadla ho jiná otázka.

Ne jak zemřel.

To bylo téměř zřejmé.

Otázka byla mnohem zajímavější.

Kolikrát předtím nezemřel?

Kolikrát už něco sevřelo prostor těsně za jeho tělem?

Kolikrát se pod ním pohnula zem?

Kolikrát utekl před zuby, kusadly, nohama, vodou, žárem nebo hladem?

Kolikrát se svět pokusil Barthuuna zastavit?

A proč uspěl právě tentokrát?

Člověk přiblížil jantar k oku.

Světlo proniklo tenkým oknem.

Křídlo se rozsvítilo.

Tykadla se vynořila ze zlaté mlhy.

A místnost zmizela.

Zůstal prales.

Vlhký.

Horký.

Obrovský.

A hluboko pod kusem rozpadající se kůry právě praskala ootéka.

I. První pohyb

Barthuun nepřišel na svět sám.

Kolem něj se pohybovala další drobná těla.

Prostor byl těsný.

Vlhký.

Tmavý.

Nad nimi ležela vrstva rostlinných zbytků a kus dřeva, který už dávno přestal být pevnou součástí stromu.

Barthuun se protlačil ven.

Jeho tělo bylo světlé a měkké.

Křídla ještě neměl.

Nevěděl, co je prales.

Nevěděl, co je noc.

Nevěděl ani to, že něco jako smrt existuje.

Přesto už měl to nejdůležitější.

Instinkt reagovat.

Něco se dotklo jeho tykadla.

Barthuun ucukl.

Stín se pohnul.

Barthuun se vmáčkl hlouběji pod kůru.

Jeho první rozhodnutí trvalo zlomek okamžiku.

A bylo správné.

II. Svět za tykadly

Barthuunův svět nezačínal očima.

Začínal dotykem.

Tykadla se pohybovala před hlavou a zkoumala prostor, do něhož tělo ještě nevstoupilo.

Stěna.

Volno.

Kousek dřeva.

Jiný tvor.

Překážka.

Cesta.

Pro člověka by dutina pod kůrou byla téměř prázdná.

Pro Barthuuna byla plná informací.

Každý povrch měl strukturu.

Každý proud vzduchu přinášel změnu.

Každý otřes mohl znamenat nebezpečí.

Brzy se naučil jednu věc.

Nemusíš vědět, co se blíží.

Někdy stačí vědět, že se něco blíží.

A být pryč dřív, než to dorazí.

III. Ti, kteří zůstali

Mláďata se rozptýlila.

Některá se vydala pod kůru.

Jiná mezi rozkládající se rostliny.

Jedno se dostalo příliš daleko na otevřený povrch.

Něco po něm skočilo.

Barthuun neviděl celý útok.

Jen prudký pohyb.

Pak nic.

Ještě před chvílí tam byl jeho sourozenec.

Teď tam nebyl.

Barthuun se stáhl hlouběji.

Neoplakával jej.

Nevěděl, co znamená ztráta.

Ale jeho tělo si zapamatovalo pohyb stínu.

Příště zareaguje dřív.

IV. První potrava

Hlad jej vytlačil z úkrytu.

Nedaleko ležel změklý rostlinný materiál.

Kousky dřeva.

Mikroskopické povlaky.

Rozkládající se části rostlin.

Barthuun ochutnával svět.

Nemusel zabíjet, aby se najedl.

Prales kolem něj neustále něco odhazoval.

List.

Kousek kůry.

Odumřelou tkáň.

Zbytky, které se stávaly potravou dalších organismů.

Barthuun nebyl vládcem tohoto procesu.

Byl jeho nepatrnou součástí.

To, co nahoře skončilo, dole pokračovalo.

A Barthuun žil právě tam.

V. Pod nohama obrů

Jednou se země zachvěla.

Barthuun znehybněl.

Další úder.

Silnější.

Pak další.

Nebyl to déšť.

Nebyl to padající kus dřeva.

Něco obrovského kráčelo nedaleko.

Barthuun se vmáčkl do úzké trhliny.

Půda se znovu otřásla.

Nad opadem se mihla masa těla, kterou nedokázal vnímat jako celek.

Pro něj existovala jen noha.

Stín.

Tlak.

Vibrace.

Obrovský tvor pokračoval dál.

Barthuun vylezl až dlouho poté.

Nevěděl, co prošlo kolem.

A nepotřeboval to vědět.

Některá nebezpečí není třeba pojmenovat.

Stačí jim nepřekážet.

VI. Mistr škvíry

Barthuun rostl.

Jeho tělo tmavlo.

Byl rychlejší.

Ploché tělo mu umožňovalo pronikat do úkrytů, které vypadaly příliš nízké i pro něj.

To byla jeho skutečná pevnost.

Ne síla.

Ne zbraň.

Prostor.

Predátor mohl být větší.

Mohl mít silnější čelisti.

Mohl být rychlý.

Ale pokud se za Barthuunem nevešel pod kůru, přestal být důležitý.

Barthuun nemusel vyhrávat souboje.

Stačilo, když dokázal zmizet.

VII. Osm kroků k životu

Jednou se před ním pohnul pavouk.

Barthuun změnil směr.

Pavouk také.

Barthuun zrychlil.

Pavouk vyrazil.

Mezi nimi ležel kus kůry.

Barthuun jej oběhl.

Pavouk zkrátil cestu.

Byl blíž.

Barthuun prudce změnil směr.

Jednou.

Podruhé.

Potřetí.

Pavouk minul.

Před Barthuunem se objevila štěrbina.

Byla úzká.

Barthuun se do ní vrhl.

Pavouk udeřil.

Jeho končetina dopadla těsně za Barthuunovo tělo.

O několik okamžiků později byl šváb pryč.

Osm rychlých kroků.

Možná méně.

Rozdíl mezi životem a smrtí se někdy měří vzdáleností kratší než tělo toho, kdo utíká.

VIII. Déšť

Kapka dopadla na list.

Pro Barthuuna to byl úder.

Další.

Další.

Prales se během několika minut proměnil.

Voda pronikla do opadu.

Dutiny se plnily.

Barthuun opustil úkryt.

Proud vody jej zachytil.

Tělo se převrátilo.

Nohy hledaly oporu.

Nic.

Další náraz.

Barthuun se zachytil o kus dřeva.

Proud táhl.

Držel se.

Voda kolem něj nesla jehličí, úlomky rostlin a drobné tvory.

Některé už se nehýbaly.

Barthuun vyšplhal výš.

Když voda opadla, ocitl se daleko od místa, které znal.

Přežil.

Ne proto, že by byl nezničitelný.

Protože našel něco, čeho se mohl držet.

IX. Cizí země

Nová část pralesa voněla jinak.

Barthuun hledal úkryt.

Našel prostor pod kořenem.

Nebyl prázdný.

Uvnitř se něco pohnulo.

Barthuun ustoupil.

Dva drobní tvorové vyběhli ven.

Jeden zmizel v opadu.

Druhý se zastavil.

Barthuun kolem něj prošel.

Nemusel všechno napadat.

Nemusel všemu rozumět.

Potřeboval jen bezpečné místo.

Našel jej pod odchlípnutou vrstvou kůry.

Tam přečkal den.

X. Světlo nad ním

Barthuun neměl rád otevřený prostor.

Ve světle se cítil odhalený.

Ve tmě nebyl neviditelný, ale měl více možností.

Když nad pralesem stálo ostré slunce, ukrýval se.

Když svět potemněl, vyrážel.

Noc rozšiřovala jeho svět.

Místa, která byla ve dne nebezpečná, se stávala průchozími.

Kořen.

Padlá větev.

Okraj kmene.

Vlhký kámen.

Barthuun procházel krajinou, kterou den patřil jiným.

XI. První svlek

Jednoho dne přestal hledat potravu.

Ukryl se hluboko pod dřevem.

Jeho starý povrch už nestačil rostoucímu tělu.

Přišel svlek.

Byla to chvíle, kdy byl zranitelnější než obvykle.

Nemohl spoléhat na rychlost jako jindy.

Musel zůstat skrytý.

Když starý obal povolil, Barthuun se z něj postupně vysunul.

Nové tělo bylo světlé.

Měkké.

Čas plynul.

Povrch tvrdnul.

Barva se vracela.

Pak se znovu pohnula tykadla.

Barthuun vyrazil.

Byl větší než předtím.

A stále žil.

XII. Místo mrtvého stromu

Našel padlý kmen.

Pro velké tvory to byla mrtvá překážka.

Pro Barthuuna město.

Pod kůrou vedly chodby.

Ve dřevě pracovaly larvy.

Houby rozkládaly tkáň.

Vlhkost se držela ve štěrbinách.

Byla tam potrava.

Úkryty.

Cesty.

Barthuun se usadil.

Ne proto, že by se rozhodl založit domov.

Prostě nebyl důvod odcházet.

Dokud místo nabízelo potravu a tmu, zůstával.

XIII. Tichý čistič

Dny míjely.

Barthuun se živil tím, co prales ztrácel.

Rozkládající se rostlinný materiál.

Měkké zbytky.

Povlaky na dřevě.

Drobné organické částice.

Nebyl krásným opylovačem.

Nebyl lovcem, jehož útok by vypadal dramaticky.

Nebyl tvorem, kterého by někdo nazval vládcem pralesa.

Přesto měl své místo.

Prales potřeboval i ty, kteří pracovali dole.

V temnotě.

Mezi zbytky.

Tam, kam se nikdo nedívá.

XIV. Hlad

Pak přišlo období, kdy potravy ubylo.

Padlý kmen vysychal.

Barthuun musel chodit dál.

Každá delší cesta znamenala větší riziko.

Jednou se vracel s prázdným žaludkem.

Pod kamenem našel vlhkost.

Zůstal tam.

Další noc vyšel znovu.

Nic.

Třetí noc našel měkký rostlinný zbytek.

Nasytil se.

Přežil další období.

Jeho život nebyl řetězem velkých vítězství.

Byl řetězem malých problémů, které zatím vždycky nějak vyřešil.

XV. Stín s kusadly

Nebezpečí tentokrát nepřišlo shora.

Vyšlo zpod dřeva.

Dravý členovec se objevil přímo před ním.

Barthuun se otočil.

Útočník vyrazil.

Barthuun běžel.

Před ním byla překážka.

Příliš vysoká na okamžité překonání.

Vpravo mezera.

Barthuun zabočil.

Predátor za ním.

Mezera se zužovala.

Barthuun se protlačil.

Predátor udeřil do okraje.

Nedostal se dál.

Barthuun pokračoval ještě několik délek těla.

Teprve potom zastavil.

Tykadla se stále rychle pohybovala.

Nebezpečí zmizelo.

Život pokračoval.

XVI. Paměť těla

Barthuun si nepamatoval své úniky jako člověk.

Nevracel se k nim ve vzpomínkách.

Nevyprávěl si, jak byl statečný.

Jeho zkušenost měla jinou podobu.

Pohyb.

Reakci.

Citlivost na změnu.

Místa, kterým se vyhýbal.

Místa, do nichž se vracel.

Jeho tělo se učilo přežívat bez jediného slova.

Možná právě proto působí přežití tak jednoduše.

Dokud nepřijde okamžik, kdy jediná chybná reakce všechno ukončí.

XVII. Další svlek

Barthuun znovu rostl.

Další svlek.

Další období zranitelnosti.

Další návrat do pohybu.

Jeho tělo se měnilo.

Budoucí dospělá podoba se přibližovala.

Tykadla byla delší.

Končetiny silnější.

Barthuun dokázal překonávat větší vzdálenosti.

Ale s velikostí nepřišla nesmrtelnost.

Jen větší Barthuun.

Prales zůstal stejně nebezpečný.

XVIII. Oheň

Jednou ucítil něco, co nikdy předtím nepoznal.

Sucho.

Teplo.

Pak jiný pach.

Kouř.

Daleko v pralese hořelo.

Barthuun nevěděl, co je oheň.

Věděl jen, že vzduch je špatný.

Zůstal pod zemí.

Teplota rostla.

Drobní tvorové prchali.

Někteří stejným směrem jako on.

Jiní opačně.

Barthuun se dostal hlouběji pod kořen.

Tam byla půda chladnější.

Čekal.

Nad ním se svět měnil.

XIX. Červená noc

Obloha mezi stromy zářila.

Barthuun ji zahlédl jen krátce.

Oranžové světlo.

Kouř.

Padající popel.

Oheň se nedostal až k jeho úkrytu.

Ale noc nebyla tmavá.

Barthuun zůstal hluboko.

Hodiny.

Pak další.

Když konečně vyšel, část okolí vypadala jinak.

Spálené rostliny.

Černé dřevo.

Pach, který neznal.

Někteří tvorové zmizeli.

Barthuun ne.

XX. Po ohni

Tam, kde něco skončilo, začalo něco jiného.

Déšť přišel o několik dní později.

Zvlhčil popel.

Na poškozených rostlinách se objevily nové příležitosti.

Barthuun procházel krajinou po požáru.

Neměl důvod chápat, co se stalo.

Hledal potravu.

Úkryt.

Vlhkost.

A našel je.

Původní sága nazývala jeho svět dobou, „kdy prales šeptal o ohni“.

Barthuun o ohni nic nevěděl.

Jen jej přežil.

XXI. Noc bez měsíce

Některé noci byly temnější než jiné.

Barthuun je měl rád.

Vyrazil daleko od úkrytu.

Tykadla pracovala.

Překonal kořen.

Prošel pod kapradinou.

Našel vodu zachycenou v prohlubni.

Napil se.

Pak pokračoval.

V jednu chvíli se zastavil.

Před ním se něco pohnulo.

Barthuun změnil směr.

Pohyb jej následoval.

Predátor.

XXII. Běh

Barthuun vyrazil.

Půda pod ním nebyla rovná.

Kousek kůry.

List.

Kořen.

Mezera.

Přeskočit.

Podlézt.

Zabočit.

Predátor byl stále za ním.

Barthuun zrychlil.

Před ním se objevil padlý kus dřeva.

Pod ním štěrbina.

Barthuun se vrhl dovnitř.

Za jeho zadní částí něco udeřilo.

Těsně.

Příliš těsně.

Barthuun pokračoval.

Tentokrát jej dělila od smrti možná šířka jediného článku tykadla.

A zase to stačilo.

XXIII. Křídla

Přišel další svlek.

Když skončil, Barthuun už nevypadal jako mládě.

Jeho tělo získalo dospělou podobu.

A na hřbetě měl něco, co předtím neměl.

Křídla.

Nezměnila jej v elegantního vládce vzduchu.

Barthuun zůstal tvorem země, kůry a škvír.

Ale jeho svět dostal další možnost.

Ne vždy ji potřeboval.

Ne vždy ji používal.

Přesto tam byla.

Únik, který mohl vést i vzhůru.

XXIV. První vzduch

Barthuun se dostal na zvýšený kus dřeva.

Pod ním byla mezera.

Něco jej vyrušilo.

Vyrazil.

Křídla se rozevřela.

Tělo na okamžik opustilo povrch.

Nebyl to dlouhý let.

Spíš rychlé překonání prostoru, který by po zemi znamenal nebezpečí.

Dopadl do opadu.

Okamžitě se ukryl.

To stačilo.

Barthuun měl novou cestu.

Ne nejlepší.

Ne jedinou.

Ale novou.

XXV. Svět je větší

S křídly se změnila vzdálenost.

Barthuun mohl překonat místo, které dříve obcházel.

Mohl opustit nebezpečný povrch rychleji.

Mohl se dostat k jinému stromu.

Ale větší svět znamenal i více neznámých nebezpečí.

Barthuun se proto nestal tvorem oblohy.

Zůstával blízko země.

Blízko kůry.

Blízko míst, kde mohl zmizet.

Křídla byla možnost.

Jeho skutečnou silou stále zůstávalo to, co měl od narození.

Rychlost.

Tykadla.

Instinkt.

A škvíra dostatečně široká právě pro něj.

XXVI. Setkání

Jedné noci narazil na jiného dospělého švába.

Tykadla se dotkla.

Oba tvorové na okamžik znehybněli.

Pak se pohybovali dál.

Barthuun nebyl posledním svého druhu.

Nikdy nebyl.

Kolem něj žili další.

Někteří přežijí noc.

Jiní ne.

Někteří zanechají potomstvo.

Jiní zmizí.

Barthuun byl jedním článkem řetězce mnohem staršího než jeho vlastní život.

A řetěz bude pokračovat dávno poté, co on skončí.

XXVII. Druhá bouře

Vítr se opřel do korun stromů.

Barthuun se ukryl.

Větev praskla.

Dopadla na zem.

Kmen se zachvěl.

Barthuun vyběhl ze svého úkrytu právě v okamžiku, kdy kus kůry spadl na místo, kde před chvílí seděl.

Kdyby zůstal ještě chvíli, byl by rozdrcen.

Běžel.

Několik vteřin.

Pak zastavil.

Za ním ležela těžká kůra.

Barthuun nevěděl, že právě znovu unikl smrti.

Pro něj se jen změnil prostor.

A on na změnu odpověděl pohybem.

XXVIII. Ten, který vždycky uteče

Kdyby někdo dokázal sledovat celý Barthuunův život, mohl by získat zvláštní dojem.

Že má štěstí.

Predátor minul.

Voda jej neodnesla.

Oheň se zastavil.

Kůra dopadla vedle.

Hlad skončil dřív než jeho síly.

Každý jednotlivý únik vypadal téměř jako zázrak.

Jenže v pralese žily tisíce tvorů.

A mnoho těch, kteří štěstí neměli, už nikdo sledovat nemohl.

Barthuun byl prostě jeden z těch, kteří zatím zůstávali.

XXIX. Suchý čas

Déšť ustal.

Vlhká místa mizela.

Barthuun se přesouval.

Noci byly teplejší.

Potrava se hledala obtížněji.

Jednou se vydal dál než obvykle.

Překonal otevřený kus země.

Našel starý strom.

Jeho kůra byla rozpraskaná.

Uvnitř se držela vlhkost.

Barthuun vklouzl dovnitř.

Místo se stalo jeho novým úkrytem.

Právě tento strom jednou ukončí jeho život.

Zatím jej zachránil.

XXX. Starý strom

Strom byl obrovský.

Barthuun nikdy nepoznal jeho korunu.

Znal jen spodní část kmene.

Kořeny.

Praskliny.

Kůru.

Vlhké kapsy.

Drobné organismy.

Pro něj to stačilo.

Ve dne se skrýval hluboko.

V noci vyrážel.

Několik nocí.

Desítky nocí.

Strom se stal součástí jeho mapy.

Bezpečným bodem.

Domovem, pokud takové slovo může patřit tvorovi, který nic nevlastní.

XXXI. Rána

Jednoho dne se strom poškodil.

Možná větev.

Možná hmyz.

Možná mechanické poranění.

Barthuun příčinu neviděl.

Večer však zaznamenal nový pach.

Výrazný.

Pryskyřičný.

Z rány na kmeni vytékala hustá hmota.

Barthuun se jí vyhnul.

Nebyla potravou.

Nebyla cestou.

Nebyl důvod se přibližovat.

Prošel jinudy.

XXXII. Zlatá stěna

Další noc byla pryskyřice stále na místě.

Část zhoustla.

Část byla čerstvá.

Barthuun přešel po kůře nedaleko.

Tykadlo se přiblížilo.

Pak se stáhlo.

Pokračoval jinudy.

Nebezpečí někdy stojí několik centimetrů od tebe celé dny.

A nic se nestane.

Právě proto přestane vypadat jako nebezpečí.

XXXIII. Kořist světla

K pryskyřici přilétal drobný hmyz.

Některý přistál poblíž.

Jiný se dotkl povrchu.

Barthuun kolem místa procházel.

Jednou našel mrtvého drobného tvora na suchém okraji.

Prozkoumal jej.

Pak pokračoval.

Pryskyřice se stala součástí krajiny.

Stejně jako kámen.

Kořen.

Prasklina.

Jen další věc, kterou je třeba obejít.

XXXIV. Špatný večer

Jednou se Barthuun probudil dříve.

Něco jej vyrušilo v úkrytu.

Predátor pronikl pod kůru.

Barthuun vyrazil.

Tentokrát neměl čas vybrat nejlepší cestu.

Běžel po povrchu kmene.

Za ním pohyb.

Před ním pryskyřice.

Barthuun prudce zabočil.

Minul ji.

Predátor se zastavil.

Barthuun unikl.

Pryskyřice mu toho večera neublížila.

Naopak.

Stála mezi ním a tím, co jej pronásledovalo.

XXXV. Falešný spojenec

Barthuun se později vrátil.

Nebezpečí bylo pryč.

Pryskyřice zůstala.

Prošel kolem ní.

Znovu bez následků.

Tvor, který se učí zkušeností, může být zkušeností také oklamán.

Jednou projdeš.

Podruhé projdeš.

Potřetí.

Nic se nestane.

A svět tě naučí, že cesta je bezpečná.

Dokud se nezmění jediná věc, kterou nedokážeš vidět.

XXXVI. Čerstvý výron

Strom se v horku znovu otevřel.

Nová pryskyřice překryla část staré.

Byla téměř průhledná.

Tenká vrstva se rozlila po kůře.

Nevypadala jako kapka.

Nevytvářela zřetelnou překážku.

Jen lesklý povrch.

Barthuun byl ukrytý několik centimetrů od ní.

Nevěděl, že jeho známá cesta už neexistuje.

XXXVII. Poslední noc

Tma přišla pomalu.

Barthuun vyšel.

Tykadla zkoumala vzduch.

Noc byla vlhká.

V okolí stromu se pohyboval drobný hmyz.

Barthuun sestoupil po kůře.

Zastavil se.

Něco se pohnulo.

Barthuun změnil směr.

Nebyl pronásledován.

Tentokrát nikam nespěchal.

To bylo možná nejkrutější.

Jeho poslední cesta nezačala útěkem.

Začala jako úplně obyčejná noc.

XXXVIII. Jeden krok

Barthuun prošel přes známou část kmene.

Jedna noha došlápla na lesklý povrch.

Zvedla se.

Pomaleji.

Barthuun pokračoval.

Druhá.

Tentokrát odpor.

Tělo zrychlilo.

Instinkt.

Když něco drží, pryč.

Barthuun zabral.

První noha se uvolnila.

Další se přilepila.

Teprve teď pochopilo jeho tělo, že cesta není volná.

Otočil se.

XXXIX. Zpátky

Za ním byla suchá kůra.

Blízko.

Barthuun se pokusil vrátit.

Přední část těla se otočila.

Nohy pracovaly.

Jedna se uvolnila.

Druhá.

Na okamžik se zdálo, že to zvládne.

Už tolikrát to zvládl.

Predátor.

Vodu.

Oheň.

Pád.

Hlad.

Stačil správný pohyb.

Barthuun zabral.

A část břicha se dotkla pryskyřice.

XL. Past bez zubů

Pryskyřice neměla čelisti.

Neměla oči.

Neměla nohy.

Nepronásledovala jej.

A právě proto proti ní Barthuunovy staré odpovědi nefungovaly.

Nemohl ji zmást změnou směru.

Nemohl se před ní schovat do škvíry.

Nemohl čekat, až jej přestane pronásledovat.

Držela přesně tam, kde se jí dotkl.

Barthuun se zmítl.

Kontakt se zvětšil.

XLI. Rychleji

Instinkt mu říkal jediné.

Pohyb.

Barthuun poslechl.

Nohy pracovaly rychle.

Pryskyřice se natahovala.

Některé končetiny se uvolnily.

Jiné se zachytily.

Barthuun zvedl tělo.

Na okamžik získal několik milimetrů.

Suchý okraj byl před ním.

Tykadla se jej téměř dotýkala.

Ještě.

Barthuun zabral.

Pryskyřice nepovolila.

XLII. Tykadlo

Jedno dlouhé tykadlo se dotklo povrchu.

Přilepilo se.

Barthuun trhl hlavou.

Tykadlo se prohnulo.

Zůstalo celé.

Druhé stále hledalo cestu.

Vpravo.

Vlevo.

Nahoru.

Tvor, který celý život četl svět dvěma dlouhými tykadly, teď dostával stále méně odpovědí.

Jedna polovina jeho světa uvízla ve zlaté hmotě.

XLIII. Křídla

Barthuun udělal něco, co na zemi nepoužíval jako první možnost.

Rozevřel křídla.

Byla to další cesta.

Poslední.

Křídla se napjala.

Tělo se pokusilo odlehčit.

Jeden prudký pohyb.

Pryskyřice se zachvěla.

Barthuun se nadzvedl.

Možná o zlomek milimetru.

Pak okraj jednoho křídla zasáhl lepkavou hmotu.

Přichytil se.

Druhé zůstalo rozevřené.

XLIV. Ještě jednou

Barthuun zabral znovu.

Křídlo se třáslo.

Nohy pracovaly.

Tělo se kroutilo.

Jedno tykadlo volné.

Druhé přilepené.

Jedno křídlo zachycené.

Druhé rozevřené.

Kdyby se dostal jen o několik milimetrů dál, dosáhl by suché kůry.

Několik milimetrů.

V jeho životě to nikdy nebyla velká vzdálenost.

Teď byla nekonečná.

XLV. Všechny úniky

Kdyby Barthuun dokázal vzpomínat jako člověk, možná by se mu v posledních okamžicích vrátil celý život.

Pavouk.

Štěrbina.

Voda.

Kus dřeva v proudu.

Oheň.

Chladná zem pod kořenem.

Padající kůra.

Predátor těsně za tělem.

Každý okamžik, kdy mohl zemřít.

Každý okamžik, kdy nezemřel.

Ale Barthuun nevzpomínal.

Jen bojoval.

XLVI. Kapka

Čerstvá pryskyřice přitékala shora.

Pomalu.

Barthuun ji nevnímal jako kapku.

Jen jako další tlak.

Hmota se dostala k zadní části těla.

Vyplnila prostor mezi končetinami.

Dotkla se křídla.

Barthuun se znovu pohnul.

Slaběji.

Křídla zůstala rozevřená.

Právě tak, jak je jednou uvidí člověk.

XLVII. Ten, který odmítl zemřít

Barthuun neodmítal smrt.

Nevěděl, že existuje.

Odmítal nehybnost.

Na každý problém jeho života existovala odpověď.

Utéct.

Schovat se.

Přitisknout se.

Změnit směr.

Vydržet.

Pryskyřice mu postupně vzala všechny možnosti.

Nejdřív cestu.

Pak nohy.

Pak tykadlo.

Pak křídlo.

Nakonec pohyb.

XLVIII. Poslední gesto

Jedno křídlo se ještě jednou zachvělo.

Barthuun se pokusil vytáhnout přední část těla.

Nohy už neměly dost síly.

Pryskyřice držela.

Druhé křídlo zůstalo rozevřené.

Tykadla směřovala dopředu.

Jako by cesta stále existovala.

Jako by Barthuun potřeboval ještě jedinou vteřinu.

Jediný krok.

Jediný únik.

Nepřišel.

XLIX. Prales pokračuje

Noc neskončila s Barthuunem.

Nedaleko se pohnul drobný hmyz.

Něco prošlo po kořeni.

V koruně stromu zapraskala větev.

Kapka vody spadla na list.

Predátor našel jinou kořist.

Další šváb vyšel ze svého úkrytu.

Prales neměl důvod zastavit se.

Barthuun byl jen jeden život mezi miliony.

Jeho smrt nebyla událostí pro svět.

Jen pro něj.

L. Zlaté víko

Pryskyřice pokračovala v toku.

Další vrstva překryla Barthuuna.

Pak další.

Vzduch se uzavřel do drobných bublinek.

Dovnitř se dostaly mikroskopické nečistoty.

Rostlinné částice.

Prach.

Barthuun mizel.

Nejdřív křídlo.

Pak tělo.

Pak tykadla.

Nakonec po něm na povrchu nezůstalo nic.

Strom uzavřel tvora, který na něm žil.

LI. Bez pohybu

Pryskyřice tvrdla.

Barthuun už nebyl součástí potravního řetězce.

Nic jej nesežralo.

Nic jej neroztrhalo.

Nic nerozneslo jeho tělo po pralese.

Zůstal.

To byla zvláštní výjimka.

Tvor, jehož celý život závisel na pohybu, začal svou nejdelší cestu dokonale nehybný.

LII. Strom, který nepřežil

Roky míjely.

Starý strom zestárl.

Poškodily jej bouře.

Napadly jej organismy.

Části kmene odumřely.

Jednou padl.

Dřevo se rozložilo.

Kůra zmizela.

Kořeny zetlely.

Strom, který Barthuuna uvěznil, nepřežil.

Barthuun zůstal.

Ne živý.

Ale přítomný.

První paradox jeho věčnosti.

LIII. Prales, který nepřežil

Generace stromů rostly a padaly.

Krajina se měnila.

Druhy přicházely.

Druhy mizely.

Svět, který Barthuun znal, se postupně vytrácel.

Nikdo si jej nepamatoval.

Nebyla žádná mapa jeho cest.

Žádná stopa po jeho úkrytu.

Žádný padlý kmen, pod nímž přežil svlek.

Žádný kámen, pod nímž se ukryl před horkem.

Jen pryskyřice.

A uvnitř ní jedno malé tělo.

LIV. Konec obrů

Čas pokračoval.

Tvorové, jejichž kroky kdysi rozechvívaly Barthuunovu zem, zmizeli.

Obři, vedle nichž byl téměř neviditelný.

Celé větve života skončily.

Barthuun nic z toho neviděl.

Nemohl.

Ale jeho tělo zůstávalo v tichu.

Šváb nepřežil zánik dinosaurů jako živý jedinec.

Jeho linie však pokračovala.

A jeho tělo přešlo hranici času jiným způsobem.

LV. Rod, který pokračoval

Jinde žili další příbuzní dávných švábů.

Generace za generací.

Měnili se.

Přizpůsobovali se.

Některé linie zanikaly.

Jiné pokračovaly.

Barthuun byl dávno mrtvý.

Ale plán těla, který nesl, nezmizel se světem jeho pralesa.

Šest nohou.

Dlouhá tykadla.

Nízké tělo.

Rychlá reakce.

Schopnost najít úkryt tam, kde jej jiný tvor přehlédne.

Čas měnil svět.

Ne všechno však musel vynalézt znovu.

LVI. Kámen

Pryskyřice se dávno změnila.

To, co bylo kdysi měkké a lepkavé, se stalo pevným.

Jantarem.

Barthuun uvnitř zůstal.

Křídla.

Tykadla.

Oči.

Končetiny.

Tělo.

Poslední gesto.

Původní sága právě v této podobě popisuje Barthuuna jako tvora zachovaného uvnitř ztvrdlé pryskyřice, zatímco svět kolem něj měnil svou tvář.

Čas pokračoval.

Barthuun ne.

A přesto se dostával stále dál.

LVII. Země se zvedá

Vrstvy hornin se měnily.

Tlak.

Voda.

Pohyb země.

Krajina, která kdysi nesla prales, přestala existovat ve své původní podobě.

Vznikaly hory.

Řeky se zařezávaly do svahů.

Horniny praskaly.

Déšť je rozrušoval.

Jantar cestoval bez nohou.

Pohybovala jím zem.

Voda.

Čas.

Barthuun, který celý život utíkal vlastní silou, byl teď nesen planetou.

LVIII. Devadesát devět milionů let

Číslo je pro člověka téměř nepochopitelné.

Devadesát devět milionů let.

Pro Barthuuna kdysi znamenalo mnoho už několik nocí.

Hlad.

Déšť.

Svlek.

Útěk.

Každá hodina mohla přinést nebezpečí.

Teď uplynuly miliony let bez jediného pohybu jeho těla.

Kdyby byl život závodem, dávno skončil.

Jenže příběh ještě ne.

LIX. Hora se otevírá

Déšť pronikl do puklin.

Svah zeslábl.

Jedné noci část zeminy sjela dolů.

Kameny se uvolnily.

Jíl se roztrhl.

Kus jantaru, který byl dlouho ukrytý ve tmě, se dostal blíž k povrchu.

Ráno se v horách objevil člověk.

Prošel kolem jednoho kamene.

Druhého.

Pak se sehnul.

Zvedl tmavohnědý kus.

Barthuun se poprvé po 99 milionech let ocitl v lidské dlani.

LX. Brus

Krustu začal odstraňovat kotouč.

Barthuun nic necítil.

Povrch se ztenčoval.

Člověk postupoval opatrně.

Pak přestal.

Uvnitř něco bylo.

Vzniklo malé okno.

Voda smyla prach.

Lampa se rozsvítila.

Světlo proniklo dovnitř.

A objevila se první čára.

LXI. Tykadlo

Člověk si myslel, že je to prasklina.

Naklonil jantar.

Čára byla článkovaná.

Příliš pravidelná.

Tykadlo.

Pak druhé.

Člověk přiblížil lupu.

Hlava.

Oko.

Tělo.

Nohy.

Křídlo.

Změnil úhel.

Druhé křídlo.

Rozevřené.

Najednou před ním nebyla fosilie v klidné poloze.

Byl tam pohyb.

Pokus.

Poslední okamžik.

LXII. Kolikrát?

Člověk zůstal dlouho sedět.

Díval se na křídla.

Pak na nohy.

Pak na tykadla.

„Kolikrát jsi předtím utekl?“

Jantar mlčel.

Člověk samozřejmě nemohl vidět pavouka.

Povodeň.

Oheň.

Padající kůru.

Noční běh.

Nemohl vědět, které z těch událostí se skutečně staly právě tomuto jedinci.

Měl jen tělo.

Poslední okamžik.

A představivost.

Ale jedna věc byla jistá.

Barthuun musel přežít všechny předchozí dny svého života, aby mohl zemřít právě v tom posledním.

LXIII. Obyčejný tvor

Člověk jantar položil na stůl.

Šváb.

Kolik lidí by nad takovým slovem mávlo rukou?

Není to motýl.

Není to vážka.

Není to tvor, kterého by si člověk spojoval s krásou.

Jenže právě v tom bylo něco zvláštního.

Barthuun nepotřeboval být krásný.

Jeho příběh nebyl o kráse.

Byl o trvání.

O těle vytvořeném pro svět škvír, noci a rychlých úniků.

O způsobu života, který se ukázal mimořádně úspěšný.

LXIV. Co skutečně přežilo

Člověk si znovu rozsvítil lampu.

Barthuun zazářil ve zlatohnědém kameni.

„Ten, který odmítl zemřít.“

Znělo to dobře.

Ale nebyla to pravda.

Barthuun zemřel.

Pryskyřice jej zastavila stejně definitivně jako jakéhokoli jiného tvora.

Nepřežil 99 milionů let.

Přežilo jeho tělo.

Přežil jeho obraz.

A daleko za hranicí jeho vlastního života přežil také způsob existence, k němuž patřil.

To bylo možná ještě působivější než nesmrtelnost.

Protože nesmrtelnost je pohádka.

Přežití je skutečný boj.

LXV. Jedna noc proti věčnosti

Barthuunův život možná nebyl dlouhý.

Člověk to z jantaru nedokázal zjistit.

Ale každá jeho noc byla plná rozhodnutí, která neměla jména.

Pohnout se.

Zastavit.

Schovat.

Utéct.

Vylézt.

Vrátit se.

Jednou každá odpověď fungovala.

Pak přišla jedna noc, kdy nefungovala žádná.

A právě tato noc přežila všechny ostatní.

To byla druhá krutost jantaru.

Neuchová celý život.

Uchová okamžik, kdy život skončil.

LXVI. Rozevřená křídla

Člověk změnil úhel lampy.

Křídlo se rozsvítilo.

Jemná žilnatina vystoupila z okolního zákalu.

Bylo rozevřené.

Ne dokonale.

Ne jako preparovaný exemplář.

Bylo v poloze pohybu.

Člověk si představil poslední pokus.

Nohy zabírají.

Tělo se zvedá.

Křídla se otevírají.

Jeden okamžik, kdy mohl Barthuun ještě věřit, pokud by šváb mohl věřit, že tentokrát to bude stejné jako vždy.

Že zase unikne.

Neunikl.

LXVII. Tvor bez legendy

Barthuun nikdy nevěděl, že kolem něj chodili obři.

Nevěděl, že žije v křídě.

Nevěděl, že jednou budou jeho vzdálení příbuzní žít ve světě lidí.

Nevěděl, co je Myanmar.

Nevěděl, co je jantar.

Nevěděl, že někdo bude jednou jeho tělo pozorovat lupou.

Neměl legendu.

Neměl jméno.

Neměl příběh.

Dokud jej někdo po 99 milionech let nenašel.

LXVIII. Návrat nesmrtelného

Původní sága nazývá jeho objevení „Návratem nesmrtelného“ a dělá z něj symbol přežití.

Člověk však při pohledu na Barthuuna cítil něco trochu jiného.

Neviděl nesmrtelného tvora.

Viděl tvora, který byl smrtelný až bolestně.

Stačilo několik milimetrů pryskyřice.

Jediný špatný krok.

Jedno rozevření křídel, které už nepomohlo.

A přesto před ním Barthuun byl.

Smrt jej zastavila.

Čas jej nevymazal.

LXIX. Co zůstane

Člověk položil jantar do dlaně.

Byl lehký.

Překvapivě lehký na něco, co neslo 99 milionů let.

Venku se stmívalo.

Světlo v místnosti zesláblo.

Barthuun začal uvnitř kamene mizet.

Nejdřív křídla.

Potom nohy.

Nakonec zůstala viditelná jen část jednoho tykadla.

Člověk rozsvítil silnější lampu.

A tvor se vrátil.

Bylo v tom něco téměř symbolického.

Celý Barthuunův život byl útěkem do tmy.

Teď potřeboval světlo, aby jej někdo vůbec spatřil.

LXX. Poslední otázka

Člověk držel jantar ještě chvíli.

Už se neptal, jak Barthuun zemřel.

Neptal se ani, kolikrát unikl.

Napadlo ho něco jiného.

Co vlastně znamená přežít?

Žít navždy?

To nedokáže nic.

Nezměnit se?

To nedokáže ani svět.

Možná přežití znamená jen pokračovat dost dlouho na to, aby po tobě něco pokračovalo dál.

Potomek.

Rod.

Stopa.

Otisk.

Vzpomínka.

Nebo malé tělo uvnitř jantaru.

Epilog – Ten, který odmítl zmizet

Před 99 miliony let se pod kusem kůry pohnulo drobné světlé tělo.

Nikdo se nedíval.

Barthuun udělal první kroky.

Poznal tmu dříve než světlo.

Poznal hlad.

Déšť.

Sucho.

Vibrace obrovských tvorů.

Predátory.

Oheň.

Padající dřevo.

Škvíry, které jej zachránily.

Noci, které přežil.

Vyrostl.

Získal křídla.

A stále dělal to, co uměl od prvního okamžiku.

Pokračoval.

Pak přišla obyčejná noc.

Žádná velká katastrofa.

Žádný konec světa.

Jen starý strom.

Čerstvá pryskyřice.

Jeden krok.

Barthuun udělal to, co jej zachraňovalo celý život.

Pokusil se utéct.

Tentokrát rychlost nestačila.

Pokusil se změnit směr.

Nestačilo to.

Pokusil se použít křídla.

Ani ta nestačila.

Jeho poslední únik skončil několik milimetrů od suché kůry.

Pryskyřice jej uzavřela.

Strom pokračoval v životě.

Pak zemřel.

Prales pokračoval.

Pak zmizel.

Obři pokračovali.

Pak zmizeli také.

Řeky změnily směr.

Země se zvedla.

Vznikly hory.

A hluboko uvnitř nich zůstával malý šváb s rozevřenými křídly.

Neživý.

Nehybný.

Ale neztracený.

Po 99 milionech let se hora otevřela.

Lidská ruka zvedla tmavý kus.

Brus odkryl malé okno.

Světlo proniklo dovnitř.

Nejdříve se objevila jediná tenká čára.

Tykadlo.

Potom druhé.

Hlava.

Oko.

Nohy.

A nakonec rozevřená křídla.

Člověk se nad nimi sklonil.

A tvor, kterého jeho vlastní svět zapomněl téměř v okamžiku smrti, dostal po 99 milionech let nového svědka.

Barthuun smrt neporazil.

Nikdy nemohl.

Neporazil ani čas.

Čas odnesl jeho svět, jeho strom i všechny cesty, po kterých kdy běžel.

Ale nedokázal jej úplně vymazat.

A možná právě proto je jeho poslední gesto tak silné.

Křídla nejsou složená.

Jsou rozevřená.

Jako by ještě pořád existovala cesta ven.

Jako by ještě pořád zbýval jeden pokus.

Jako by se i po 99 milionech let snažil udělat to, co dělal celý svůj život.

Pokračovat.

Člověk pomalu zhasl lampu.

Barthuun zmizel ve tmě.

Ale tentokrát už člověk věděl, že tam je.

Stačilo znovu rozsvítit.

A dvě dlouhá tykadla se vynořila ze zlata.

Po nich křídla.

Po nich celý tvor.

Barthuun neodmítl zemřít.

Odmítl zmizet.