Před 110 až 100 miliony let pokrýval oblast dnešního Hkamti v Myanmaru vlhký druhohorní les. Mezi kmeny, větvemi a vrstvami rostlinného opadu se opakovaně objevovala čerstvá pryskyřice, která mohla stékat po povrchu stromů a zachycovat drobné části okolního prostředí. Jeden z takových výronů mohl vytvořit základ dnešního jantaru JHW-3. Neznáme přesný okamžik ani místo, kde se to stalo, ale jeho vnitřní stavba ukazuje, že pryskyřice nevznikla jako jediná homogenní kapka.

Při postupném pohybu se jednotlivé vrstvy překrývaly a vytvářely jemné proudnice. Do některých z nich se dostával jemný sediment, organicko-minerální částice a další drobný materiál z okolního lesa. Jinde zůstala pryskyřice čistší a průsvitnější. Právě střídání těchto zón dnes vytváří charakteristickou hloubku kusu a dovoluje sledovat, jak se původní hmota v několika fázích ukládala a tuhla.

Nejvýraznější biologickou stopou je větší nepravidelný fragment vegetace. Vedle něj se zachovala jemná rostlinná vlákna, rozptýlené pylové částice a množství drobného organického detritu. Tyto struktury nelze převést do přesného botanického příběhu, protože technický list nedovoluje určit konkrétní druh rostliny. Přesto představují skutečný materiál dávného lesa, který se dostal do kontaktu s čerstvou pryskyřicí. Hmyz v tomto exempláři bezpečně doložen nebyl, a proto jeho příběh nestojí na jednom zachyceném tvoru, ale na souboru drobných stop prostředí, které se v pryskyřici postupně nahromadily.

V některých částech jsou patrné také drobné mikrobubliny, vzniklé uzavřením vzduchu během tuhnutí. Společně s proudnicemi, sedimentem a rostlinným materiálem vytvářejí obraz pryskyřice, která nebyla nehybná. Pohybovala se, překrývala starší vrstvy a znovu uzavírala materiál z okolí. Každá další vrstva mohla změnit směr proudění, posunout drobné částice a překrýt část vegetace dříve, než se hmota definitivně stabilizovala.

Po ztuhnutí následovala dlouhá cesta, jejíž jednotlivé kroky dnes neznáme. Pryskyřice byla postupně pohřbena v sedimentech a během geologického času se proměnila ve fosilní jantar. Zachované struktury však zůstaly uzavřeny uvnitř a přežily až do současnosti jako drobný záznam prostředí, v němž původní pryskyřice vznikala.

Dnes má JHW-3 podlouhlý nepravidelný tvar, rozměry 48,07 × 24,20 × 14,77 mm a hmotnost 7,90 g. Částečné opracování typu „okno“ ponechalo část přírodního povrchu a současně otevřelo plochy, přes které lze sledovat žlutohnědou poloprůhlednou pryskyřici, proudnice, sedimentární pásy i rostlinné struktury. V UV světle se na povrchu objevují světle modré až modrobílé tóny, zatímco při průsvitu zezadu vystupují modré až modrofialové a místy tyrkysové zóny, mezi nimiž sediment a vegetační obsah tvoří tmavé siluety.

JHW-3 tak není příběhem jediného okamžiku. Je záznamem několika vrstev pryskyřice, které do sebe postupně uzavřely drobné stopy lesa a zachovaly je jako průhled do prostředí starého více než sto milionů let.