Před 110 až 100 miliony let se v oblasti dnešního Hkamti v Myanmaru rozkládal vlhký druhohorní les. Stromy zde opakovaně uvolňovaly pryskyřici, která mohla stékat po kmeni, překrývat starší vrstvy a zachycovat drobné části okolního prostředí. Jeden z těchto výronů se mohl stát základem dnešního jantaru JHW-1. Přesný okamžik jeho vzniku neznáme, ale vnitřní stavba kusu ukazuje, že pryskyřice prošla více než jedinou fází proudění.

Do čerstvé hmoty se postupně dostával jemný organický detrit, minerální částice, pyl a drobné rostlinné zbytky. Proudnice dnes vytvářejí zřetelné pásy a přechody mezi čistšími a sedimentárně bohatšími oblastmi. V některých partiích je materiál tmavší a hutnější, jinde se při průsvitu otevírá do sytě rubínových a oranžově červených tónů. Tato střídající se průsvitnost dává kusu výraznou hloubku a zároveň ukazuje, že pryskyřice během svého pohybu opakovaně přicházela do kontaktu s okolním lesním materiálem.

Nejvýraznější biologickou stopou je fragment okřídleného hmyzu. Zachovala se část těla, blanité křídlo a navazující struktury, avšak přesnější taxonomické určení není bezpečně možné. Druhý, menší hmyzí fragment leží odděleně a nelze spolehlivě určit, zda jde o část těla, končetinu nebo jinou anatomickou část. Oba objekty proto zůstávají odborně neurčené. Jejich přítomnost však dává tomuto kusu jiný charakter než exemplářům, jejichž příběh stojí pouze na rostlinném nebo sedimentárním obsahu.

Literární rekonstrukce může nabídnout jednoduchý obraz: čerstvá pryskyřice už v sobě nesla pyl, drobný rostlinný materiál a částice lesního povrchu, když se do další vrstvy dostal okřídlený hmyz nebo jeho část. Následující přítok mohl biologický obsah překrýt a uzavřít hlouběji do hmoty. Co přesně se tehdy odehrálo, nevíme, ale zachované proudnice a prostorové rozložení inkluzí ukazují, že celý proces nebyl jednorázový.

Po ztuhnutí se pryskyřice stala součástí sedimentů a během dlouhého geologického vývoje se proměnila ve fosilní jantar. Přesnou cestu kusu nelze rekonstruovat, ale jeho přírodní povrch, praskliny, tokové linie a vnitřní obsah dodnes uchovávají několik různých vrstev této dávné historie.

Dnes má JHW-1 nepravidelný tvar o rozměrech 38,95 × 35,76 × 16,92 mm a hmotnost 8,54 g. Povrch kombinuje zachované přírodní partie se částečně otevřenými plochami, které zpřístupňují biologický obsah a vnitřní stavbu. Bez podsvícení působí jantar tmavě červeně až vínově, při průsvitu však ožívá hlubokými rubínovými a červenooranžovými tóny. Pod UV světlem se na povrchu objevují světle modrofialové až modrobělavé zóny, zatímco při průsvitu zezadu vystupuje výrazná sytě červená až rubínově červená hmota s tmavými siluetami inkluzí.

JHW-1 tak neuchovává jen barvu a proudění dávné pryskyřice. V jeho rubínovém nitru zůstal zachován i přímý biologický otisk lesa – fragment okřídleného hmyzu, který překonal čas spolu s vrstvami, jež jej uzavřely.