Přihlaste se k odběru newsletteru a získáte 25 věrnostních bodů. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.
- Úvod
- Příběh jantaru JHI-12 – Souhvězdí v medovém proudu
Nejprve je vidět světlo. V oválném jantaru JHI-12 se rozlévá medově žlutá barva a teprve při pozornějším pohledu z ní vystupují drobné tmavé body, vlákna a hmyzí těla. Co dnes připomíná nepatrnou krajinu pod sklem, mohlo začít před 110–100 miliony let v lese oblasti dnešního Hkamti v Myanmaru, odkud pochází starší jantar spojovaný s nalezištěm Pat-ta Bum.
Představme si strom, na němž se objevil čerstvý výron pryskyřice. Nemůžeme vědět, zda se otevřel na kmeni či větvi ani co jej vyvolalo. Lepkavá hmota se však mohla pohybovat po nerovném povrchu a přijímat okolní materiál. Její pozdější proudnice dnes ukazují, že vnitřek tohoto kamene není jednolitý: jemné linie mění směr, někde se sbíhají a jinde míjejí drobné uzavřené částice.
V jedné části se zachoval dvoukřídlý hmyz řádu Diptera. Jeho štíhlé tělo, dlouhé končetiny a část hlavy lze ještě rozpoznat, přestože jemnější znaky pro přesnější určení chybějí. Nevíme, jak se k pryskyřici dostal. Mohl na ni dosednout nebo se jí dotknout jinak; žádnou z těchto možností však samotný nález nedokazuje. Víme jen, že zůstala uchována jeho tělesná stopa.
JHI-12 ale nepatří jedinému hmyzímu svědkovi. Technický list uvádí také částečně zachovaného zástupce skupiny Psylloidea a několik neurčitelných hmyzích fragmentů. Není doloženo, zda se oba jedinci ocitli v pryskyřici současně. V příběhu tohoto kamene proto nestojí proti sobě jako soupeři ani vedle sebe jako společníci. Jsou to dva oddělené záznamy, které dlouhá proměna pryskyřice uzavřela do jednoho prostoru.
Mezi nimi se rozprostírá jiný druh svědectví. Kulovitá pylová zrna s jemným vnitřním členěním doprovází množství drobnějšího pylu, rostlinných vláken, trichomů a úlomků vegetace. Ve světle připomínají rozptýlené souhvězdí, jehož obraz se mění při každém otočení kamene. Jemný lesní detrit a sedimentární mikročástice přidávají tmavší tečky; drobné plynové bubliny zase světlé body. Všechny dohromady vytvářejí prostor, který není ani prázdný, ani dokonale průzračný.
Možná se čerstvá pryskyřice ukládala po částech. Mohla nejdříve zachytit rostlinný materiál a teprve později drobného živočicha, nebo se pořadí odehrálo jinak. Tokové linie prozrazují pohyb, nikoli přesný sled událostí. Pak hmota ztuhla a v průběhu geologického času se proměnila ve fosilní jantar. Dávný les zmizel, ale některé jeho nepatrné části zůstaly uzavřené uvnitř.
Dnes má JHI-12 podobu leštěného oválného kabochonu o rozměrech 21,00 × 16,07 × 6,26 mm a hmotnosti 1,28 gramu. Při běžném osvětlení je medový, místy lehce zastřený drobnými částicemi. Ultrafialové světlo mu dává jinou tvář: na povrchu se ukazuje blankytně modrá až modrofialová fluorescence, zatímco při průsvitu zezadu se celý objem rozzáří tyrkysově modře až azurově. Tehdy se proudnice i biologické stopy znovu oddělí od svého pozadí.
To nejcennější v JHI-12 není domyšlený okamžik, který nikdo neviděl. Je to skutečné souhvězdí stop, jehož jednotlivé body dokázal čas uchovat, aniž by nám prozradil jejich pořadí.




