V hloubi drobného jantaru je vidět tmavá oválná schránka. Není to kámen uvnitř kamene, ale brouk, jehož krovky zůstaly rozpoznatelné i po nesmírně dlouhé době. Kousek od něj leží samostatný fragment křídla. Mohly by spolu souviset, avšak nic nedokládá, že patřily stejnému jedinci. Dvě rozdílné stopy tak otevírají příběh, v němž je podstatné nejen to, co lze spatřit, ale také to, co už nikdy nezjistíme.

Na území dnešního údolí Hukawng v severním Myanmaru vyrůstaly před přibližně 99 miliony let stromy uvolňující pryskyřici. Kolem nich existoval les plný drobných organismů a rostlinného materiálu. Jeden výron mohl pomalu stékat po povrchu dřeva a cestou zachytit něco z okolí. O podobě konkrétního stromu ani místě, odkud pryskyřice vytékala, však nemáme přímý doklad.

Představme si brouka, který se ocitl blízko čerstvé pryskyřice. Možná na ni vstoupil, možná se do ní dostal jinak. Způsob zachycení neznáme. V dnešním jantaru zůstalo jeho tělo poměrně kompaktní, s čitelnými krovkami; bližší příslušnost k čeledi určit nelze. Samostatné křídlo leží v jiném místě pryskyřičného prostoru. Jeho oddělení mohlo souviset s pohybem měkké hmoty, ale stejně tak nemuselo. Jantar nezachoval vysvětlení, jen oba nálezy. Mezi tmavým tělem a oddělenou částí křídla zůstává průsvitný prostor, který naše představivost snadno zaplní dějem. Jenže právě zde je lepší ponechat místo jistoty otázku.

V okolí brouka se rozprostírá další, méně nápadná vrstva dávného lesa. Technický list uvádí dva odlišné typy pylových částic, jemná rostlinná vlákna a drobné fragmenty vegetace. K nim se přidává rozptýlený organický detrit, sedimentární příměsi a několik malých bublin. Některé částice zůstaly samostatné, jiné vytvářejí jemné pole kolem hlavní inkluze. Neznáme rostliny, které pyl uvolnily, přesto jejich stopy rozšiřují obraz zachyceného prostředí. V měřítku tohoto malého kusu působí téměř jako vzdálené hvězdy kolem jediného tmavého ostrova.

V pryskyřici jsou patrné také nenápadné proudnice. Nepředstavují prudkou řeku, spíše jemné směrovky někdejšího toku, které se v hloubce ztrácejí mezi částicemi. Mohlo se stát, že pohybující se pryskyřice postupně obalovala brouka, vlákna i drobný sediment. Potom hmota tuhla a během geologického času se proměnila v jantar. Přesný sled těchto dějů nelze z dnešních linií spolehlivě sestavit.

Současný BJ-81 váží 2,13 gramu a má nepravidelně oválný, leštěný tvar. Ve zlatavě medové pryskyřici přecházející místy do oranžova vyniká tmavá silueta brouka; při pohledu z jiného úhlu vystoupí část křídla a drobné rostlinné stopy. Vnitřní prasklina místy láme světlo. Pod UV osvětlením se povrch rozzáří sytě modře až modrofialově, zatímco při prosvícení zezadu se objevují modrozelené a tyrkysové tóny.

Krovky kdysi chránily živé tělo. Dnes jsou samy chráněny pryskyřicí, která se změnila v kámen. A vedle nich zůstalo křídlo, jehož příběh nemusí být totožný. Právě tato neuzavřená otázka dává BJ-81 jeho vlastní tvář.