Celý tvor se nedochoval. V jantaru BJ-74 zůstaly jen části drobného dvoukřídlého hmyzu, mezi nimi úlomky těla a zbytky jemných křídel. Právě jejich neúplnost je tím, co při pozorování přitahuje pozornost. Kámen nic neskládá zpátky. Uchovává pouze to, co pryskyřice kdysi uzavřela, a mezi jednotlivými fragmenty ponechává prostor pro otázky.

V oblasti dnešního Hukawng Valley na severu Myanmaru existoval před přibližně 99 miliony let les, jehož stromy uvolňovaly pryskyřici. Mohla stékat po kmeni v úzkých proudech, zachytávat drobné částice a postupně překrývat starší nánosy. V žádném z těchto pohybů nebyl záměr uchovat svědectví pro budoucnost. Přesto se z lepkavé hmoty mohl stát úkryt pro věci tak nepatrné, že by jinak beze stopy zmizely.

Někde v blízkosti pryskyřičného výronu se mohl ocitnout malý dvoukřídlý hmyz. Zda se zachytil celý a teprve potom se jeho tělo porušilo, nebo do pryskyřice pronikly už oddělené části, dnes jistě určit nelze. Zachované segmenty a pozůstatky blanitých křídel jsou skutečné; okamžik jejich rozdělení zůstává neznámý. Vedle nich jsou v kameni také další drobné hmyzí fragmenty, jejichž původ není možné spolehlivě přiřadit. Nemusely patřit témuž jedinci.

Pryskyřice však neuchovala pouze hmyz. Prostor mezi fragmenty vyplňují pylové částice, místy jejich malé shluky, tenká rostlinná vlákna a tmavší vegetační detrit. Velmi jemné vlasovité útvary mohou představovat trichomy, jejich určení ale není jisté. Tyto drobnosti vytvářejí kolem poškozeného hmyzu druhou rovinu příběhu: tiché pozadí lesa, z něhož se do pryskyřice dostávaly části rostlin i jemný materiál okolního prostředí.

Uvnitř jantaru vedou šikmé a téměř svislé proudnice. Místy se odchylují kolem uzavřených částic, jako by dávný pohyb pryskyřice neustále hledal cestu dál. Je možné, že další tok některé fragmenty překryl a jiné ponechal blíže povrchu. Proudnice nám ale nedovolují určit přesný sled událostí. Po zatuhnutí následovalo dlouhé uložení a postupná přeměna v jantar; její jednotlivé etapy zůstávají skryté.

Zvláštní je, že zde chybění vypovídá stejně silně jako přítomnost. Kdyby byl hmyz zachován neporušený, oko by možná sledovalo hlavně jeho tvar. U BJ-74 musí naopak přecházet od jednoho fragmentu k druhému, přes jemné pylové pole a vrstvy pryskyřice. Původní podobu živočicha nelze sestavit bez domněnek. Pozorovatel může pouze sledovat, jak se jednotlivé stopy navzájem míjejí v hloubce kamene.

Dnešní BJ-74 je plně leštěný, nepravidelně tvarovaný cabochon o hmotnosti 1,97 gramu. V průsvitu odhaluje drobné tmavé inkluze, mírné zakalení i jemné bubliny. Pod UV světlem se jeho povrch mění do studeně modrých až modrofialových odstínů; při prosvícení zezadu vystupují žlutozelené a zlatavé tóny. Světlo nevrací ztracené části hmyzu, jen dovoluje lépe přečíst ty, které zůstaly.

V tomto kameni není zachován celý dávný život, ale jeho přerušený záznam. A právě v těch několika zlomcích má BJ-74 svou vlastní výpověď.