Jantar BJ-70 je tak malý, že by se snadno ztratil mezi většími sběratelskými kusy. Přesto se v jeho medově zbarvené hloubce nacházejí dvě hmyzí stopy, které stojí za zastavení. Obě patří pakomárům z čeledi Chironomidae. Jeden si uchoval čitelný tvar protáhlého těla a končetin, zatímco druhý je částečně fragmentovaný. Stejná pryskyřice tak ukrývá dvě různé podoby zachování. Při letmém pohledu by se zdálo, že jejich příběh zaplní sotva několik milimetrů. Při pozorném pozorování se však ten prostor nečekaně rozšiřuje.

V dnešním údolí Hukawng na severu Myanmaru se před přibližně 99 miliony let rozprostíral les, jehož stromy uvolňovaly pryskyřici. Stačil by jediný nevelký výron, aby vzniklo místo schopné zachytit drobný hmyz i částice z okolní vegetace. Zda právě tento kus vznikl jedním výronem, nebo postupným přidáváním pryskyřice, určit nedokážeme. Jeho jemné proudnice však připomínají, že dnešní pevná hmota byla kdysi pohyblivá.

Mohli se oba pakomáři ocitnout v blízkosti téhož pryskyřičného toku? Je to možné, jejich společný osud ale nelze vyčíst jen z toho, že dnes leží v jednom jantaru. Nevíme, zda byli zachyceni současně, ani co způsobilo neúplnost druhého jedince. Představit si lze postupné obalování těl měkkou hmotou, která se kolem nich uzavírala a nakonec ztuhla. Taková scéna je literární možností, nikoli záznamem skutečného průběhu.

Zvláštní půvab BJ-70 spočívá v tom, že oba pozůstatky nemusíme hledat za těžkým zákalem. Pryskyřice je poměrně čirá, s jemným rozptylem pylových částic a drobného organického detritu. Pyl tu netvoří veliké shluky ani neskrývá těla hmyzu. Vypadá spíš jako lehounký závoj mezi dvěma zastavenými siluetami. Nevíme, z jakých rostlin pochází. Jeho přítomnost však spojuje drobné živočichy s okolním lesem, jehož podoba se jinak nedochovala. V tak drobném prostoru se tak setkává záznam dvou těl s nepatrným rostlinným materiálem, který by pouhým okem snadno unikl.

Proudnice uvnitř kamene nepůsobí prudce. Jsou jemné, plynulé, místy se objeví až při vhodném prosvětlení. Mohly vznikat při pozvolném pohybu pryskyřice, která přitom zachycovala pyl i hmyz. Potom následovalo tuhnutí, dlouhé uložení a geologická proměna ve fosilní pryskyřici. Z těchto dávných dějů dnes neznáme jednotlivé kroky. Víme jen, že výsledkem je neobyčejně drobný nositel dvou skutečných biologických záznamů.

V ruce má BJ-70 pouhých 0,42 gramu a měří přibližně šestnáct milimetrů na délku. Oválný leštěný povrch propouští světlo do téměř celého objemu. Teplý medový odstín při běžném osvětlení zjemňuje tmavé obrysy pakomárů. Pod ultrafialovým světlem se objevuje blankytně modrá až modrofialová fluorescence; při prosvícení zezadu vystupují žlutozelené a tyrkysové tóny, v nichž obě inkluze zůstávají tmavší. Světlo mění barvy pryskyřice, ne to, co uchovala.

Jeden pakomár zůstává čitelnější, druhý vypráví jen částí svého těla. Kámen mezi nimi nerozhoduje, který příběh je úplnější. Uchoval oba – a právě v tom tkví jeho tichá výjimečnost.