Nejvýraznější kresbu tohoto jantaru nevytvořil žádný z jeho drobných obyvatel. Vytvořila ji samotná pryskyřice. Napříč průsvitnou hmotou se táhnou proudnice, místy se ztrácejí v zakalených zónách a jinde znovu vystupují do světla. Právě mezi nimi zůstaly čtyři hmyzí inkluze a dvě rostlinné stopy, jako by dávný les zanechal několik různých svědectví v jediném kameni.

Před přibližně 99 miliony let rostly v oblasti dnešního Hukawngu na severu Myanmaru stromy produkující pryskyřici. Její výron mohl stékat po povrchu kmene, zastavit se, znovu se pohnout a překrýt starší vrstvu další. Jak přesně vznikal právě tento kus, nevíme. Jeho vnitřní proudnicová stavba však dokládá, že pryskyřičná hmota nebyla od počátku nehybná.

V jednom místě zůstala zachována drobná dvoukřídlá muška, v jiném další zástupce řádu Diptera. Technický list zaznamenává také dva jedince třásnokřídlého hmyzu, Thysanoptera. Nepotřebujeme jim přisuzovat poslední let ani popisovat okamžik jejich zachycení. Stačí, že každý z nich představuje skutečný pozůstatek života, který se kdysi odehrával v blízkosti pryskyřice. Čtyři drobná těla dnes leží v hmotě, která přečkala nesrovnatelně delší čas než jejich původní svět. Z jejich dnešní polohy ale nelze určit, v jakém pořadí jednotlivé inkluze vznikaly. Mohly být uzavírány při různých pryskyřičných tocích, které se navzájem překryly. Proudnice tak naznačují pohyb hmoty, nikoli přesný sled dávných událostí.

Do stejného přírodního záznamu patří otisk listu nebo jeho části a samostatný vegetační fragment. Neznáme rostliny, z nichž pocházejí, ani cestu, kterou se dostaly k pryskyřici. Spolu s jemným organickým detritem a sedimentárními příměsemi však připomínají, že les nebyl tvořen jen pohybujícím se hmyzem. Měl také svůj povrch, opadané části vegetace a nespočet nepatrných úlomků, které mohly ulpět v měkké hmotě.

Představme si několik průsvitných vrstev, které se postupně přibližují a oddalují v našem pohledu. Jedna zvýrazní hmyz, druhá přivede pozornost k rostlinné stopě, další se rozplyne v tmavším pásu. Je to obrazná představa; skutečnost uloženou v kameni dnes čteme jen z toho, co zůstalo zachováno. Když pryskyřice postupně tvrdla, její původní pohyb ustal. Další cesta pod nánosy a během geologických změn vedla k materiálu, který nyní nazýváme jantarem. Podrobnosti této cesty už neznáme.

BJ-40 váží 4,53 gramu. Má leštěné pozorovací plochy, ale také ponechané přírodní partie původního povrchu. Medově žlutohnědé odstíny a poloprůhledné zóny dovolují při změně osvětlení sledovat různé hloubky. Pod ultrafialovým světlem se na povrchu objevují světle modré až sytě modré fluorescenční oblasti, zatímco při průsvitu vystupují žluté, oranžové i červenohnědé vrstvy. Stejný kámen tak ukazuje jinou tvář podle toho, odkud k němu přichází světlo.

Čtyři hmyzí inkluze, dvě rostlinné stopy a proudnice: nic z toho samo nevysloví celý příběh dávného lesa. Společně však uchovávají jeho útržek, který se už nedá zopakovat.