Kdysi dostal jméno, které mu možná vůbec nepatřilo. Drobného okřídleného tvora uvnitř jantaru BJ-26 někdo označil jako zástupce skupiny Psylloidea. Jenže jeho křídla a dochovaná silueta dnes tak přesné určení neumožňují. Zůstává hmyzem bez jistého jména, skutečným obyvatelem dávného lesa, jehož podobu můžeme spatřit, ale jehož totožnost zatím nedokážeme bezpečně rozluštit.

Před přibližně 99 miliony let se v oblasti dnešního Hukawng Valley na severu Myanmaru střídaly stíny vegetace s místy, kam dopadalo světlo. Stromy tehdejšího lesa uvolňovaly pryskyřici a ta mohla stékat po jejich povrchu, zachycovat drobné částice i doteky okolního života. Nevíme, odkud přesně pocházel výron, který se jednou proměnil v BJ-26. Mohl začít jako nevelká kapka a postupně přijímat další vrstvy.

Představme si okřídleného tvora někde v blízkosti takového výronu. Nemusíme mu přisuzovat let, pád ani neúspěšný pokus uniknout: nic z toho se v kameni nedochovalo. Jisté je pouze to, že se jeho pozůstatky ocitly v pryskyřici. Jemné křídelní struktury jsou rozpoznatelné, zatímco část těla nese známky deformace. O něco dál zůstal další hmyzí fragment, bez dostatečných znaků pro bližší určení. Nelze rozhodnout, zda patřil stejnému tvorovi, nebo je svědectvím jiného setkání s pryskyřicí.

Většina prostoru kolem hmyzu přitom není prázdná. Jsou v něm rozptýlena pylová zrna, jemné rostlinné vlákno, vlasovitá trichomová struktura i plošný fragment rostlinné pokožky. Další drobné části vegetace nemají podobu, podle níž bychom mohli poznat konkrétní rostliny. Společně ovšem vytvářejí neobvyklý zápis: nikoli obraz jediného listu nebo květu, ale soubor téměř neviditelných stop, které měly kdysi své místo v okolním lese.

Možná pryskyřice nejprve obalila rostlinné částice a teprve později hmyz. Možná tomu bylo jinak. Jemné proudnice a rozptýlené shluky organického detritu naznačují pohyb a ukládání hmoty, nikoliv přesné pořadí událostí. Vedle nich jsou patrné mikroskopické bubliny a lehce zakalená místa. Tato směs nedovoluje převyprávět jeden jistý okamžik. Spíš připomíná rukopis, v němž některá písmena zůstala ostrá a jiná už čas rozmazal.

Když pryskyřice postupně ztvrdla a prošla dlouhými geologickými proměnami, její drobný obsah zůstal uzavřen. Co se s ní dělo mezi dávným lesem a dnešním nálezem, neznáme. Výsledek však lze vzít do ruky: nepravidelný, kapkovitě protažený leštěný jantar o hmotnosti 3,46 gramu a délce přes 36 milimetrů. Světle žluté partie v něm přecházejí do teplé oranžové, čiré úseky do jemně zakalených. Pod UV světlem se hladký povrch rozsvěcuje blankytně modře až modrofialově; při prosvícení zezadu vystupují modré, tyrkysové a lehce nazelenalé odstíny.

V každém úhlu pohledu se nejprve objeví něco jiného: křídlo, rostlinný úlomek, zrníčko pylu nebo drobná linie, kterou kdysi zanechal proud. A přece je tu jeden stálý bod. Hmyz, kterému neumíme vrátit jméno, už nikdy nezmizí beze stopy.