Na konci jedné proměny může zůstat prázdná schránka. Pavouk roste tak, že odkládá svou starou vnější kostru. Právě takový nepatrný pozůstatek možná uchovává jantar BJ-23. V jeho hloubce je patrný pavoukovitý útvar s oddělenou hlavohruďí, zadečkem a jemnými končetinami. Tenký, průsvitný vzhled naznačuje svlečku, nelze však s jistotou říci, že nejde o tělo samotného pavouka. Tato nejistota otevírá zvláštní možnost: pryskyřice mohla zachytit schránku, kterou její nositel už opustil.

V oblasti dnešního Hkamti v severomyanmarském regionu Sagaing se před 110 až 100 miliony let rozprostíral křídový les. Jeho stromy uvolňovaly pryskyřici, která mohla ulpívat na kůře, stékat po větvích a znovu překrývat starší vrstvy. V jaké části lesa vznikl právě tento výron, nevíme. Ani to, zda se pavoučí schránka dostala na lepkavý povrch bezprostředně po svlékání, nebo ji tam zanesla jiná náhoda.

Mohla ležet na povrchu dřeva, když se k ní přiblížila kapka pryskyřice. Mohla být lehká natolik, že ji proud posunul a uzavřel v další vrstvě. Takový děj si lze představit, ale jantar nedokládá žádný přesný okamžik. Zůstala v něm pouze drobná osminohá podoba, o jejíž povaze vypovídají zachované znaky, nikoli celý osud.

Není tam sama. V jiné části průsvitné hmoty se nachází jemně stavěný dvoukřídlý hmyz ze skupiny Nematocera, s úzkými křídly a štíhlými končetinami. Další stopou je neurčený hmyzí fragment, u něhož nelze bezpečně poznat původ. Velmi drobná protáhlá inkluze navíc připomíná třásněnku; její zařazení k Thysanoptera je pouze pravděpodobné. Čtyři různé nálezy tak nemusí znamenat čtyři současné události. Pryskyřice mohla jednotlivé stopy uzavírat v odlišných chvílích.

Mezi nimi se objevují jemné rostlinné vlákno a útvar podobný rostlinnému chloupku. K tomu se přidává rozptýlený organický detrit, nepatrné bubliny a vlnité proudnice. Mezi členovci a rostlinnými zbytky není žádné vysvětlení jejich společného osudu. Jen průsvitná hmota, která je nepustila dál. Tyto linie nejsou mapou, podle níž bychom zjistili, co bylo zachyceno první. Připomínají však, že kdysi měkká hmota nebyla nehybná. Možná obtékala drobné překážky a možná se její tenké vrstvy skládaly jedna přes druhou. Poté následovalo tvrdnutí, dlouhé uložení a proměna pryskyřice v jantar. O přesné cestě tohoto kusu zemskými vrstvami žádný přímý záznam nemáme.

Dnes je BJ-23 částečně leštěný jantar medového odstínu o hmotnosti 1,21 gramu. Měří něco přes devatenáct milimetrů a v čirších místech dovoluje sledovat jemné končetiny i drobné úlomky. Při UV osvětlení se projevují modré až modrofialové tóny, při prosvícení zezadu blankytně modré světlo zvýrazňuje tmavší obrysy inkluzí. Každá změna úhlu může ukázat jinou část tohoto nevelkého světa.

Pokud je pavoučí útvar skutečně svlečkou, zůstalo tu něco pozoruhodného: památka na okamžik růstu, nikoli na konec života. A i kdyby byl jeho původ jiný, BJ-23 uchovává vzácně křehkou podobu dávné existence, kterou čas nedokázal zahladit.