Pod ultrafialovým světlem se okraj jantaru BJ-15 zbarví modře až modrofialově, zatímco jeho střed při prosvícení zůstává žlutohnědý. Jako by se kolem vnitřního obrazu rozsvítil rám. Jenže obraz uvnitř není jedinou scénou. Jsou v něm rozeseté části hmyzu, úlomky rostlin a tmavá místa plná drobných částic. Každá z těchto stop tu otevírá jinou otázku.

Pochází z oblasti Hkamti v regionu Sagaing na severu Myanmaru. Před přibližně 110 až 100 miliony let tam existoval les, v němž stromy uvolňovaly pryskyřici. Výron mohl stékat po kmeni, zachycovat zbytky okolí a být překryt další vrstvou. Z dnešních proudnic nelze zjistit přesné místo ani sled událostí. Lepkavý povrch se tak mohl postupně stát uzavřeným prostorem.

V tomto prostoru se dochoval brouk. Jeho zpevněné části těla, především struktury odpovídající krovkám, dovolují zařazení k řádu Coleoptera, nikoli však bezpečné určení čeledi. Nedaleko leží velký fragment blanitého křídla, jinde další úlomek a menší část membrány. Bylo by lákavé spojit všechny části do jednoho dávného tvora, ale takovou jistotu nemáme. Nemusely patřit broukovi ani navzájem stejnému hmyzu. Při změně úhlu pohledu se navíc ukazují v různých hloubkách a žádná zachovaná linie mezi nimi neurčuje společný osud.

Možná některé části ulpěly na pryskyřici již oddělené. Možná se při jejím pohybu posunuly do různých hloubek. Ani jedna možnost není dokázaným průběhem. Zůstala jen roztroušená svědectví: další hmyzí úlomky, jemný článek připomínající část končetiny a drobné organické stopy, u nichž již nelze rozpoznat původního nositele. Hlavním dějem je uchování částí, které nemusely tvořit celek.

Mezi hmyzími fragmenty jsou zachyceny rostlinné struktury. Několik protáhlých částí tvoří jehlicovitý svazek, další podobný útvar leží samostatně. Dva tmavší plošné úlomky připomínají části listů, ale jejich původní rostlinu neznáme. Jemná vlákna a částice podobné pylu dokreslují dávné prostředí. Pryskyřice tak uchovala i to, co snadno unikne pozornosti: nepatrné zbytky vegetace bez jména.

Vnitřní proudnice procházejí oblastmi bohatými na organický detrit a jemný sediment. Místy se částice shlukují a hmota působí zakaleně, jinde propouští světlo lépe. Drobné plynové bubliny připomínají původně měkký materiál, který postupně tuhl. Potom pryskyřice prošla dlouhým geologickým vývojem a stala se jantarem. Její přesnou cestu neznáme.

Dnes má BJ-15 podobu plochého nepravidelného leštěného cabochonu. Váží 1,15 gramu a měří necelých dvacet milimetrů. V běžném světle převládají žluté až hnědavé tóny, které se střídají s tmavými shluky uvnitř. Při UV osvětlení povrch září modře až modrofialově; v průsvitu může uprostřed přetrvávat původní teplá barva, zatímco okraje se rozzáří. Světlo ukazuje, kolik stop se vešlo do malého objemu.

BJ-15 není uzavřenou podobiznou jediného tvora. Je sbírkou částí, které dávný les zanechal bez vysvětlení. Jejich společným místem se stala pryskyřice – a jejich společným časem dnešek.