Zyril – Ten, jenž tančil na hladině světa

V nejtišším koutě pradávného barmského pralesa ležela tůň, kterou neznala žádná mapa a jejíž břehy nikdy nedostaly jméno.

Rodila se z dešťů.

Z vody, která stékala po obrovských listech, po kmenech porostlých mechem a po kořenech stromů vystupujících ze země jako hřbety spících zvířat. Byla teplá, kalná a zdánlivě nehybná. Jenže pod její hladinou existoval svět stejně rušný jako prales nad ní.

Právě tam začal Zyril.

Nebyl ještě tvorem oblohy. Neměl křídla a neznal vítr. Nevěděl nic o měsíci, hvězdách ani o korunách stromů, které se vysoko nad jeho tůní dotýkaly světla.

Jeho první vesmír byl z vody.

Vznášely se v něm nepatrné částečky rostlin, úlomky listů a drobní vodní tvorové. Světlo pronikalo hladinou jen v úzkých pruzích a na dně se rozpadalo v zelenavé šero.

Zyril se pohyboval pomalu.

Jeho tělo bylo jemné, téměř průsvitné. Když proplul paprskem světla, na okamžik se rozzářil, jako by byl vytvořen z kapky vody.

Nevěděl, že je malý.

Pro něj byla tůň nekonečná.

Nevěděl ani to, že jednoho dne odejde.

Že voda, která jej nyní objímala ze všech stran, je pouze první částí jeho života.

A že hluboko v jeho nepatrném těle už čekají křídla.

Dny pod hladinou neměly jména.

Zyril je rozeznával podle světla.

Ráno pronikaly mezi korunami stromů paprsky a dopadaly na tůň jako dlouhé zlaté sloupy. Pod vodou v nich tančily částečky bahna a zbytky rostlin.

Zyril jimi proplouval.

Někdy se zastavil těsně pod hladinou.

Nad sebou viděl svět, kterému nerozuměl.

Byl převrácený, rozechvělý a vzdálený.

Listy stromů se na hladině lámaly do podivných tvarů. Modrá obloha se měnila s každým pohybem vody. Když nad tůní něco proletělo, objevil se jen rychlý stín.

Zyril netušil, že jednou bude patřit právě tam.

Jeho současný svět však nebyl bezpečný.

Mezi vodními rostlinami žili lovci.

Larvy vážek čekaly bez pohybu, téměř neviditelné mezi stonky a bahnem. Jejich klid nebyl mírumilovný.

Zyril se naučil číst vodu.

Jemné zachvění znamenalo padající kapku.

Dlouhý proud mohl prozradit tvora pohybujícího se u břehu.

A prudká změna vody znamenala jediné.

Nebezpečí.

Jednou se stín mezi rostlinami pohnul.

Zyril ucítil tlak dřív, než cokoli spatřil.

Larva vážky vyrazila.

Voda kolem něj explodovala pohybem.

Zyril byl odhozen stranou. Jeho drobné tělo se stočilo a zmizelo mezi dvěma rozkládajícími se listy.

Nad ním se přehnal stín.

Bahno vystoupalo ode dna a zakrylo svět.

Zyril zůstal bez pohybu.

Čekal.

Nevěděl, co je strach.

Ale jeho tělo znalo touhu žít.

Když se voda znovu uklidnila, pomalu vyplul z úkrytu.

Od toho dne už nebyla tůň stejná.

Zyril pochopil první zákon svého světa.

Život znamenal pohyb.

Ale někdy znamenalo život právě to, že se nehýbal.

Čas plynul.

Zyril rostl.

Tůň se měnila s pralesem.

Přišly dny, kdy déšť ustal a hladina začala klesat. Bahno na březích vysychalo a kořeny, které bývaly ukryté pod vodou, se objevily na vzduchu.

Zyrilův svět se zmenšoval.

Tvorové, kteří dříve žili daleko od sebe, byli nyní namačkáni v posledních hlubších místech.

Lovci byli blíž.

Úkrytů ubývalo.

Voda se ohřívala.

Zyril se držel poblíž ponořeného kořene. V jeho záhybech nacházel bezpečí před světem, který byl stále těsnější.

A potom se jednoho dne změnilo světlo.

Obloha nad pralesem potemněla.

Vítr se opřel do korun.

Listy se obrátily světlými stranami vzhůru.

První kapka udeřila do hladiny.

Pak druhá.

A potom se otevřelo nebe.

Déšť padal tak prudce, že se tůň během okamžiku proměnila v chaos.

Zyril byl stržen proudem.

Voda ho nesla mezi listy, větvičkami a kusy kůry. Jednou jej vytáhla téměř k hladině, vzápětí ho zatlačila ke dnu.

Nemohl bojovat.

Musel se poddat.

Nad vodou zahřmělo.

Celá tůň se zachvěla.

Zyril byl tak malý, že jediná dešťová kapka měla proti němu sílu padajícího balvanu.

A přesto přežil.

Když bouře odešla, zachytil se mezi kořeny.

Tůň byla znovu plná.

Voda byla kalná, ale nahoře se mezi mraky otevřela úzká trhlina.

Zyril vystoupal výš.

A poprvé spatřil něco, co dosud znal jen jako vzdálenou záři.

Oblohu.

Byla modrá.

Tak hluboká, že neměla konec.

Zyril se zastavil těsně pod hladinou.

Něco v jeho těle odpovědělo.

Ještě nevěděl co.

Ale voda už pomalu přestávala být jeho jediným světem.

Proměna nepřišla jako rozhodnutí.

Přišla jako dávný příkaz vepsaný do jeho těla.

Zyril cítil, že se mění.

Pohyby, které mu dříve připadaly přirozené, už nestačily. Jeho tělo se připravovalo na něco, co nikdy nezažilo.

Na život, který neznalo.

Jednoho rána začal stoupat.

Nad ním se hladina třpytila.

Výš.

Ještě výš.

Dokud se nedotkl hranice dvou světů.

Voda skončila.

A začal vzduch.

Zyril vystoupil k hladině.

Jeho stará podoba se otevřela.

Z drobného vodního tvora se začal rodit pakomár.

Jemné nohy se poprvé dotkly světa nad vodou.

Křídla byla zpočátku bezmocná. Složená, vlhká a měkká.

Zyril nemohl odletět.

Jen čekal.

Pod ním ležela tůň, která byla od jeho narození celým vesmírem.

Nad ním se tyčil prales.

Teprve teď poznal jeho skutečnou velikost.

Stromy stoupaly vzhůru jako sloupy nesoucí zelenou klenbu. Listy byly obrovské. Mezi větvemi se pohybovalo světlo a někde vysoko nad nimi existovalo cosi nekonečného.

Nebe.

Zyril čekal.

Slunce zahřívalo jeho tělo.

Křídla pomalu osychala.

Pak se jich dotkl vítr.

Zyril sebou trhl.

Nikdy nic podobného necítil.

Voda tlačila na celé tělo.

Vítr se ho pouze dotýkal.

Přicházel.

Odcházel.

A znovu se vracel.

Zyril rozevřel křídla.

Poprvé jimi pohnul.

Nic.

Podruhé.

Jeho tělo se zachvělo.

Potřetí.

A najednou pod ním nebylo nic.

Zyril vzlétl.

Tůň se vzdálila.

Ne mnoho.

Jen několik nepatrných délek jeho těla.

Ale pro něj to byla vzdálenost mezi dvěma vesmíry.

Poprvé v životě ho nic nedrželo.

Nebyla kolem něj voda.

Nebyl na listu.

Nebyl na kůře.

Byl ve vzduchu.

Zyril letěl.

První let nebyl krásný.

Byl nejistý.

Vítr ho odnášel, kam chtěl. Každá změna proudění převracela jeho tělo. Zyril stoupal, klesal a znovu hledal rovnováhu.

Ale každým mávnutím křídel se učil.

Pod sebou viděl svou tůň.

Byla najednou malá.

Místo nekonečného světa jen tmavá plocha mezi kořeny.

Zyril kroužil.

Poprvé viděl břeh shora.

Poprvé spatřil celé kmeny stromů.

Poprvé pochopil, že voda, kterou považoval za celý svět, byla jen jedinou kapkou v obrovském pralese.

Vzduch voněl jinak.

Hlínou.

Mokrou kůrou.

Květy.

A něčím těžkým, sladkým a zvláštním.

Pryskyřicí.

Zyril tuto vůni neznal.

Nevěděl, že jednou rozhodne o jeho osudu.

Teď ho však zajímalo něco jiného.

Let.

Stoupal.

Klesal.

Vítr ho zachytil a nesl několik okamžiků bez jediného mávnutí.

Byla v tom lehkost, kterou pod vodou nikdy nezažil.

Zyril byl stvořen k tanci.

Ne k boji.

Ne k síle.

K pohybu.

A toho dne poprvé tančil se vzduchem.

Večer se svět změnil.

Slunce zmizelo za korunami a prales se ponořil do modrého šera.

Zyril odpočíval na spodní straně listu.

Pak ucítil pohyb vzduchu.

Jeden pakomár proletěl kolem něj.

Za ním druhý.

Další.

Zyril vzlétl.

Nad tůní se začal tvořit roj.

Desítky drobných těl stoupaly a klesaly.

Nebyl v tom zmatek.

Byl v tom rytmus.

Zyril se přidal.

Stoupal s ostatními.

Klesal.

Obracel se.

Znovu stoupal.

Nad korunami vyšel měsíc.

Jeho světlo dopadlo na hladinu a vytvořilo dlouhou stříbrnou cestu.

Roj se přesunul nad ni.

A Zyril proletěl světlem.

Jeho jemná křídla se na jediný okamžik rozzářila.

Pod ním se objevil jeho odraz.

Drobné tělo ve vzduchu.

Druhé tělo ve vodě.

Mezi nimi jen tenká hladina.

Zyril klesl ještě níž.

Tak nízko, že se téměř dotýkal svého vlastního obrazu.

Pak znovu vystoupal.

Byl to jeho svět.

Tady se narodil.

Tady se naučil žít.

A nyní nad ním tančil.

Kdyby tehdy existoval člověk, který by jej mohl pozorovat, možná by mu připadal bezvýznamný.

Drobný pakomár.

Jeden z tisíců.

Ale prales neznal významné a bezvýznamné životy.

Znal pouze život.

A Zyril žil.

Dny byly krátké, ale pro Zyrila nebyly prázdné.

Každé ráno vypadala tůň jinak.

Někdy ji zakrývala mlha.

Jindy byla hladina poseta pylem.

Občas na ni spadl obrovský list a několik dní plul po vodě jako zelený ostrov.

Zyril poznával svět vzduchu.

Poznával místa, kde se dalo ukrýt před deštěm.

Poznával proudy mezi stromy.

Poznával stín.

A poznával nebezpečí.

Jednoho dne proletěla nad vodou vážka.

Zyril ji zahlédl pozdě.

Barevné tělo se řítilo vzduchem.

Křídla byla téměř neviditelná.

Zyril prudce klesl.

Vážka změnila směr.

Zyril zamířil k listům.

Lovec byl za ním.

Ještě níž.

Ještě rychleji.

Zyril proletěl úzkou mezerou mezi dvěma listy.

Vážka ji minula.

Na okamžik.

To stačilo.

Zyril se skryl pod listem a zůstal bez pohybu.

Vážka zakroužila.

Jednou.

Podruhé.

Pak odletěla.

Zyril čekal.

Stejně jako kdysi pod vodou, když kolem něj proplula její larva.

Tentýž nepřítel.

Jiný svět.

Zyril se po chvíli znovu vznesl.

Život pokračoval.

Jednoho odpoledne přišla bouře.

Tentokrát ji Zyril nezažil pod hladinou.

Byl přímo v ní.

Vítr se opřel do pralesa tak prudce, že koruny stromů začaly sténat.

Zyril se snažil ukrýt.

Nestihl to.

První kapka dopadla těsně vedle něj.

Druhá ho zasáhla do křídla.

Pro tvora jeho velikosti to nebyla kapka.

Byl to náraz.

Zyril byl odmrštěn.

Vítr ho zachytil.

Najednou nevěděl, kde je tůň.

Nevěděl, kde je země.

Svět se točil.

Listy kolem něj létaly.

Větve se ohýbaly.

Zyril bojoval s proudem, který byl mnohonásobně silnější než on.

Pak se mezi stromy otevřela mezera.

Vítr ho jí protlačil.

Zyril zmizel z místa, které znal.

Když bouře konečně zeslábla, seděl na kůře cizího stromu.

Tůň nebyla nikde.

Kolem něj byl neznámý prales.

Zyril zůstal dlouho bez pohybu.

Pak rozevřel křídla.

A vydal se hledat vodu.

Letěl mezi stromy.

Pod ním se střídaly kořeny, kapradiny a tmavé prohlubně naplněné dešťovou vodou.

Každá se na okamžik podobala jeho domovu.

Žádná jím nebyla.

Zyril však pokračoval.

A tehdy ji ucítil.

Sladkou vůni.

Těžkou.

Teplou.

Zlatou.

Pryskyřici.

Přicházela ze starého stromu, jehož kmen byl hluboce poraněný.

Z rány vytékala hustá hmota.

V měkkém světle po bouři zářila jako tekuté zlato.

Zyril přiletěl blíž.

Nevěděl, co vidí.

Pryskyřice pro něj nebyla past.

Nebyla smrt.

Byla jen součástí pralesa.

Usedl na suchou kůru.

Nedaleko od něj se leskl čerstvý výron.

Uvnitř už ležel úlomek listu.

Na okraji se zachytilo několik zrnek pylu.

Po kmeni přicházel drobný brouk.

Přiblížil se k pryskyřici.

Zastavil se.

Otočil.

A odešel.

Zyril zůstal.

Bouře ustupovala.

Z korun kapala voda.

Někde v dálce zahřmělo naposledy.

Zyril se vznesl.

A odletěl.

Ještě ne.

Ještě nebyl jeho čas.

Našel jinou tůň.

Menší.

Temnější.

Obklopenou kapradinami.

Když nad ní Zyril poprvé zakroužil, hladina odrážela měsíc.

Nebyla to voda jeho narození.

Ale mluvila stejným jazykem.

Zyril zůstal.

Také zde žili pakomáři.

Také zde se večer zvedal roj.

A když se k nim připojil, nebyl cizincem.

Ve vzduchu neexistovaly hranice.

Tanec byl stejný.

Zyril stoupal s ostatními.

Výš než kdy předtím.

Teplý proud ho vynesl téměř nad koruny nižších stromů.

A na okamžik se před ním otevřel svět.

Prales pokračoval do dálky.

Nekonečné zelené moře.

Z mlhy vystupovaly koruny obrovských stromů.

Mezi nimi se leskla voda.

Nad tím vším visel měsíc.

Zyril nemohl chápat vzdálenost.

Nemohl vědět, jak obrovská země pod ním je.

Ale cítil její velikost.

A možná právě tehdy byl nejvýš, kam se kdy dostal.

Drobné tělo nad nekonečným pralesem.

Jediný pakomár pod oblohou.

Potom roj začal klesat.

Zyril se nechal nést.

Míjel listy a větve.

Na jednom listu čekal pavouk.

Byl téměř neviditelný.

Zyril ho zahlédl až ve chvíli, kdy se pohnul.

Pavouk vyrazil.

Zyril změnil směr.

Těsně.

Tak těsně, že proud vzduchu kolem pavoučích nohou zachvěl jeho křídlem.

Zyril padal k hladině.

Níže.

Ještě níže.

Pak rozevřel křídla a vyrovnal let.

Letěl několik okamžiků jen nepatrně nad vodou.

Pod sebou viděl vlastní odraz.

Měsíc.

Hvězdy.

A sebe.

Jako by mezi dvěma světy existovala jen průsvitná hranice.

Kdysi žil pod ní.

Teď létal nad ní.

Zyril se zvedl.

A znovu tančil.

Právě tehdy, kdyby někdo dokázal jeho příběh slyšet, mohl dostat své jméno.

Zyril.

Ten, jenž tančil na hladině světa.

Jeho život ve vzduchu neměl trvat dlouho.

Ale Zyril to nevěděl.

Žádný tvor nepočítá své zbývající dny.

Žije.

Zyril létal.

Odpočíval.

Unikal dešti.

Vyhýbal se lovcům.

Večer tančil.

A potom přišla noc, která se ničím nelišila od ostatních.

Právě proto byla nebezpečná.

Vzduch byl klidný.

Měsíc visel vysoko nad korunami.

Zyril letěl mezi stromy.

Proud vzduchu ho zanesl k místu, které už jednou navštívil.

Ke starému zraněnému stromu.

Poznal vůni.

Pryskyřice.

Tentokrát byla silnější.

Z rány vytékal nový proud.

Stékal po kůře pomalu, téměř nepostřehnutelně.

Zyril kroužil poblíž.

Nebyl přitahován smrtí.

Nevěděl, že je před ním.

Prostě letěl.

Nedaleko se pohyboval další drobný hmyz.

Zyril stoupal.

Klesal.

Otočil se.

Pak se ozvalo prasknutí.

Tiché.

Suché.

Nad ním se pohnula větev.

Kapka vody sklouzla po kůře a zasáhla čerstvý výron.

Pryskyřice se zachvěla.

Na jejím okraji se vytvořila těžká kapka.

Zvětšovala se.

Zyril letěl pod ní.

Kapka se uvolnila.

Padala pomalu.

Téměř krásně.

Zyril ji neviděl jako nebezpečí.

Pak se dotkla jeho křídla.

V jediném okamžiku se celý svět změnil.

Zyril mávl.

Křídlo neposlechlo.

Mávnul znovu.

Pryskyřice se táhla za jeho tělem.

Pokusil se vzlétnout.

Na okamžik se odtrhl.

Potom ho lepkavá hmota stáhla zpět.

Jeho nohy se dotkly povrchu.

Jedna zůstala volná.

Druhá se zachytila.

Zyril bojoval.

Ne proto, že by znal smrt.

Bojoval, protože život se pohybuje.

Jeho křídla se chvěla.

Tělo se napínalo.

Každý další pohyb ho však poutal pevněji.

Nad ním stále svítil měsíc.

Nedaleko dál létal hmyz.

Vítr se pohyboval mezi listy.

Prales pokračoval.

Jen Zyrilův svět se zmenšoval.

Z nekonečného pralesa.

Na strom.

Ze stromu na několik centimetrů kůry.

A nakonec na několik milimetrů pryskyřice.

Ještě jednou rozevřel křídlo.

Tentokrát už téměř bez síly.

Možná se v jeho složených očích naposledy odrazilo světlo měsíce.

Možná posledním pocitem nebyl strach.

Možná to byl jen dotek nočního vzduchu na části těla, která ještě zůstávala volná.

Pak pohyb ustal.

Prales šuměl dál.

Zyril ne.

Ráno dopadlo na strom slunce.

Pryskyřice kolem drobného těla byla stále měkká.

Na její povrch přistálo několik zrnek pylu.

Vítr přinesl úlomek rostliny.

Po kmeni přešel drobný členovec a zmizel v prasklině kůry.

Zyril ležel uvnitř.

Křídla rozevřená.

Jako při letu.

Další pryskyřice překryla první vrstvu.

Zyril zmizel hlouběji.

Přišel déšť.

Pak slunce.

Další déšť.

Další noc.

Dny.

Roky.

Strom rostl.

Stárnul.

A jednou padl.

Tůň, nad kterou Zyril kdysi tančil, se mezitím změnila.

Možná vyschla.

Možná ji zaplnilo bahno.

Možná na jejím místě vyrostly jiné stromy.

Zyril už nic z toho neviděl.

Kus pryskyřice byl pohřben.

Překryla jej zemina.

Další vrstvy.

Čas začal pracovat.

Pomalu.

Tak pomalu, že lidská mysl téměř nedokáže takový pohyb pochopit.

Pryskyřice tvrdla.

Měnila se.

Strom, který ji vytvořil, dávno zmizel.

Prales nad ní zmizel.

Generace tvorů se rodily a umíraly.

Řeky měnily směr.

Krajina měnila tvář.

A Zyril zůstával.

Roky se změnily v tisíce let.

Tisíce v miliony.

Svět, který Zyril znal, už neexistoval.

Ale uvnitř jantaru zůstal jeho poslední okamžik.

Křídla.

Tělo.

Nohy.

Tvar tvora, jehož život ve vzduchu trval jen nepatrný zlomek času.

To, co mělo zmizet během několika dní, přežilo věky.

Zyril nemohl vědět, že se stal zprávou.

Nemohl vědět, že jednou vznikne tvor, který bude hledět do průsvitného kamene a snažit se pochopit svět dávno před svým vlastním narozením.

Čas však pokračoval.

Téměř sto milionů let.

A potom se někde nad Zyrilem ozval zvuk.

Úder.

Hornina se pohnula.

Po době, která neměla pro živou bytost žádné měřítko, proniklo dovnitř světlo.

Kus jantaru se oddělil.

Lidská ruka jej zvedla.

Zpočátku nebylo téměř nic vidět.

Povrch byl matný.

Znečištěný.

Člověk jantar otočil.

Uvnitř se něco zalesklo.

Něco příliš pravidelného, než aby to byla obyčejná prasklina.

Jemná linie.

Pak druhá.

Křídlo.

Jantar se obrátil proti světlu.

A Zyril se vrátil.

Ne k životu.

K pohledu.

Uvnitř průsvitné hmoty se objevilo drobné tělo pakomára.

Tak malé, že by jej v živém pralese člověk možná ani nezaregistroval.

A přesto staré téměř sto milionů let.

Křídla byla rozevřená.

Jako by stále letěl.

Člověk nemohl vidět tůň, v níž se Zyril narodil.

Nemohl vidět larvu ukrytou mezi kořeny.

Nemohl zažít první dotek vzduchu.

Nemohl spatřit jeho první nejisté mávnutí křídly.

Nevěděl o bouři.

O vážce.

O pavoukovi.

O měsíčním roji.

O hladině, nad kterou Zyril tančil.

To všechno zmizelo.

Ale Zyril zůstal.

A právě proto bylo možné si ten svět znovu představit.

Stačilo se podívat skrze jantar.

Za drobným tělem se mohla znovu objevit voda.

Kořeny.

Kapradiny.

Mlžný prales.

Měsíc.

A nad hladinou nepatrný tvor, který na několik krátkých dní dostal křídla.

Možná právě v tom spočívá zvláštní síla jantaru.

Kámen může uchovat barvu.

Krystal může zachytit světlo.

Ale jantar někdy uchová okamžik.

Ne velkou událost.

Ne pád hory.

Ne zrození oceánu.

Někdy jen jedno mávnutí křídel.

Zyril nebyl vládcem pralesa.

Nebyl obávaným lovcem.

Nebyl největším ani nejsilnějším tvorem svého světa.

Jeho život byl téměř neviditelný.

Narodil se v kalné vodě.

Ukryl se před lovcem.

Přežil déšť.

Vystoupil k hladině.

Rozevřel křídla.

Poznal vítr.

A několik večerů tančil pod měsícem.

To bylo všechno.

A přesto to nebylo málo.

Protože pro Zyrila to byl celý život.

Celý vesmír.

Od temného dna tůně až po hvězdy nad korunami.

Od prvního pohybu ve vodě až po poslední zachvění křídla.

Pryskyřice ukončila jeho cestu.

Čas však zachoval její poslední okamžik.

A světlo se po téměř sto milionech let znovu dotklo jeho křídel.

Stejně jako se jich kdysi dotýkal měsíc.

Kdyby bylo možné vrátit se na jedinou noc do pradávného Myanmaru, člověk by Zyrila nejspíš nenašel.

Stál by na břehu tůně.

Slyšel by kapky padající z listů.

Viděl by mlhu mezi kořeny a stíny pohybující se v korunách.

Možná by nad vodou proletěla vážka.

Možná by se na listu zaleskla pavučina.

A někde mezi tím vším by byl Zyril.

Příliš malý, aby na sebe upozornil.

Možná by právě prolétl měsíčním světlem.

Na okamžik.

A potom by zmizel.

Právě v tom je jeho příběh.

Ne všechno, co je malé, je bezvýznamné.

Ne všechno, co trvá krátce, musí být zapomenuto.

Někdy stačí jediná kapka pryskyřice, aby se několik vteřin oddělilo od proudu času.

Někdy stačí jantar, aby se dávná noc znovu rozsvítila.

A někdy stačí jediný drobný pakomár, aby mezi dvěma světy vznikl most.

Na jedné straně teplá voda křídové tůně.

Na druhé lidská dlaň.

Mezi nimi téměř sto milionů let.

Zyril už netančí.

Jeho tůň zmizela.

Jeho prales se proměnil.

Ale měsíc, který se tehdy odrážel na hladině, stále svítí nad Zemí.

A uvnitř jantaru zůstává drobná postava s rozevřenými křídly.

Jako by se právě odlepila od hladiny.

Jako by mělo přijít ještě jedno mávnutí.

Jako by čas na jediný okamžik zapomněl pokračovat.

Zyril – Ten, jenž tančil na hladině světa.

Tichý život. Krátký let. A okamžik, který nezmizel.