Velarya – Strážkyně Nočního Dechu

První svět, který Velarya poznala, byl uzavřený.

Neměl oblohu.

Neměl měsíc.

Neměl ani jedinou hvězdu.

Byla v něm jen tma, teplo a nepatrné pohyby jejího vlastního těla.

Po dlouhou dobu nic jiného nepotřebovala.

Její svět tvořila tenká schránka kukly ukrytá na spodní straně velkého listu vysoko nad zemí. Zvenčí kolem ní žil prales, ale Velarya o něm ještě nevěděla.

Nevěděla o stromech.

O dešti.

O květech.

O tvorech, kteří čekali ve tmě.

Nevěděla ani o měsíci, pod jehož světlem měla jednou létat.

Přesto k ní prales pronikal.

Ne obrazem.

Ne vůní.

Pohybem.

Když vítr rozhoupal větev, kukla se nepatrně zachvěla.

Když na list dopadla kapka deště, krátký náraz prošel jejím úkrytem.

Když se po povrchu listu pohyboval drobný tvor, Velarya cítila vzdálené chvění.

Ještě netušila, co tyto zprávy znamenají.

Její tělo se měnilo.

Pomalu.

Ve tmě vznikala křídla.

Nohy.

Tykadla.

Oči, které dosud nic neviděly.

A potom přišel okamžik, kdy se její malý svět stal příliš těsným.

Velarya se pohnula.

Schránka kolem ní poprvé povolila.

Znovu zabrala.

Objevila se úzká trhlina.

Dovnitř proniklo světlo.

Bylo slabé.

Namodralé.

Přesto to bylo první světlo jejího života.

Velarya pokračovala.

Schránka se otevřela.

Pomalu se vysunula ven.

Její nohy se zachytily povrchu listu a drobné tělo zůstalo viset pod ním.

Křídla ještě nebyla křídly, která by ji dokázala nést.

Byla měkká.

Složená.

Bez síly.

Velarya zůstala nehybná.

Nad ní byl list.

Pod ní prázdnota.

A kolem ní poprvé celý svět.

Byla noc.

Prales pod ní téměř nebylo vidět.

Jen několik vrstev tmavých korun, mezi nimiž se místy objevovala světlejší obloha.

Vzduch byl vlhký.

Voněl půdou, listím a něčím sladkým, co Velarya dosud neznala.

Její křídla se pomalu napínala.

Každou chvíli byla větší.

Povrch pokrývaly jemné šupinky a na nich se objevoval vzor, který byl ještě před krátkou chvílí ukrytý uvnitř jejího těla.

Tmavé plochy.

Světlejší linie.

Jemné přechody, které ve slabém nočním světle téměř splývaly s okolím.

Velarya čekala.

Neměla kam spěchat.

Nevěděla, že čeká.

Nevěděla ani, co přijde.

Jen cítila, že její tělo ještě není připravené.

Pak se list pohnul.

Slabý závan větru prošel korunou.

Velarya roztáhla křídla.

Poprvé úplně.

Byla mnohem větší než její tělo.

Na okamžik zůstala bez pohybu.

Potom je zavřela.

Znovu otevřela.

A zkusila něco, co nikdy předtím nedělala.

Pustila se listu.

Propadla se.

Jen o malý kousek.

Křídla prudce zabrala.

Pád se změnil v pohyb dopředu.

Velarya se lekla vlastního letu.

Narazila do sousedního listu a zachytila se jeho okraje.

Zůstala tam.

Tykadla se pohybovala.

Křídla se chvěla.

První cesta skončila po několika délkách jejího těla.

Ale už věděla něco, co před chvílí nevěděla.

Prázdnota pod ní nebyla překážka.

Byla cesta.

Druhý let přišel později.

Tentokrát se odrazila sama.

Křídla našla rytmus rychleji.

Jeden úder.

Druhý.

Třetí.

List zůstal za ní.

Velarya proletěla mezi dvěma tenkými větvemi a vystoupala výš.

Svět se otevřel.

Poprvé spatřila měsíc.

Nebyl přímo nad ní.

Visel mezi korunami jako světlá plocha rozbitá listy na desítky nepravidelných částí.

Velarya k němu na okamžik zamířila.

Pak ji vůně odvedla jinam.

Byla sladká.

Silnější než cokoli, co dosud cítila.

Přicházela z hloubi koruny.

Velarya změnila směr.

Nemusela přemýšlet proč.

Něco v ní vědělo.

Proletěla kolem širokého listu.

Pak kolem dalšího.

Vůně sílila.

A nakonec před sebou spatřila květ.

Byl bledý.

V temnotě téměř zářil.

Jeho okvětní části byly otevřené a uvnitř čekala drobná zásoba sladké tekutiny.

Velarya přistála.

Chvíli se pohybovala po okraji.

Pak našla cestu.

Její sosák se rozvinul.

Poprvé se napila.

Sladkost se stala další částí jejího světa.

Stejně přirozenou jako tma.

Jako vzduch.

Jako let.

Když skončila, odletěla.

O několik větví dál našla další květ.

A potom další.

Velarya začala poznávat noc.

Den ji nezajímal.

Když se obloha nad pralesem začala rozjasňovat, její svět se měnil.

Stíny mizely.

Barvy byly ostřejší.

Vzduch se oteploval.

Velarya hledala úkryt.

Našla jej na kmeni stromu.

Přistála na drsné kůře a složila křídla podél těla.

Najednou téměř zmizela.

Vzory, které v letu působily nápadně, se mezi nerovnostmi kůry rozpadly.

Tmavá plocha.

Světlá čára.

Stín.

Prasklina.

Velarya byla pořád na stejném místě.

Přesto se stala součástí stromu.

Den kolem ní ožil.

Ptáci se ozývali z korun.

Po větvích přecházel hmyz, který v noci téměř nepotkávala.

Slunce pronikalo mezi listy.

Velarya se nehýbala.

Jednou kolem ní přešel mravenec.

Pak druhý.

Jeden se přiblížil natolik, že se jeho tykadla téměř dotkla jejího křídla.

Velarya zůstala nehybná.

Mravenec pokračoval.

O chvíli později zmizel v prasklině kůry.

Velarya čekala.

Celý den.

Až se světlo začalo ztrácet.

Teprve potom se její tykadla znovu pohnula.

Křídla se rozevřela.

Noc se vrátila.

A s ní její svět.

Noci začaly získávat vlastní rytmus.

Velarya opouštěla úkryt krátce po setmění.

Někdy létala nízko mezi keři.

Jindy vystoupala vysoko do koruny.

Poznávala místa podle vůní.

Jeden strom voněl jinak po dešti.

Jiný měl květy, které se otevíraly jen na krátkou dobu.

Některé noci byly teplé a téměř bezvětří.

Jiné ji nutil vítr neustále měnit směr.

Velarya se učila.

Ne jako člověk.

Neměla slova.

Neměla mapu.

Její mapou byly vůně.

Proudění vzduchu.

Světlo.

A vlastní tělo.

Jednou v noci se před ní objevilo světlo, které nebylo měsícem.

Malý zelenavý bod.

Pohyboval se.

Velarya změnila směr.

Světlo zmizelo.

Za okamžik se objevilo znovu o několik větví dál.

Pak další.

A další.

Mezi stromy se pohybovali světélkující brouci.

Jejich záblesky se objevovaly a mizely.

Velarya proletěla mezi nimi.

Na okamžik se celý prales proměnil.

Měsíc vysoko nad ní.

Drobné živé hvězdy pod ní.

A mezi nimi můra, která patřila tmě.

Ne každé světlo však znamenalo klid.

Jedné noci Velarya letěla příliš vysoko.

Mezi korunami se otevřel široký průhled.

Měsíc byl téměř celý viditelný.

Velarya vystoupala.

Pak se pod ní něco pohnulo.

Nevšimla si toho.

Stín se oddělil od větve.

Přišel prudký pohyb vzduchu.

Velarya instinktivně změnila směr.

Něco proletělo místem, kde byla před okamžikem.

Křídlo.

Tělo.

Ostrý pohyb.

Noční lovec.

Velarya padala.

Ne proto, že by ztratila schopnost letu.

Padala úmyslně.

Složila křídla a propadla se mezi listy.

Za ní se ozval další pohyb.

Otevřela křídla.

Změnila směr.

Proletěla úzkým prostorem mezi větvemi.

Lovec byl větší.

Rychlejší.

Ale Velarya byla drobná.

Prales, který jí někdy překážel, ji tentokrát chránil.

Jedna větev.

Druhá.

Husté listy.

Velarya přistála na spodní straně jednoho z nich.

Zůstala bez pohybu.

Nad ní něco proletělo.

Pak bylo ticho.

Dlouho se nehýbala.

Když znovu vzlétla, držela se níž.

Noc byla krásná.

Ale nebyla bezpečná.

Přišel déšť.

Ne první, který Velarya zažila.

Tentokrát však byl jiný.

Začal náhle.

První kapka zasáhla list vedle ní tak prudce, že se celý zachvěl.

Velarya vzlétla.

Druhá kapka ji minula.

Třetí zasáhla křídlo.

Na okamžik ztratila rovnováhu.

Déšť zesílil.

To, co pro velký strom znamenalo vodu, bylo pro Velaryu množstvím padajících těžkých těles.

Každá kapka ji mohla srazit.

Letěla ke kmeni.

Vítr jí bránil.

Křídla byla stále těžší.

Další kapka.

Velarya klesla.

Před ní se objevila hluboká štěrbina v kůře.

Zamířila dovnitř.

Přistála.

Složila křídla.

Déšť kolem ní pokračoval.

Po kmeni stékaly proudy vody.

Prasklinou občas pronikl jemný postřik.

Velarya se posunula hlouběji.

Tam byla tma.

Bezpečí.

A silná vůně stromu.

Poprvé strávila téměř celou noc bez letu.

Naslouchala dešti.

Úder za úderem.

Strom se pod nimi chvěl.

Když déšť před svítáním zeslábl, Velarya vyšla ven.

Prales vypadal jinak.

Všechno bylo mokré.

Na listech visely kapky.

Vzduch byl chladný.

A vůně byly silnější než kdy předtím.

Velarya vzlétla.

Tak plynul její život.

Nebyly v něm roky.

Nebyla v něm minulost ani budoucnost.

Jen další noc.

Další květ.

Další úkryt.

Další let.

Přesto se Velarya měnila.

Křídla už nebyla tak dokonalá jako první noc.

Na jejich okrajích chybělo několik jemných šupinek.

Jedno neslo drobnou stopu po nárazu do větve.

Tělo však stále poslouchalo.

Každý večer přicházela tma.

A Velarya znovu létala.

Často se vracela ke stejnému starému stromu.

Jeho kůra byla šedá a hluboce popraskaná.

V některých místech rostly lišejníky.

Jinde se v prohlubních držela voda.

Strom nesl také mnoho ran.

Některé staré.

Jiné čerstvé.

Z několika vytékala pryskyřice.

Velarya ji znala.

Její vůně byla výrazná.

Někdy ji ucítila dřív, než zlatou hmotu spatřila.

Vyhýbala se jí.

Čerstvá pryskyřice byla nebezpečná pro všechno malé, co se po stromě pohybovalo.

Jednou spatřila v jedné kapce drobného brouka.

Jeho část byla ještě venku.

Nohy se pohybovaly.

Velarya seděla opodál.

Brouk zabral.

Pryskyřice se protáhla.

Na okamžik se zdálo, že unikne.

Pak se kapka pomalu vrátila.

Brouk znovu zabral.

Slaběji.

Velarya odletěla.

Když se na stejné místo vrátila další noc, kapka byla stále tam.

Brouk už se nehýbal.

Velarya nemohla vědět, že se dívá na něco, co jednou potká také ji.

Jedné noci našla květ, který dosud neznala.

Rostl nízko.

Téměř u země.

Jeho vůně byla silná a sladká.

Velarya sestoupila.

Čím níž letěla, tím jiný byl svět.

Vzduch byl těžší.

Mezi rostlinami se držela vlhkost.

Velké listy zakrývaly oblohu.

Měsíc zmizel.

Velarya pokračovala podle vůně.

Květ se objevil před ní.

Přistála.

Napila se.

Když skončila, zůstala chvíli sedět.

Nedaleko se něco pohnulo.

Dvě drobné oči.

Pak další pohyb.

Žába.

Velarya vzlétla ve stejném okamžiku, kdy se tvor vrhl vpřed.

Těsně.

Velmi těsně.

Křídlo zachytilo proud vzduchu způsobený útokem.

Velarya vystoupala.

Výš.

Mezi listy.

Až znovu spatřila měsíc.

Tentokrát letěla dlouho.

Jako by potřebovala vzdálenost mezi sebou a místem, kde se smrt přiblížila na jediný okamžik.

Když se nakonec zastavila, přistála na známém starém stromě.

Kůra pod jejíma nohama byla pevná.

Prales kolem ní tichý.

Velarya složila křídla.

Byla doma.

Čas, který jí zbýval, neznala.

Žádný tvor jej nezná.

Jednoho večera byl vzduch zvláštní.

Teplý.

Těžký.

Listy se téměř nehýbaly.

Ani drobní tvorové nebyli tak aktivní jako obvykle.

Velarya opustila svůj denní úkryt.

Vznesla se.

Let nebyl příjemný.

Vzduch jako by ji držel.

Nad korunami se hromadily mraky.

Měsíc nebyl vidět.

Velarya zamířila ke květům.

Našla první.

Potom druhý.

Ale noc se měnila.

Z dálky přišel zvuk.

Hluboký.

Velarya jej nevnímala jako člověk.

Cítila změnu vzduchu.

Pak se mezi stromy objevil záblesk.

Na jediný okamžik se celý prales rozsvítil.

Kmeny.

Listy.

Větve.

Všechno vystoupilo z temnoty.

Pak znovu tma.

O několik okamžiků později přišel hrom.

Prales se zachvěl.

Velarya vzlétla.

Vítr dorazil téměř současně.

První náraz ji odhodil stranou.

Srovnala let.

Druhý byl silnější.

Listy se obrátily spodními stranami vzhůru.

Větve se začaly pohybovat.

Velarya hledala úkryt.

Znala jeden.

Starý strom.

Jeho hluboké praskliny.

Místa, kde už přečkala déšť.

Zamířila k němu.

Bouře přišla dřív.

Velarya bojovala s větrem.

Někdy letěla dopředu.

Jindy ji jediný poryv vrátil téměř tam, odkud přiletěla.

Déšť ještě nezačal.

To bylo její jediné štěstí.

Starý strom se objevil před ní.

Velarya klesla ke kmeni.

Přistála.

Kůra se pod nohama chvěla.

Něco bylo jiné.

Strom, který tolikrát působil pevně a nehybně, se pohyboval.

Koruna vysoko nad ní přijímala plnou sílu větru.

Velarya postupovala po kůře.

Znala štěrbinu nedaleko.

Ještě několik délek jejího těla.

Ozvalo se prasknutí.

Velarya se zastavila.

Další.

Mnohem silnější.

Vysoko nad ní se odlomila větev.

Padala korunou.

Narážela do dalších větví.

Celý kmen se otřásl.

Velarya ztratila oporu.

Křídla se otevřela.

Vítr ji zachytil.

Na okamžik byla znovu ve vzduchu.

Pak narazila do kmene o kus níž.

Nohy se zachytily.

Přežila.

Ale strom byl zraněný.

Z místa, kde se odlomila část větve, začala vytékat pryskyřice.

Ne jedna kapka.

Mnoho.

Stékaly po kmeni v nepravidelných proudech.

Velarya ucítila jejich vůni.

Znala ji.

Nebezpečí.

Musela pryč.

Roztáhla křídla.

Vítr ji přitiskl zpět ke kůře.

Zkusila to znovu.

Tentokrát se odlepila.

Jenže další poryv přišel ze strany.

Velarya byla odhozena.

Narazila do výstupku kůry.

Jedno křídlo se zachvělo.

Nebylo zlomené.

Ale let už nebyl stejně přesný.

Velarya se snažila dostat k závětrné straně kmene.

Tam bude klid.

Jen několik mávnutí.

Před ní se po kůře leskla pryskyřice.

Změnila směr.

Další proud byl níž.

Velarya vystoupala.

Strom se znovu zachvěl.

Nad ní se uvolnila kapka.

Velká.

Těžká.

Padala po kmeni.

Velarya ji neviděla.

Cítila jen vůni.

Silnější.

Náhle se dotkla její zadní nohy.

Velarya trhla tělem.

Noha zůstala přichycená.

Křídla zabrala.

Pryskyřice se natáhla.

Velarya se posunula.

Ještě jednou.

Noha se uvolnila.

Byla volná.

Na jediný okamžik.

Pak ji vítr přitiskl ke kmeni.

Levé křídlo se dotklo pryskyřice.

Velarya okamžitě zabrala pravým.

Tělo se otočilo.

Přilepené křídlo nepovolilo.

Zkusila znovu.

Šupinky se oddělovaly.

Část křídla se možná mohla uvolnit.

Velarya bojovala.

Přední nohy našly suchou kůru.

Zachytila se.

Táhla.

Pryskyřice držela.

Pak začalo pršet.

První kapky dopadly na kmen.

Jedna zasáhla pryskyřici vedle Velaryi.

Zlatá hmota se pohnula.

Velarya ucítila, jak se křídlo zabořilo hlouběji.

Zabrala všemi nohami.

Před ní byla suchá kůra.

Tak blízko.

Místo, které znala.

Bezpečí.

Další kapka.

Kmen se zachvěl.

Z rány nad ní přitekl nový proud pryskyřice.

Dotkl se zadní části těla.

Velarya se vzepjala.

Přední nohy stále držely.

Tykadla se prudce pohybovala.

Křídlo zůstalo uvnitř.

Pryskyřice postupovala.

Velarya znovu zabrala.

Jednou.

Podruhé.

Její tělo se posunulo o nepatrný kousek.

Pak přední noha sklouzla.

Jedna.

Druhá ještě držela.

Velarya otevřela volné křídlo.

Na okamžik se v něm zachytil vítr.

Tělo se nadzvedlo.

Mohla uniknout.

Stačilo málo.

Pak se z rány uvolnila další kapka.

Dopadla přímo na ni.

Velarya zmizela ve zlatém proudu.

Ne celá.

Hlava zůstala venku.

Jedno křídlo částečně roztažené.

Tykadla se stále pohybovala.

Přední nohy hledaly povrch.

Nic.

Jen lepkavá hmota.

Velarya bojovala dál.

Její pohyby byly stále pomalejší.

Bouře kolem ní pokračovala.

Vítr, který ji celý život nesl, teď procházel korunou bez ní.

Květy, které navštěvovala, se zavíraly pod deštěm.

Listy se ohýbaly.

Voda stékala po kmeni.

Velarya už nic z toho nemohla opustit.

Pryskyřice ji držela.

Její poslední volné křídlo se ještě jednou pohnulo.

Možná to byl pokus o let.

Možná jen poslední pohyb těla, které celý svůj život znalo jedinou odpověď na nebezpečí.

Vzlétnout.

Tentokrát nebylo kam.

Přes její tělo přetekla tenká vrstva pryskyřice.

Tykadla se přestala pohybovat.

Křídlo zůstalo rozevřené.

Velarya už měsíc znovu nespatřila.

Její poslední noc skončila v bouři.

Ale kolem ní se právě vytvářelo něco, co mělo přežít celý její svět.

Ráno přišlo bez Velaryi.

Bouře odešla.

Slunce vystoupalo nad prales.

Voda se odpařovala z listů.

Květy se zavřely.

Noční tvorové zmizeli ve svých úkrytech.

Na starém stromě zůstala kapka pryskyřice.

Uvnitř ní drobná můra.

Jeden z tisíců tvorů, kteří v tom pralese žili.

Nikdo ji nehledal.

Nikdo nevěděl, že chybí.

Prales pokračoval.

Další noc se květy znovu otevřely.

Jiné můry vyletěly do tmy.

Světélkující brouci znovu rozsvítili drobné body mezi stromy.

Měsíc se objevil mezi korunami.

Ale Velarya už neletěla.

Pryskyřice kolem ní pomalu tvrdla.

Další výron překryl první.

Prach se zachytil na povrchu.

Drobný rostlinný úlomek.

Částečka kůry.

Možná nepatrný hmyz.

Vrstva za vrstvou.

Velarya se vzdalovala světu.

Přišly další deště.

Další období sucha.

Strom rostl.

Jeho rány se měnily.

Některé zarostly.

Jiné se otevřely.

Větve padaly.

Nové vyrůstaly.

Velarya zůstávala.

Čas pro ni už neexistoval.

Jednoho dne padl i starý strom.

Mohlo to být při bouři.

Mohlo jej oslabit stáří.

Na způsobu už nezáleželo.

Kmen dopadl na zem.

Prales jej pomalu pohltil.

Houby pronikaly dřevem.

Hmyz rozebíral kůru.

Vlhkost dokončila to, co začal čas.

Strom mizel.

Ten, na kterém Velarya odpočívala.

Ten, k němuž se vracela.

Ten, který jí poskytl úkryt.

A nakonec ji zabil.

Dřevo se rozpadlo.

Kořeny odumřely.

Kůra zmizela.

Ale pryskyřice zůstala.

Byla odolnější.

Pohřbila ji půda.

Sediment.

Další vrstvy.

Světlo zmizelo.

A začalo dlouhé ticho.

Roky se změnily v tisíce.

Tisíce v miliony.

Pryskyřice se měnila.

Molekuly, které kdysi tvořily lepkavou tekutinu na ráně stromu, se pomalu spojovaly a přetvářely.

To, co kdysi teklo, tvrdlo.

To, co kdysi vonělo čerstvým stromem, se měnilo v jantar.

Nad Velaryou se měnil svět.

Prales jejího života zmizel.

Stromy, jejichž květy navštěvovala, dávno neexistovaly.

Zmizeli noční lovci.

Žáby.

Brouci.

Generace za generací.

Řeky změnily směr.

Země se zvedala a klesala.

Nové lesy vystřídaly staré.

Velarya nic z toho neviděla.

Byla uzavřená ve tmě.

Její křídla už nikdy nezabrala.

Přesto zůstala.

Drobný tvor, jehož život trval jen nepatrný okamžik proti času, který následoval.

Miliony let.

Desítky milionů.

Téměř nepředstavitelná vzdálenost mezi dvěma okamžiky světla.

Tím prvním byla noc, kdy se vylíhla.

Na druhý stále čekala.

Pak jednoho dne země ustoupila lidským rukám.

Nebyl to prales, který znala.

Nebyl tam její strom.

Ani květy.

Ani měsíc mezi stejnými korunami.

V zemi dnešního Myanmaru se mezi tmavým materiálem objevil kus, který ničím nepřipomínal dávnou kapku pryskyřice.

Byl pokrytý zeminou.

Jeho povrch byl matný.

Člověk jej zvedl.

V ruce držel něco staršího, než si dokázal představit při jediném pohledu.

Otřel povrch.

Pod nánosem se objevila jiná barva.

Jantar.

Kus putoval dál.

Z ruky do ruky.

Možná dlouhou cestu.

Možná ležel nějaký čas bez povšimnutí mezi jinými kusy.

Zvenčí své tajemství neprozrazoval.

Velarya stále čekala ve tmě.

A potom někdo pustil dovnitř světlo.

Paprsek prošel jantarem.

Nejdříve se objevily neurčité stíny.

Člověk kus natočil.

Světlo změnilo úhel.

A uvnitř se objevilo křídlo.

Jemné.

Tenké.

Nehybné.

Jantar se otočil znovu.

Tělo.

Nohy.

Tykadla.

Druhé křídlo.

Můra.

Člověk se zadíval blíž.

Netušil, jakou noc prožila jako první.

Nevěděl, na kterém listu se otevřela její kukla.

Neviděl její první nejistý let.

Nemohl vědět o bledém květu, u něhož se poprvé napila.

O světélkujících broucích mezi stromy.

O lovci, před kterým se propadla mezi listy.

O dešti, před nímž se ukryla v prasklině kůry.

O žábě, která ji minula o jediný okamžik.

Ani o starém stromu, ke kterému se noc za nocí vracela.

Viděl jen výsledek.

Drobnou můru uzavřenou v jantaru.

Ale pokud se díval dost dlouho, jantar mohl začít vyprávět.

Zlatá hmota v představách zmizela.

Kolem drobného těla se znovu objevila noc.

Ne dnešní noc.

Noc pradávného barmského pralesa.

Nad zemí stoupaly mohutné stromy.

Jejich koruny se spojovaly vysoko nad půdou.

Vlhkost se držela mezi listy.

Květy čekaly na tvory, kteří přiletí po západu slunce.

Měsíc vystupoval mezi větvemi.

Někde se rozsvítil první brouk.

Pak druhý.

A na spodní straně jednoho listu se právě otevírala malá kukla.

Ven se vysouvalo drobné tělo.

Křídla ještě měkká.

Nepoužitá.

Velarya nic nevěděla.

Nevěděla, jak veliký je svět.

Nevěděla, že umí létat.

Nevěděla, že existují květy.

Nevěděla ani, že jednou přijde bouře.

Věděla jen, že před ní je noc.

A tak do ní vstoupila.

Možná právě v tom spočívalo celé tajemství jejího krátkého života.

Velarya nikdy nevěděla, že její svět jednou zmizí.

Pro ni nebyl pradávný.

Nebyl křídový.

Nebyl ztracený.

Byl přítomný.

Skutečný.

Kapka deště byla jen kapkou deště.

Květ byl místem, kde našla potravu.

Měsíc byl světlem nad korunami.

Strom byl místem odpočinku.

A pryskyřice byla nebezpečím, před kterým se snažila uniknout.

Teprve čas změnil význam všeho.

Z obyčejného stromu se stal strom, který už neexistuje.

Z obyčejné noci noc vzdálená desítky milionů let.

Z kapky pryskyřice jantar.

A z jedné drobné můry svědek světa, který člověk nikdy nemohl spatřit živý.

Velarya nic z toho nechtěla.

Neusilovala o nesmrtelnost.

Nechtěla po sobě zanechat stopu.

Chtěla jen létat.

A právě let zůstal tím nejsilnějším obrazem, který v sobě jantar uchoval.

Křídla.

Ta křídla, která první noc nedokázala unést ani její vlastní tělo.

Ta, která se postupně napnula na spodní straně listu.

Ta, která ji poprvé odnesla ke květu.

Která ji nesla kolem světélkujících brouků.

Která ji zachránila před lovcem.

Která bojovala s deštěm.

Která ji zvedla nad listy, aby znovu spatřila měsíc.

A nakonec ta, která se zoufale snažila odtrhnout od pryskyřice.

Jedno z nich zůstalo v posledním okamžiku rozevřené.

Jako by Velarya stále chtěla pokračovat.

Jako by ještě existoval další květ.

Další větev.

Další noc.

Jako by stačilo jediné mávnutí a jantar kolem ní by zmizel.

Jenže její let skončil.

Čas však pokračoval.

A právě díky tomu mohl po téměř sto milionech let někdo držet její poslední okamžik v dlani.

Člověk jantar znovu natočil proti světlu.

Křídlo se objevilo ostřeji.

Na okamžik už to nebyla jen inkluze.

Byl to tvor.

Kdysi živý.

Kdysi pohybující se.

Kdysi tak nepatrný, že by si ho člověk v obrovském pralese možná vůbec nevšiml.

Teď se na něj díval po době delší, než jakou dokáže lidská mysl skutečně procítit.

Mezi nimi leželo téměř sto milionů let.

A přesto je oddělovalo jen několik milimetrů jantaru.

Velarya neviděla člověka.

Člověk nikdy neuvidí její prales.

Ale na jediný okamžik se oba světy setkaly.

Ve světle procházejícím jantarovou hmotou.

A pokud měl člověk dost představivosti, mohl kolem ní znovu slyšet noc.

Kapky vody dopadající na listy.

Šumění korun.

Vzdálené volání žab.

Tiché pohyby tvorů ve větvích.

Mohl cítit vůni květů, které už nikde na světě nekvetou.

A vysoko mezi nimi mohl spatřit drobnou můru.

Ne mrtvou.

Ne uzavřenou.

Ale živou.

Letící.

Od jednoho květu ke druhému.

Pod měsícem, který jako jediný z jejího světa stále svítí i nad tím naším.

Velarya nikdy nepoznala budoucnost.

Budoucnost však nakonec poznala ji.

Velarya – Strážkyně Nočního Dechu.

Dcera ticha.

Poutnice měsíčního pralesa.

Drobná můra, jejíž život trval jen několik nocí — ale jejíž poslední let jantar nesl téměř sto milionů let.