Serenya – Strážkyně Sladké Krve Stromů

V časech, kdy prales barmské krajiny tepal životem a světlo dne se jen obtížně prodíralo skrz hustý baldachýn listů, přišel okamžik, který nikdo kromě stromů sám nikdy nezaznamenal. 

Pod rubem čerstvého, ještě měkkého listu, ve světě tak malém, že by se skryl v dlaních prachu, se z drobounkého vajíčka probudil nový život.

Narodila se mšice. 

A její jméno bylo Serenya.

Byla menší než slza rosy, slabší než vánek, který se dotýkal listů, ale svět v jejích očích byl nekonečný. Její tělíčko bylo průsvitné, perleťové, jako by jej utkala sama míza stromů. Měla jemné nožky, lehké jako poprašek pylu, a oči, které se třpytily měkkým odstínem zelené.

Serenya se poprvé rozhlédla po svém domově — po listu, který byl jejím světem.

Jeho povrch byl jako krajina: 

žilky tvořily údolí, 

okraje byly hřebeny, 

a světlo nad nimi připomínalo zlatý závoj.

Jakmile se postavila na své první nožky, pocítila tep stromu. 

Pulsoval skrze list jako hluboký, tichý zpěv. 

Byl to strom starý, moudrý, a Serenya věděla, že je jeho dítětem stejně jako jeho listy.

Začala růst. 

Denně se žíla listu plnila sladkou mízou — a Serenya ji s úctou a jemností přijímala. 

Nebyla hltavá. 

Nebyla ničící. 

Byla součástí kruhu, který stromu nijak neubližoval.

Její svět se postupně rozšířil. 

Potkávala tvorstvo své velikosti i mnohem větší:

• droboučké housenky, které listy okusovaly jako tichá tornáda,

• malé mravence, kteří s ní sdíleli sladké kapky jako dar,

• mlžné mušky, které poletovaly jako prach světla ve vzduchu,

• další mšice, jejichž těla hrála odstíny jara.

Mnoho dní jejího života bylo tichých, poklidných, plných zlatého světla a sladké vůně mízy.

Ale pak dorostla křídla.

Byla tenká jako hedvábí, křehká jako světlo, avšak nesla ji s nečekanou lehkostí. 

Když je poprvé roztáhla, pocítila něco, co její nožky nikdy nemohly — svobodu.

Vznesla se.

Svět listu zmizel pod ní. 

A Serenya poprvé spatřila prales.

Nekonečný, dechberoucí, zelený oceán. 

Stromy se zdály být horami. 

Listy byly jako obrovská nebesa. 

A každý paprsek světla byl jako zlatý meč procházející hlubokým stínem.

Letěla mezi větvemi, mezi květy, mezi jiným hmyzem. 

Občas se vyhýbala vážce, jejíž křídla vytvářela proudy vzduchu.  

Jindy pozorovala brouka, který byl velký jako skála jejího dětství. 

A někdy se jen vznášela na proudění vzduchu, aniž by mávala křídly.

Byla malá, ale nesmírně svobodná.

Až jednou přišla noc, která změnila svět.

Vzduch ztěžkl. 

Větve praskaly. 

Strom, na kterém kdysi žila, zasténal bolestí — a Serenya cítila tuto bolest jako vlastní.

Letěla k němu, chtěla být u něj, protože on byl jejím prvním domovem.

Když dorazila, už věděla, že je zle.

Kůra se otevřela. 

Strom plakal.

Pryskyřice vytékala v hustých zlatých proudech, leskla se jako tekoucí slunce. 

Serenya usedla na jeho kmen, cítila každý otřes, každé zachvění starého srdce pralesa.

A pak to přišlo.

Z vyšší větve se oddělila nejtěžší kapka. 

Padala pomalu, jako by celý svět zadržoval dech.

Serenya se pokusila vzlétnout. 

Křídla se zachvěla. 

Svět kolem ní se rozostřil.

Ale kapka ji dostihla.

Teplo pryskyřice jí obalilo tělo jako měkké světlo. 

Její křídla zůstala roztáhlá. 

Její oči odrážely listy, které ji kdysi chránily. 

A její drobná nožka se ještě dotýkala kůry, jako by se loučila.

Pryskyřice ztuhla. 

Čas se uzavřel.

Miliony let jejíž ticho střežilo Serenyin poslední okamžik. 

Až jednou člověk pozvedl jantar proti světlu… a spatřil ji.

Drobounkou. 

Křehkou. 

Krásnou.

Jako písmeno z dávného příběhu, které svět zapomněl, ale příroda uchovala.

Serenya – Strážkyně sladké krve stromů. 

Dcera pralesa. 

Něha uvězněná v čase.