- Štítky blogu
Přihlaste se k odběru newsletteru a získáte 25 věrnostních bodů. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.
Lyriessa – Ta, která zpívala před koncem světa
Prolog – Jantar, který mlčel
V noci nad horami pršelo.
Nebyla to prudká bouře. Dlouhý déšť tiše prosakoval do svahů, naplňoval drobné pukliny a odnášel hlínu mezi kameny. K ránu ustal a nad údolím zůstala nízká mlha.
Muž postupoval podél rozmoklého svahu.
Na místě, kde voda odkryla tmavou zeminu, zahlédl něco světlejšího.
Sehnul se.
Mezi kamínky ležel malý nepravidelný úlomek.
Nebyl nijak krásný. Povrch měl matný, místy pokrytý krustou a hlínou.
Jantar.
Schoval jej.
Teprve později ho očistil.
Pod světlem se uvnitř objevila drobná silueta.
Nejdříve rozeznal křídla.
Potom tělo.
Nohy.
A nakonec hlavu.
Byl to nepatrný hmyz.
Muž přiblížil lupu.
Tvor vypadal, jako by se stále pokoušel pohnout. Jedno křídlo bylo lehce vychýlené a končetiny zůstaly zachycené v posledním okamžiku života.
Muž jantar otočil.
Nic se nepohnulo.
Samozřejmě.
Devadesát devět milionů let bylo uvnitř naprosté ticho.
A právě tehdy ho napadla zvláštní otázka.
Jak asi zněl svět tohoto tvora?
Jantar dokázal zachovat tělo.
Dokázal zachovat křídla.
Dokázal zachovat poslední pohyb.
Ale zvuk?
Ten zmizel ve chvíli, kdy vznikl.
Muž držel kámen mezi prsty a díval se na drobné tělo uvnitř.
Kdyby ten tvor kdysi vydával nějaký hlas, nezůstala z něj jediná stopa.
Ani tón.
Ani chvění.
Ani ozvěna.
Jen ticho.
Muž zavřel oči.
A v tom tichu se po devadesáti devíti milionech let zachvěl strom.
I. První otřes
Lyriessa ještě neznala světlo.
Narodila se v úzké prasklině starého stromu v pradávném Myanmaru.
Kolem ní byl vlhký povrch dřeva, úlomky kůry, prach a jemná vlákna hub. Nad tím vším se zvedal prales tak veliký, že o jeho rozměrech nemohla mít žádnou představu.
Pro Lyriessu byl celý svět několik centimetrů kolem jejího těla.
List byl krajinou.
Nerovnost kůry kopcem.
Kapka rostlinné šťávy zlatým jezerem.
A potom se strom zachvěl.
Lyriessa znehybněla.
Nevěděla, co se stalo.
Po chvíli přišel další otřes.
A další.
Něco velkého procházelo kolem stromu.
Lyriessa to neviděla.
Nemusela.
Celý její svět jí právě řekl, že tam něco je.
II. Strom mluví
Brzy zjistila, že strom nikdy není úplně tichý.
Vítr ohýbal větve a vytvářel dlouhé, pomalé chvění.
Déšť přicházel v tisících krátkých úderů.
Hmyz lezoucí po kůře vytvářel jemné nepravidelné otřesy.
Některé pohyby byly tak slabé, že by je velký tvor vůbec nezaznamenal.
Lyriessa ano.
Strom byl její zemí.
Její potravou.
Jejím úkrytem.
A zároveň obrovským nástrojem, který neustále přenášel zprávy z míst, kam nikdy neviděla.
Ještě neuměla odpovídat.
Zatím pouze poslouchala.
III. Zlatá potrava
Hlad ji přiměl opustit místo narození.
Pohybovala se pomalu po nerovném povrchu.
Našla vhodné místo.
Zastavila se.
Přiložila sosák.
Pronikal rostlinnými pletivy, dokud Lyriessa nenalezla to, co hledala.
Rostlinnou šťávu.
Poprvé ochutnala strom zevnitř.
Nebyla to jen potrava.
Byla to informace.
Jiná část rostliny měla jinou chuť.
Mladší tkáň se lišila od starší.
Suchý den měnil proudění.
Déšť jej měnil znovu.
Lyriessa se učila číst strom dvěma způsoby.
Sosákem poznávala jeho vnitřek.
Nohama jeho pohyb.
IV. Kapka
Jednoho rána sestoupila příliš nízko.
Na hraně kůry visela voda.
Lyriessa se přiblížila.
Kapka se zachvěla.
Pro člověka by byla nepatrná.
Pro Lyriessu představovala průhlednou masu větší než její tělo.
Kapka se utrhla.
Lyriessa ucukla.
Voda dopadla přesně tam, kde před okamžikem stála.
Rozlila se po kůře a odnesla prach i drobné úlomky.
Lyriessa zůstala přitisknutá v prohlubni.
Poprvé pochopila jednoduché pravidlo.
Ne všechno, co přichází shora, je možné přežít.
V. Pohyblivá hora
Odpoledne se svět změnil.
Nejdříve přišlo hluboké chvění.
Lyriessa přestala sát.
Další otřes.
Tentokrát silnější.
Kůra pod jejíma nohama se zachvěla.
Pak znovu.
Pravidelně.
Pomalu.
Něco obrovského se blížilo.
Lyriessa zalezla do trhliny.
Zvenčí dopadl na strom stín.
Na okamžik zmizelo světlo.
Kolem prošel velký živočich.
Lyriessa z něj zahlédla jen nepatrnou část.
Končetinu.
Pohyb těla.
Stín.
Potom se země znovu otřásla a tvor pokračoval dál.
Lyriessa zůstala ukrytá.
Netušila, co právě prošlo kolem.
Pro ni to nebylo zvíře.
Byla to pohyblivá hora.
VI. První svlek
Tělo začalo být těsné.
Lyriessa byla neklidná.
Přestala se krmit a našla chráněné místo.
Pak začal svlek.
Starý povrch těla se otevřel.
Lyriessa se z něj pomalu vysunula.
Byla měkká.
Zranitelná.
Nějakou dobu zůstala ukrytá.
Vedle ní ležela prázdná schránka.
Vypadala téměř jako ona.
Ale nebyla živá.
Lyriessa se jí dotkla.
Nic.
Žádná odpověď.
Poprvé za sebou nechala vlastní minulost.
VII. Svět větší než včera
Po svleku byla větší.
Cesty, které znala, se zdály trochu menší.
Některými škvírami už neprošla tak snadno.
Musela hledat nové.
Vystoupala výše po kmeni.
Tam bylo více světla.
Více větru.
A také více nebezpečí.
Lyriessa však objevila něco jiného.
Vibrace zde byly čistší.
Větev se chvěla jinak než mohutný kmen.
Jemnější pohyby se šířily daleko.
Lyriessa se zastavila.
Někde před ní něco několikrát pravidelně zachvělo rostlinou.
Pak ticho.
A znovu.
Lyriessa naslouchala.
Tentokrát to nebyl déšť.
Ani vítr.
Ani kroky.
Někdo vysílal signál.
VIII. První píseň
Lyriessa zůstala bez pohybu.
Vibrace přišla znovu.
Krátká.
Pauza.
Další.
Měla rytmus.
Nebyla náhodná.
Lyriessa nerozuměla světu tak, jak mu rozumí člověk. Nepřemýšlela o hudbě ani o písni.
Přesto její tělo poznalo, že tento pohyb znamená něco jiného.
Někdo mluvil jazykem stromu.
Lyriessa se pokusila odpovědět.
Pohnula tělem.
Vzniklo slabé chvění.
Příliš slabé.
Zkusila to znovu.
Krátce.
Pak podruhé.
Vzdálený signál ustal.
Lyriessa čekala.
Odpověď přišla.
A tak poprvé v životě nezaznamenala jen svět.
Poprvé se svět ozval jí.
IX. Les pod nohama
Od toho dne už strom nebyl pouze zdrojem náhodných zvuků.
Lyriessa začala rozlišovat.
Vítr byl dlouhý a nepravidelný.
Déšť rychlý a chaotický.
Pohyb predátora byl těžký.
Pohyb drobného hmyzu lehký.
A potom existovaly vibrace, které měly rytmus.
Živá sdělení.
Některá přicházela zblízka.
Jiná z dálky.
Část z nich Lyriessa následovala.
Jiným se vyhnula.
Prales kolem ní byl plný komunikace, kterou žádný člověk nikdy neuslyší.
X. Lovec
Jednoho dne přišel signál, který žádný rytmus neměl.
Tři rychlé otřesy.
Pauza.
Další.
Lyriessa znehybněla.
Něco lezlo po větvi.
Pomalu.
Opatrně.
Tentokrát se vibrace přibližovaly.
Lyriessa ustoupila.
Pohyb pokračoval.
Pak zahlédla lovce.
Nebyl obrovský.
Pro ni však byl dostatečně velký.
Lyriessa se rozběhla.
Predátor vyrazil.
Kůra se pod oběma těly chvěla.
Lyriessa zamířila k úzké trhlině.
Proklouzla dovnitř.
Lovec se zastavil před vstupem.
Lyriessa zůstala v temnotě.
Cítila jeho pohyby.
Po chvíli ustaly.
Teprve dlouho potom vyšla ven.
XI. Déšť, který smazal všechny písně
Přišla bouře.
První kapky vytvořily jednotlivé údery.
Potom jich byly stovky.
Tisíce.
Celý strom vibroval.
Lyriessa se ukryla.
Najednou nebylo možné rozlišit nic.
Žádný vzdálený signál.
Žádný drobný pohyb.
Žádnou odpověď.
Déšť překryl všechno.
Strom přestal být nástrojem jemných zpráv.
Stal se bubnem.
Lyriessa se přitiskla ke kůře a čekala.
Někde v dálce udeřil blesk.
Celým stromem projel otřes.
Na okamžik jako by se zachvěl celý svět.
XII. Po bouři
Ráno bylo jiné.
Vzduch byl chladnější.
Na listech visela voda.
Z větví kapaly velké kapky.
Lyriessa vyšla z úkrytu.
Přiložila nohy k povrchu.
Čekala.
Nic.
Ještě chvíli.
Potom velmi daleko zaznamenala krátké zachvění.
Pauza.
Druhé.
Lyriessa odpověděla.
Slabě.
Z dálky přišel další signál.
Bouře svět neumlčela.
Jen jej na jednu noc přehlušila.
XIII. Další kůže
Lyriessa znovu rostla.
A znovu přišel okamžik, kdy musela staré tělo opustit.
Tentokrát už věděla, co se děje.
Ukryla se.
Starý povrch praskl.
Lyriessa se vysunula ven.
Na jejím těle byly změny.
Náznaky budoucích křídel byly výraznější.
Ještě nelétala.
Ještě nebyla dospělá.
Ale její budoucnost už bylo možné vidět.
Po každém svleku byla trochu jiná.
A její signály sílily.
XIV. Zpěvačka mízy
Dny plynuly.
Lyriessa střídala místa krmení.
Sosákem pronikala do rostlinných pletiv a přijímala potravu, kterou jí poskytoval živý strom, přesně jak stojí v původní sáze.
Někdy při krmení zůstávala dlouho na jednom místě.
Tehdy vnímala strom nejsilněji.
Proud uvnitř.
Vítr venku.
Pohyb ostatních tvorů.
A mezi tím její vlastní drobné vibrace.
Jako by pila život stromu a současně mu vracela svůj hlas.
XV. Noc plná odpovědí
Jednoho večera se vzduch téměř nehýbal.
Vítr ustal.
Déšť nepřicházel.
Větev byla klidná.
A právě tehdy Lyriessa zaznamenala množství jemných signálů.
Jeden.
Další.
Odpověď.
Jiný rytmus.
Další.
Celý strom byl najednou plný života.
Ne hlučného.
Ne takového, jaký by slyšel člověk.
Byl to svět nepatrných chvění.
Lyriessa odpověděla.
Tentokrát silněji než dříve.
A někdo odpověděl jí.
XVI. Strom jako hudební nástroj
Lyriessa postupně poznala, že nezáleží jen na tom, jak signál vytvoří.
Záleží také na místě.
Tenká větev přenášela chvění jinak.
List jinak.
Mohutný kmen jinak.
Některé části rostliny její signál tlumily.
Jiné jej nesly dál.
Lyriessa se přesunula na vhodnější místo.
Zkusila stejný rytmus.
Tentokrát se rozběhl rostlinou mnohem dál.
Nevěděla nic o fyzice.
Nepotřebovala.
Stačilo jí cítit odpověď.
XVII. Stín nad listem
Slunce svítilo.
Lyriessa se krmila.
Najednou se světlo změnilo.
Stín.
Rychlý.
Přibližoval se shora.
Lyriessa pustila rostlinu.
Vrhla se pod list.
Nad místem, kde před chvílí seděla, proletěl dravec.
Vzduch se zachvěl.
List se prudce pohnul.
Lyriessa se držela spodní strany.
Ještě několik okamžiků čekala.
Pak se pomalu vrátila.
Její svět měl mnoho hlasů.
Některé však přicházely příliš rychle na to, aby je bylo možné vyslechnout.
XVIII. Poslední svlek
Jednoho rána Lyriessa přestala přijímat potravu.
Našla pevné místo na kmeni.
Zachytila se.
A čekala.
Staré tělo se otevřelo.
Tentokrát byla proměna větší než předtím.
Lyriessa se pomalu vysunula.
Hlava.
Hruď.
Končetiny.
Zadeček.
A potom struktury, které dosud nikdy nepoužila.
Křídla.
Byla měkká.
Složená.
Lyriessa zůstala nehybná.
Křídla se postupně rozvinula.
Žilnatina se napjala.
Povrch začal tvrdnout.
Pod ní zůstala prázdná nymfální schránka.
Nad ní se otevřela obloha.
XIX. Ticho před prvním letem
Lyriessa měla křídla.
Ale ještě nelétala.
Čekala.
Slunce stoupalo.
Křídla tvrdla.
Vítr se jich několikrát dotkl.
Lyriessa je poprvé pohnula.
Pak znovu.
Bylo to něco úplně jiného než pohyb po kůře.
Vzduch kladl odpor.
Křídla jej zachytila.
Lyriessa se posunula.
Zastavila se na hraně.
Pod ní byl prostor.
Tentokrát žádná trhlina.
Žádná cesta po kůře.
Jen vzduch.
XX. První let
Lyriessa se odrazila.
Na okamžik ztratila pevnou půdu.
Klesla.
Křídla zabrala.
Tělo se zvedlo.
Lyriessa letěla.
Poprvé se strom pod jejíma nohama odmlčel.
Najednou necítila jeho vibrace.
Žádný déšť v kůře.
Žádné kroky.
Žádný vzdálený signál.
Byla oddělená od nástroje, který jí celý život vyprávěl o světě.
A přesto před ní ležel úplně nový svět.
Letěla mezi listy.
XXI. Svět bez doteku
Ve vzduchu byla Lyriessa téměř hluchá k jazyku, který znala.
Musela přistát, aby strom znovu promluvil.
Usedla na větev.
Nohy se dotkly povrchu.
A svět se vrátil.
Vítr.
Pohyb.
Vzdálené chvění.
Lyriessa zůstala chvíli nehybná.
Pak vzlétla znovu.
Její dospělý život se stal střídáním dvou světů.
Ve vzduchu byla svobodná.
Na rostlině slyšela.
XXII. Vlastní hlas
Když dospěla, změnil se i její signál.
Byl výraznější.
Pravidelnější.
Lyriessa jej vyslala do větve.
Krátká série vibrací.
Pauza.
Znovu.
Čekala.
Odpověď přišla z dálky.
Lyriessa pokračovala.
Tentokrát nešlo o náhodné zkoušení mladé nymfy.
Její tělo vědělo, co dělá.
Vysílala svůj vlastní vzorec.
Svůj podpis v chvění stromu.
Svou píseň.
XXIII. Koncert, který člověk nikdy neuslyší
Kdyby tehdy v pralese stál člověk, slyšel by vítr.
Šumění listů.
Déšť.
Možná volání větších živočichů.
Lyriessu by nejspíš neslyšel vůbec.
Přesto byl její svět plný zpráv.
Jedna rostlina se dotýkala druhé.
Větve se proplétaly.
Vibrace přecházely strukturami.
Některé zanikly.
Jiné pokračovaly.
Lyriessa vyslala signál.
Z dálky přišla odpověď.
Prales měl hudbu, která nebyla určena lidským uším.
XXIV. Setkání
Odpověď byla tentokrát blízko.
Lyriessa změnila místo.
Znovu vyslala signál.
Odpověď.
Přiblížila se.
Další.
Na stejné rostlině byl jiný jedinec.
Oba mezi sebou vyměňovali krátké série vibrací.
Čím byli blíž, tím méně bylo třeba hledat.
Nakonec je dělilo jen několik centimetrů.
Pro člověka téměř nic.
Pro Lyriessu cesta přes celý známý svět.
XXV. Život pokračuje
Setkání nebylo jen okamžikem mezi dvěma dospělci.
Bylo pokračováním něčeho mnohem staršího.
Generace před Lyriessou používaly podobné signály.
Generace po ní je měly používat také.
Lyriessa to nevěděla.
Nepotřebovala to vědět.
Příroda nepotřebuje, aby její tvorové rozuměli budoucnosti.
Stačí, když pokračují.
A Lyriessa pokračovala.
XXVI. Sucho
Pak se prales změnil.
Déšť nepřicházel.
Dny byly horké.
Povrch rostlin vysychal.
Některé drobné vodní plochy zmizely.
Proudění rostlinných šťáv se měnilo.
Lyriessa musela hledat vhodnější místa.
Strom také zněl jinak.
Suché části přenášely vibrace odlišně.
Některé známé cesty přestaly fungovat.
Lyriessa létala dál.
Hledala.
Přistávala.
Zkoušela rostlinu.
A znovu vzlétala.
XXVII. Hlas v suchém lese
Jednoho večera vyslala svůj signál.
Nic.
Znovu.
Ticho.
Přeletěla na jinou větev.
Zazpívala.
Žádná odpověď.
Prales, který býval plný jemných vibrací, působil prázdně.
Lyriessa pokračovala.
Až na třetím stromě přišla slabá odpověď.
Jedna.
Krátká.
Lyriessa odpověděla.
Další signál.
Byl slabý.
Ale existoval.
V suchém lese někdo stále zpíval.
XXVIII. Návrat deště
Obloha ztmavla.
Vítr přinesl vlhkost.
První kapka dopadla na list.
Potom druhá.
Pak začalo pršet.
Lyriessa se ukryla pod kůrou.
Strom znovu ožil tisíci údery.
Voda stékala po kmeni.
Půda nasávala vláhu.
Rostliny se měnily.
Když bouře odešla, Lyriessa vyšla.
Přiložila nohy k větvi.
A zazpívala.
Odpověď přišla téměř okamžitě.
XXIX. Velké kroky
Jednoho dne se země znovu otřásla.
Lyriessa už ten druh vibrací znala.
Velký živočich.
Tentokrát však byla vysoko na větvi a mohla vidět víc než jako nymfa.
Mezi stromy se pohybovalo mohutné tělo.
Vegetace ustupovala.
Větve se lámaly.
Každý krok prošel zemí do kořenů a odtud celým stromem.
Lyriessa zůstala přitisknutá k větvi.
Její vlastní signál byl proti tomu nepatrný.
Téměř nic.
Přesto po odchodu obra znovu zazpívala.
Obrovský tvor dokázal rozechvět celý les.
Lyriessa jen jednu větev.
Ale i na jejím hlasu záleželo někomu, kdo čekal na druhém konci.
XXX. Nejmenší hlas
Lyriessa začala zpívat znovu.
Krátký signál.
Pauza.
Odpověď.
Velké kroky zmizely.
Její drobná píseň zůstala.
Možná právě tehdy vznikl největší paradox jejího života.
Prales byl plný tvorů nesrovnatelně větších než ona.
Tvorů, jejichž jediný krok dokázal otřást zemí.
Ale žádný z těch kroků nebyl určen přímo jí.
Jemná odpověď na větvi ano.
Síla nebyla totéž co význam.
XXXI. Večerní tón
Lyriessa si oblíbila konec dne.
Vítr často slábl.
Slunce klesalo mezi kmeny.
Teplota se měnila.
A rostliny se uklidňovaly.
Právě tehdy byly jemné vibrace nejčitelnější.
Lyriessa usedla na větev.
Zazpívala.
Odpověď.
Znovu.
Prales pomalu tmavnul.
Lyriessa pokračovala.
Nevěděla, kolik večerů jí ještě zbývá.
XXXII. Strom se zlatou ranou
Jednoho horkého dne přeletěla do části lesa, kterou příliš neznala.
Přistála na starém stromě.
Kůra byla popraskaná.
Jedna část kmene byla poraněná.
Z rány vytékala pryskyřice.
Leskla se ve světle.
Lyriessa ji neznala jako nebezpečí.
Usedla o něco výš.
Nohy se dotkly kůry.
Strom se jí okamžitě otevřel jako síť vibrací.
Lyriessa zůstala.
XXXIII. Poslední večer
Slunce klesalo.
Vzduch byl teplý.
Vítr téměř ustal.
Ideální chvíle.
Lyriessa vyslala svůj signál.
Vibrace se rozběhla kůrou.
Čekala.
Z dálky přišla odpověď.
Lyriessa zazpívala znovu.
Ještě jednou.
A znovu.
Nemohla vědět, že právě tato série bude poslední, kterou kdy odešle do živého stromu.
XXXIV. Jeden krok
Lyriessa se posunula.
Jedna noha dopadla na lesklý povrch.
Pryskyřice byla měkká.
Končetina se přilepila.
Lyriessa ji zvedla.
Nešlo to.
Zabrala silněji.
Tělo se naklonilo.
Druhá noha sklouzla.
Dotkla se pryskyřice.
Lyriessa otevřela křídla.
XXXV. Útěk do vzduchu
Celý dospělý život měla jedinou možnost, kterou jako nymfa neměla.
Když bylo nebezpečí na povrchu, mohla odletět.
Lyriessa zabrala křídly.
Tělo se zvedlo.
Ale přilepená končetina ji stáhla zpět.
Znovu.
Silněji.
Jedno křídlo se dotklo pryskyřice.
A zůstalo v ní.
Lyriessa se zmítla.
Teď už nebylo možné vzlétnout.
XXXVI. Poslední vibrace
Lyriessa bojovala.
Každý pohyb jejího těla se přenášel do povrchu.
Kůra se chvěla.
Pryskyřice se pohybovala.
Její nohy vytvářely nepravidelné signály.
Už to nebyla píseň.
Nebyl v tom rytmus, který používala celý život.
Byl to boj.
Přesto se chvění šířilo stromem.
Někam dál.
Možná jej zachytil jiný drobný tvor.
Možná ne.
To už nikdo nezjistí.
XXXVII. Tón, který nikdo nevrátil
Lyriessa se na okamžik přestala zmítat.
Pak její tělo vytvořilo ještě jeden pohyb.
Krátký.
Jemný.
Vibrace prošla kůrou.
Pryskyřice ji nezastavila.
Rozběhla se stromem.
A zmizela.
Žádná odpověď nepřišla.
Lyriessa zkusila pohnout křídlem.
Nebylo kam.
Zlatá hmota ji pomalu obklopovala.
Podle původního příběhu právě na stromě ronícím pryskyřici končí její poslední večerní „tón“: nejprve uvízne noha, potom křídlo a její poslední vibrace se zastaví v pryskyřici.
XXXVIII. Když strom přestal odpovídat
Pryskyřice překryla další část těla.
Lyriessa se pohnula.
Slabě.
Ještě jednou.
Pak už ne.
Strom pod ní stále vibroval.
Vítr pohyboval korunou.
Po kůře lezl hmyz.
Někde dopadla kapka.
Život pokračoval.
Jen Lyriessa už na žádný z těch signálů neodpověděla.
Poprvé od svého narození byl strom plný zpráv, které k ní nemohly dojít.
XXXIX. Ticho
Přišla noc.
Pryskyřice tvrdla.
Lyriessa zůstala uvnitř.
Její křídla.
Sosák.
Končetiny.
Tělo.
Všechno, co bylo hmotné, mohlo být zachováno.
Ale její píseň ne.
Poslední vibrace už dávno prošla stromem a zanikla.
Neexistoval způsob, jak ji uzavřít do pryskyřice.
A tak ve chvíli, kdy se zachovalo tělo Lyriessy, navždy zmizela jedna jeho část.
Její hlas.
XL. Strom padá
Roky pokračovaly.
Strom stárnul.
Jednoho dne padl.
Kmen se rozkládal.
Prales jej postupně pohltil.
Organismy rozebraly dřevo.
To, co kdysi neslo Lyriessiny signály na metry daleko, zmizelo.
Pryskyřice však přetrvala.
Tvrdla.
Měnila se.
Byla pohřbena.
A začala cesta, na jejímž konci už nebude pryskyřicí.
Bude jantarem.
XLI. Poslední posluchač zmizel
Zmizeli tvorové, kteří kdysi žili na stejném stromě.
Zmizely generace, které mohly Lyriessiným signálům rozumět.
Změnily se lesy.
Změnila se krajina.
Dinosauři zmizeli.
Kontinenty se pohybovaly.
Oceány měnily hranice.
Přesně tento obrovský časový přechod zachovává i původní sága: Lyriessa zůstává nehybná uvnitř jantaru, zatímco okolní svět se zásadně promění.
A s každou další změnou bylo méně a méně možné představit si svět, ve kterém kdysi zpívala.
XLII. Devadesát devět milionů let ticha
Lyriessa už necítila nic.
Neslyšela.
Nečekala.
Čas existoval jen kolem ní.
Jeden milion let.
Další.
Deset.
Padesát.
Devadesát.
Pro živého tvora nepředstavitelná vzdálenost.
Pro jantar jen další ticho.
Kdysi Lyriessa dokázala rozpoznat nejjemnější chvění větve.
Teď kolem ní mohly vznikat hory.
A nic se jí nedotklo.
XLIII. Hory
Horniny se zvedaly.
Lámaly.
Eroze je znovu rozebírala.
Řeky odnášely materiál.
Déšť pronikal do svahů.
Jantar s Lyriessou se pomalu dostával blíž k povrchu.
Tvor, který za života překonával vzdálenosti pomocí několika úderů křídel, nyní cestoval krajinou bez jediného pohybu.
Nakonec jej od venkovního světa dělila jen zemina a kámen.
XLIV. Déšť
Po devadesáti devíti milionech let znovu pršelo.
Kapky dopadaly na horský svah.
Kdyby byla Lyriessa živá, vnímala by jejich údery.
Tentokrát je nevnímala.
Voda pronikla do země.
Hlína se uvolnila.
Malý kus jantaru se posunul.
Sklouzl mezi kameny.
A zastavil se.
Ráno přišel člověk.
XLV. Druhé nalezení
Muž jantar zvedl.
Očistil jej.
Později jej položil pod světlo.
Uviděl křídla.
Tělo.
Končetiny.
Sosák.
Viděl téměř všechno, co mu hmota dovolovala vidět.
Původní sága končí právě tímto návratem: po přibližně 98–100 milionech let je Lyriessa nalezena v barmském jantaru jako posel dávného lesa a jeho ztracených zvuků.




