Příběh Mušky Líry: Strážkyně Světelných Propastí Druhohor

Zrození z pralesní mlhy

Před téměř sto miliony let ležel na území dnešního Myanmaru svět, který už dávno zmizel.

Byla to říše vysokých stromů, obrovských kapradin, spletitých kořenů a nekonečné zeleně. Vlhký vzduch byl těžký vůní pryskyřice a půdy. Z korun neustále stékala voda a v hlubších částech lesa se mlha držela tak nízko, že mezi kmeny vytvářela celé bílé řeky.

Každé ráno se prales probouzel jinak.

Nejprve přišlo světlo.

Úzké paprsky pronikaly mezi korunami a pomalu sestupovaly až k nejnižším listům. Teprve potom se ozval život. Bzukot drobného hmyzu, šustění křídel, praskání větví a hluboké kroky tvorů, kteří byli pro všechny malé obyvatele lesa téměř pohybujícími se horami.

Na spodní straně velikého listu se toho rána třpytila kapka rosy.

Byla průzračná a klidná.

Když ji zasáhl první sluneční paprsek, rozzářila se jako malá koule tekutého světla.

A právě vedle ní se pohnula Líra.

Drobná muška rozevřela svá jemná křídla.

Byla tak tenká, že proti slunci téměř mizela. Jemná síť žilek se rozsvítila zlatavou září a na okamžik vypadala, jako by místo křídel nesla dva úlomky ranního světla.

Líra se poprvé rozhlédla.

Nevěděla, jak je svět velký.

Nevěděla, co je strom, propast, déšť ani nebezpečí.

Znala jen list pod svými končetinami, kapku vedle sebe a nekonečný prostor pod nimi.

Pak se kapka rosy uvolnila.

Padala dolů.

Líra sledovala, jak se v ní během pádu odráží celý prales.

A potom zmizela v zelené hlubině.

Líra rozevřela křídla.

Poprvé se odrazila od listu.

A svět ji přijal.

První let

Nejdříve pouze padala.

Vzduch jí prudce proudil kolem těla a zem se přibližovala příliš rychle.

Pak její křídla zachytila proud.

Líra se vznesla.

Nejistě.

Naklonila se doleva, prudce doprava a málem narazila do širokého listu kapradiny. Instinktivně změnila směr a prolétla mezi dvěma stonky.

Najednou pochopila.

Vzduch nebyl prázdný.

Byl cestou.

Líra stoupala.

Oblétla list, na kterém se narodila, a pokračovala vzhůru.

S každým pohybem křídel se před ní objevovalo něco nového.

Červené květy ukryté mezi listy.

Kapky vody visící na jemných vláknech.

Brouci s lesklými zády.

Drobní pavouci čekající ve svých sítích.

V dálce se pohybovala velká silueta ještěra. Líra nedokázala pochopit jeho rozměry. Jediné jeho oko bylo větší než celé její tělo.

Zůstala na okamžik viset ve vzduchu.

Tvor prošel kolem.

Zem pod jeho kroky lehce vibrovala.

Líra se rozletěla opačným směrem.

Tehdy ještě netušila, že právě poznala první zákon svého světa.

V pralesu bylo všechno krásné.

Ale téměř všechno mohlo být nebezpečné.

Světelná propast

Nedaleko místa, kde Líra žila, se země otevírala.

Byla tam hluboká puklina, jejíž dno nebylo z okolních větví vůbec vidět.

Kořeny stromů visely podél jejích stěn jako obrovská lana a ze skalních průduchů vystupovala teplá pára.

Ráno se v ní držela mlha.

V poledne do ní pronikaly paprsky slunce.

A právě tehdy se propast měnila.

Světlo se lámalo v kapičkách vody a mlze. Hlubina se zaplnila zlatými, zelenými a modravými záblesky, které se pohybovaly s každým závanem vzduchu.

Pro jiné drobné tvory byla propast místem, kterému se raději vyhýbali.

Pro Líru byla nejkrásnějším místem na světě.

Milovala proudy teplého vzduchu stoupající z hlubin.

Nechala se jimi vynášet vzhůru a potom se prudce spouštěla zpět.

Někdy klesala tak hluboko, že slunce zmizelo a kolem ní zůstaly jen tmavé kořeny.

Potom rozevřela křídla.

Teplý proud ji zachytil.

A Líra znovu vystoupala do světla.

Brzy znala každý vzdušný proud.

Každou větev.

Každé místo, kde se slunce dotýkalo mlhy.

Propast se stala jejím domovem.

Dar, který neměli ostatní

Líra vnímala svět jinak než ostatní.

Pohyb pro ni nebyl pouze pohybem.

Když po listu přešel brouk, Líra vnímala jemné chvění.

Když se kmen stromu pohnul ve větru, jako by kolem něj vznikly neviditelné vlny.

Každý úder křídel jiného hmyzu zanechával ve vzduchu krátký otisk.

Líra se naučila tyto nepatrné změny číst.

Díky nim někdy věděla o přicházejícím nebezpečí dřív, než jej uviděla.

Jednou seděla na okraji listu, když ucítila nepatrné zachvění vzduchu.

Nebylo způsobené větrem.

Líra okamžitě vzlétla.

O zlomek okamžiku později se na místo, kde seděla, sevřely dlouhé končetiny dravého hmyzu.

Líra vyrazila mezi listy.

Predátor ji následoval.

Byl rychlejší.

Líra však znala propast.

Vrhla se přímo dolů.

Lovec zaváhal.

Líra pokračovala.

Níže.

Ještě níže.

Pak rozevřela křídla a nechala se zachytit teplým proudem stoupajícím podél skalní stěny.

Vystřelila vzhůru jiným směrem.

Predátor ztratil její stopu.

Od té chvíle Líra věděla, že propast ji nejen okouzluje.

Také ji chrání.

Tyrkysová tanečnice

Jednoho jasného rána spatřila Líra nad propastí něco neobyčejného.

Ve světle se zableskla čtyři dlouhá křídla.

Objevila se vážka.

Byla nesrovnatelně větší než Líra. Její tělo mělo kovový tyrkysový lesk a průsvitná křídla vypadala jako tenké destičky skla.

Líra se ukryla pod listem.

Vážka několikrát obletěla propast.

Pak se zastavila ve vzduchu.

Přímo před ní.

Líra nehybně čekala.

Vážka se přiblížila.

Líra ustoupila.

Vážka se vzdálila.

Líra opatrně vyletěla.

Velký hmyz se otočil a následoval ji.

Líra změnila směr.

Vážka také.

Líra prudce vystoupala.

Vážka ji napodobila.

Za chvíli už nešlo o pronásledování.

Byl to tanec.

Obě létaly mezi paprsky světla, klesaly do mlhy a znovu stoupaly vzhůru.

Líra byla rychlá.

Vážka elegantní.

Nakonec se usadily na stejné větvi.

Líra jí začala v duchu říkat Azara.

Od toho dne se tyrkysová vážka často vracela.

Malý obr

Další setkání bylo mnohem podivnější.

Líra jednou přistála na kameni u mělké tůňky.

Najednou se kámen pohnul.

Líra okamžitě vzlétla.

Nebyl to kámen.

Byla to hlava malého ještěřího mláděte.

Tvor se díval přímo na ni.

Líra poletovala několik centimetrů před jeho čenichem.

Ještěr otevřel tlamu.

Líra odskočila.

Tvor ji však nenapadl.

Pouze naklonil hlavu.

Líra se přiblížila.

Jedna z jejích končetin se na okamžik dotkla špičky jeho čenichu.

Oba zůstali nehybní.

Drobná muška a tvor tisíckrát těžší než ona.

Na jednu jedinou vteřinu mezi nimi nebyl lovec ani kořist.

Jen dvě živé bytosti, které se potkaly ve stejném světě.

Potom se mládě otočilo a zmizelo mezi kapradinami.

Líra ho už nikdy neviděla.

Ale na ten okamžik nezapomněla.

Noci plné hvězd

Nejkrásnější bývaly noci.

Prales tehdy nezhasl.

Jen změnil své světlo.

Na listech zářily kapky vody.

Některé houby vydávaly slabé nazelenalé světlo.

Ve vzduchu se objevoval drobný hmyz, jehož těla se při letu krátce rozzářila.

Líra mezi nimi tančila.

Stoupala.

Klesala.

Otáčela se.

Z propasti stoupala mlha a pohlcovala světelné body jeden po druhém.

Potom se znovu objevovaly.

Líra měla pocit, že létá mezi hvězdami.

Azara někdy seděla na větvi a pozorovala ji.

Jindy se přidala.

Byly to chvíle, kdy se zdálo, že nic zlého nemůže existovat.

Že prales bude trvat navždy.

Solaran

Květ na okraji světla

Jednoho dne se Líra vydala dál než obvykle.

Za propastí objevila malou mýtinu.

Uprostřed ní rostla rostlina, kterou nikdy předtím neviděla.

Na jediném tenkém stonku se rozevíral veliký květ.

Jeho okvětní lístky měly teplou žlutou barvu a při průsvitu se měnily téměř ve zlato.

Střed květu byl posetý drobnými částicemi pylu.

Líra kolem něj několikrát obletěla.

Potom přistála.

Povrch byl teplý od slunce.

Vůně byla jemná a sladká.

Líra zůstala.

Druhý den se vrátila.

A další také.

Květ se stal jejím nejbezpečnějším místem.

Když pršelo, ukrývala se pod jeho lístky.

Když vyšlo slunce, seděla uprostřed.

Když přicházela noc, někdy na něm usínala.

Líra mu dala jméno.

Solaran.

Pro ni nebyl jen rostlinou.

Byl jejím světlem.

Strážkyně

Časem Líra začala Solaran bránit.

Ne silou.

Tu neměla.

Když spatřila drobného býložravého členovce lezoucího po stonku, kroužila kolem jeho hlavy tak dlouho, až se stáhl.

Když přes květ padl starý list, Líra kolem něj létala, dokud vítr list neuvolnil.

Někdy přilétala Azara.

Vážka se usadila opodál a obě pozorovaly zlatý květ.

Líra měla pocit, že našla střed svého světa.

Propast byla její svoboda.

Solaran byl její domov.

Stín nad pralesem

Den, kdy svět přestal zpívat

Pak přišel den, který byl jiný.

Líra to poznala ještě dříve, než opustila svůj noční úkryt.

Nebylo slyšet téměř nic.

Vítr ustal.

Listy se nepohybovaly.

Dokonce i drobný hmyz, který každé ráno zaplňoval vzduch, zůstával ukrytý.

Líra vyletěla.

Vzduch byl těžký.

Horký.

Z propasti stoupalo mnohem více páry než obvykle.

Líra zamířila k Solaranovi.

Květ měl sklopené okvětní lístky.

Jeho zlatá barva byla bledší.

Líra přistála v jeho středu.

Pod jejími končetinami se stonek zachvěl.

Ne větrem.

Zemí.

První otřes

Z hlubin se ozval vzdálený rachot.

Líra vzlétla.

Další otřes byl silnější.

Z kamenů se sesypala hlína.

Z korun stromů vyletěla hejna hmyzu.

Azara prolétla nad mýtinou neobyčejně rychle.

Ani nezastavila.

Líra ji nikdy předtím neviděla prchat.

Tehdy pochopila, že přichází něco, před čím nestačí znát vzdušné proudy.

Něco, před čím neumí zachránit ani propast.

Stromy začaly praskat.

Z poraněné kůry vytékala pryskyřice.

Ne malé kapky.

Celé proudy.

Zlatavá hmota stékala po kmenech a zachycovala vše, co jí stálo v cestě.

Pyl.

Kousky kůry.

Listy.

Drobné organismy.

Prales jako by krvácel zlatem.

Návrat k Solaranovi

Líra uletěla.

Instinkt jí velel dostat se co nejdál.

Letěla mezi stromy.

Pak se zastavila.

Za ní zůstala mýtina.

A Solaran.

Líra se otočila.

Mohla pokračovat.

Mohla hledat bezpečné místo.

Možná by přežila.

Ale vrátila se.

Květ byl její domov.

A Líra ho nedokázala opustit.

Prolétla mezi padajícími částicemi kůry.

Jeden úlomek ji málem zasáhl.

Další otřes.

Mýtina se objevila před ní.

Solaran stále stál.

Jeden okvětní lístek byl zlomený.

Líra přistála v jeho středu.

Zlatá slza věčnosti

Nad mýtinou se ohýbala silná větev.

Z její rány vytékala pryskyřice.

Kapky se spojovaly.

Vznikla jediná veliká zlatá masa.

Pomalu se protahovala.

Líra ji neviděla.

Seděla na Solaranovi.

Květ se zachvěl.

Nad ní zapraskalo dřevo.

Líra zvedla hlavu.

Kapka se uvolnila.

Padala.

Na okamžik v ní Líra spatřila celý svět převrácený vzhůru nohama.

Oblohu.

Stromy.

Světlo.

Solaran.

Možná mohla odletět.

Možná už bylo pozdě.

Rozevřela křídla.

A potom ji zasáhlo zlato.

Poslední let

Pryskyřice nejdříve zachytila jedno křídlo.

Líra se pokusila vzlétnout.

Druhé ještě kmitalo.

Její tělo se pohnulo.

Končetiny hledaly oporu.

Pryskyřice však byla příliš hustá.

Obklopovala ji.

Pomalu.

Nezadržitelně.

Líra ještě jednou rozevřela křídla.

Jako by chtěla odletět vzhůru.

Ke světlu.

K propasti.

K Azaře.

Ale pohyb ustal.

Pod ní zůstala část Solaranova květu.

Kolem se zachytil pyl a několik drobných částí vegetace.

Poslední sluneční paprsek prošel pryskyřicí.

Lířina jemná křídla se rozzářila.

Pak je překryla další vrstva.

Svět ztichl.

Zlatý spánek

Pryskyřice tuhla.

Dny plynuly.

Prales žil dál.

Solaran zmizel.

Azara jednoho dne naposledy prolétla nad propastí.

Pak zmizela i ona.

Roky se měnily ve staletí.

Staletí v tisíce let.

Strom, který Líru uvěznil, nakonec padl.

Pryskyřice byla pohřbena v zemi.

Zakryly ji sedimenty.

Tlak rostl.

Chemické procesy pomalu měnily její strukturu.

To, co kdysi bylo měkkou lepkavou hmotou, se stávalo tvrdým fosilním materiálem.

Jantarem.

Líra však zůstávala uvnitř.

Křídla rozevřená.

Končetiny zachycené v posledním pohybu.

A kolem ní drobné části jejího světa.

Sto milionů let

Nad Lírou se změnil celý svět.

Generace tvorů přicházely a mizely.

Dinosauři vládli krajinám a nakonec zmizeli.

Moře se rozšiřovala a ustupovala.

Kontinenty měnily polohu.

Vznikala pohoří.

Řeky si hledaly nová koryta.

Objevili se savci.

Později lidé.

Civilizace.

Města.

Líra o ničem nevěděla.

Pro ni poslední okamžik stále trval.

Jedna kapka pryskyřice.

Jeden paprsek světla.

Jeden květ.

Jediný nedokončený pohyb křídel.

Návrat

Jednoho dne udeřil do horniny nástroj.

Kámen praskl.

Z temnoty se uvolnil malý kus.

Jeho povrch nebyl krásný.

Byl tmavý, nerovný a pokrytý krustou.

Člověk jej vzal do ruky.

Očistil.

Podíval se proti světlu.

Uvnitř zahlédl stín.

Drobný.

Téměř neviditelný.

Kus putoval dál.

Byl opatrně opracován.

Na povrchu vzniklo průhledové okno.

Světlo proniklo dovnitř.

A Líra se po téměř sto milionech let znovu objevila.

Nejdříve její křídlo.

Potom tělo.

Jemné končetiny.

Drobné struktury, které lidské oko bez zvětšení téměř nedokázalo rozeznat.

Člověk přiblížil jantar ke světlu.

Lířina křídla zazářila.

Stejně jako onoho prvního rána.

Strážkyně světelných propastí

Člověk, který držel jantar v dlani, samozřejmě neznal její jméno.

Nevěděl o Solaranovi.

Nevěděl o Azaře.

Nevěděl o propasti, nad níž malá muška tolikrát létala.

Nevěděl o ještěřím mláděti, jehož čenichu se kdysi dotkla.

Nevěděl o nocích plných světélkujícího hmyzu.

Viděl pouze fosilii.

Ale někdy fosilie ukrývá víc než tělo.

Uchovává okamžik.

Část krajiny.

Pohyb.

Náhodu.

A někdy celý ztracený svět.

Poselství Líry

Líra nebyla velká.

Když žila, její přítomnost nezměnila chod světa.

Když proletěla pralesem, hory se nepohnuly.

Řeky nezměnily směr.

Velcí tvorové si jí možná ani nevšimli.

Přesto po ní zůstalo něco, co přežilo téměř všechno kolem ní.

Její svět zmizel.

Solaran dávno neexistuje.

Propast změnila podobu nebo byla pohřbena pod zemí.

Tyrkysová Azara je pryč.

Strom, který ronil zlatou pryskyřici, se proměnil v prach.

Ale Líra zůstala.

V jediném úlomku jantaru.

Její křídla už nikdy nezachytí vzduch.

Přesto vypadají, jako by se měla každou chvíli rozevřít.

Její oči už neuvidí slunce.

Přesto se při průsvitu znovu ocitají ve světle.

Její let skončil před téměř sto miliony let.

A přece trvá.

Protože pokaždé, když někdo vezme její jantar do ruky a otočí jej proti světlu, na okamžik se otevře malá brána.

Za ní není dnešní svět.

Je tam vlhký druhohorní prales.

Mlha stoupající z hluboké propasti.

Tyrkysová vážka kroužící mezi kapkami rosy.

Zlatý květ na malé mýtině.

A drobná muška letící přímo do paprsku slunce.

Líra.

Strážkyně světelných propastí druhohor.

Nejsilnější nebyla.

Největší také ne.

Ale nesla světlo tak dlouho, že přežilo celý její svět.

A proto, když jantar zazáří v lidské dlani, možná to není pouze lom světla ve fosilní pryskyřici.

Možná je to poslední odlesk rána, které Líra spatřila před téměř sto miliony let.

Světlo jejího pralesa zhaslo.

Ale světlo Líry zůstalo.