- Štítky blogu
Přihlaste se k odběru newsletteru a získáte 25 věrnostních bodů. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.
Jantariel – Ta, která přežila sto milionů zim
Prolog – Kámen z chladné vody
Déšť v horách ustal teprve krátce před svítáním.
Voda ještě stékala po svahu v tenkých pramenech a vymývala z hlíny drobné kameny, úlomky dřeva i kusy horniny, které tam mohly ležet celé věky. Mezi nimi se občas zablesklo něco světlejšího.
Člověk šel pomalu.
Ne proto, že by přesně věděl, co hledá.
Spíš proto, že po dešti se krajina mění.
To, co bylo včera ukryté, může dnes ležet na povrchu.
U jednoho výmolu se zastavil.
V bahně ležel malý nepravidelný kus.
Tmavý na okrajích.
Uprostřed světlejší.
Vzal ho do ruky.
Jantar.
Nebyl dokonale průhledný. Povrch měl zašlý a místy pokrytý zbytky horniny.
Přesto ho něco přimělo schovat si jej.
Až později, po očištění, se ukázalo proč.
Uvnitř byl hmyz.
Štíhlé tělo.
Dvě páry křídel.
A na konci zadečku jemné prodloužené štěty.
Člověk kámen otáčel proti světlu.
Křídla se na okamžik rozsvítila.
Byla průhledná, ale jejich žilnatina se jasně rýsovala.
Něco na tom tvorovi však působilo zvláštně.
Nevypadal jako někdo, kdo by celý život patřil vzduchu.
Jeho tělo jako by stále neslo vzpomínku na něco jiného.
Na vodu.
Na proud.
Na kameny pod hladinou.
Člověk si přiblížil její tělo ještě víc.
A napadla ho otázka.
Jaké to je narodit se ve světě, který nikdy nestojí?
Ve světě, kde všechno proudí kolem tebe.
Kde voda tlačí.
Zvedá.
Strhává.
A kde přežije jen ten, kdo se naučí, kdy se držet a kdy se pustit?
Kámen otočil.
Světlo prošlo skrz jantar.
A na okamžik přestalo být světlem.
Stalo se odleskem hladiny.
I. Pod kamenem
Jantariel se narodila ve tmě.
Ne úplné.
Nad kamenem se lámalo světlo přicházející z hladiny, ale do prostoru pod ním pronikalo jen v zelenavých záblescích.
První pohyb, který poznala, byl proud.
Nebyl silný.
Jen neustálý.
Voda se tlačila kolem jejího těla.
Chvěla jí končetinami.
Protékala mezi kameny.
Narážela do drobných zrnek písku.
Jantariel se zachytila.
Instinktivně.
Ploše přitiskla tělo k podkladu.
Proud pokračoval dál.
Voda ji nechtěla zabít.
Voda prostě tekla.
To byl její první zákon.
Řeka nebyla nepřítel.
Ale nebyla ani přítel.
Byla silou.
A sílu bylo třeba pochopit.
Jantariel lezla pomalu.
Kámen nad ní byl obrovský.
Po jeho spodní straně rostly jemné vrstvy života.
Mikroskopické povlaky.
Řasy.
Organické zbytky.
Drobní tvorové.
Celý svět se vešel do prostoru, který by člověk zakryl dlaní.
Pro Jantariel to byl vesmír.
II. Řeka nemá stěny
Jak rostla, začala objevovat okolí.
Pod jedním kamenem byl proud mírný.
Pod jiným téměř žádný.
Mezi dvěma balvany vznikal úzký průchod, kde voda zrychlovala.
Jinde zase proud vířil.
Voda se nikdy nechovala stejně.
Jantariel se učila.
Když se chtěla přesunout proti proudu, nepouštěla se do otevřené vody.
Držela se při dně.
Využívala nerovnosti.
Stín kamenů.
Prostor za kořeny.
Někdy stačilo několik centimetrů a síla řeky se úplně změnila.
Pod kamenem ticho.
Za kamenem vír.
Nad kamenem tlak.
Řeka neměla stěny.
Ale měla hranice.
Jantariel je poznávala tělem.
III. První velká voda
Přišla bez varování.
Nahoře v horách muselo silně pršet.
Jantariel to nevěděla.
Ale řeka ano.
Nejdřív se změnil zvuk.
Pak tlak.
Pak barva vody.
Proud zesílil.
Dno se začalo pohybovat.
Písek se zvedal.
Drobné kamínky klouzaly.
Jantariel se přitiskla k podkladu.
Voda jí tlačila na tělo.
Jedna končetina povolila.
Jantariel ji znovu zachytila.
Kolem prolétl kus větvičky.
Pak další.
Něco živého se odtrhlo od kamene a zmizelo v proudu.
Jantariel zůstala.
Její tělo bylo stavěné na odpor.
Nízké.
Přitisknuté.
Ale proud sílil.
Kámen, pod kterým žila, se pohnul.
Jen trochu.
Pro Jantariel to však byl otřes celého světa.
Pak se zvedl.
Voda ji strhla.
IV. Bez dna
Jantariel poprvé ztratila dno.
Nohy se neměly čeho zachytit.
Proud ji otočil.
Jednou.
Podruhé.
Narazila do kamínku.
Odrážela se.
Nevěděla, kde je nahoře.
Kde dole.
Byla jen uvnitř síly.
Pak přišel náraz.
Tělo dopadlo na větší kámen.
Jedna noha našla oporu.
Druhá.
Třetí.
Jantariel se přitiskla.
Proud ji dál tahal.
Ale tentokrát už držela.
Zůstala tak dlouho.
Velmi dlouho.
Když voda konečně začala klesat, svět byl jiný.
Kámen, pod kterým se narodila, zmizel.
Dno se přeskupilo.
Nové větve ležely mezi balvany.
Některé známé úkryty nebyly.
Řeka přepsala vlastní mapu.
V. To, co proud přinese
Po velké vodě přišla hojnost.
Proud přinesl organické zbytky.
Drobné části rostlin.
Mikroorganismy.
Nový materiál.
Jantariel se přesouvala mezi kameny.
Našla místo, kde voda byla čistší.
Chladnější.
Rychlejší.
Tam zůstala.
Její svět nebyl nikdy prázdný.
Kolem žili další tvorové.
Drobné larvy.
Korýši.
Červi.
Vodní hmyz.
Někteří neškodní.
Jiní ne.
Jantariel se naučila vnímat jejich pohyb.
Ne očima.
Vibracemi.
Proudem.
Náhlými změnami v okolí.
Když se něco velkého přiblížilo, voda se změnila dřív, než tvor přišel.
VI. Stín
Jednoho dne se nad ní zatmělo.
Jantariel se zastavila.
Stín se pohnul.
Něco nad hladinou.
Velké.
Možná zvíře přišlo k řece.
Možná se jen pohybovalo podél břehu.
Jantariel nic z toho nechápala.
Pro ni existoval jen důsledek.
Světlo zmizelo.
Pak se vrátilo.
Po chvíli přišel silný otřes.
Voda se zachvěla.
Bahno se zvedlo.
Velká noha možná vstoupila do mělčiny.
Pro tvora nad vodou to byl obyčejný krok.
Pro Jantariel zemětřesení.
VII. První zima
Chlad nepřišel najednou.
Voda se měnila pomalu.
Ráno byla studenější.
Dny kratší.
Proud ostřejší.
Jantariel zpomalila.
Její tělo reagovalo na teplotu.
Pohyb byl úspornější.
Potravy méně.
Některé organismy zmizely.
Ne navždy.
Jen dočasně.
Jantariel trávila více času ukrytá.
Pohybovala se méně.
Čekala.
Pak přišlo teplejší období.
Život se znovu zrychlil.
Tak poznávala čas.
Ne podle dnů.
Ne podle měsíců.
Podle řeky.
VIII. Druhý rok
Jantariel rostla pomalu.
Rok pro ni nebyl číslo.
Byl sled proměn.
Silná voda.
Slabá voda.
Chlad.
Teplo.
Povodeň.
Klid.
Její tělo se svlékalo.
Rostlo.
Zpevňovalo.
Po každém svleku byla několik hodin zranitelnější.
Měkčí.
Pomalejší.
Jednou se svlékla pod plochým kamenem.
Když byl proces téměř u konce, do úkrytu vlezl jiný tvor.
Jantariel zůstala bez pohybu.
Predátor se přiblížil.
Jantariel nemohla rychle utéct.
Nová kutikula ještě nebyla pevná.
Tvor se zastavil.
Možná ji necítil.
Možná ho vyrušil proud.
Po chvíli odešel.
Jantariel zůstala.
Ještě dlouho.
IX. Řeka čte oblohu
Jantariel oblohu téměř neznala.
Přesto její život řídila.
Když pršelo, řeka rostla.
Když bylo sucho, klesala.
Když se oteplilo, voda se změnila.
Když přišlo ochlazení, proud byl jiný.
Řeka byla zprávou z prostoru nad ní.
Jednoho dne začala voda klesat.
Ne prudce.
Pomalu.
Břeh se přibližoval.
Některé kameny se ocitly nad hladinou.
Místa, která dříve byla bezpečně hluboká, se stala mělčinou.
Jantariel se přesunula.
Hlouběji.
Do stínu.
Původní úkryt vyschl.
Poprvé poznala, že nebezpečný může být nejen přebytek vody.
Ale i její nedostatek.
X. Tůň
V době nízké vody našla hlubší tůň.
Voda tam byla klidnější.
Jantariel zpočátku nevěděla, zda je to výhoda.
Proud byl slabší.
To znamenalo méně tlaku.
Ale také méně čerstvé vody.
Dno bylo jemnější.
Místy bahnité.
V tůni žili jiní tvorové.
Někteří mnohem větší.
Jantariel zůstala u okraje.
Tam, kde ještě cítila proud.
Naučila se další pravidlo.
Příliš silná voda může zabít.
Ale příliš klidná také nemusí být bezpečná.
XI. Lovec pod kamenem
Byl téměř neviditelný.
Jantariel ho nepoznala, dokud se nepohnul.
Tělo splývalo se dnem.
Pak přišel výpad.
Jantariel ucítila změnu proudu.
Uskočila.
Predátor minul.
Jantariel se rozběhla.
Přes kámen.
Pod kořen.
Do úzké štěrbiny.
Tvor se pokusil následovat ji.
Nevlezl se.
Jantariel zůstala uvnitř.
Její tělo vibrovalo.
Poprvé si uvědomila, že voda není jediná síla, která může rozhodnout o jejím životě.
XII. Třetí velká voda
Tentokrát Jantariel poznala varování.
Tlak se změnil.
Proud začal sílit.
Jemný materiál se zvedal.
Jantariel opustila otevřenější místo.
Přesunula se za velký balvan.
Našla štěrbinu.
Přitiskla se.
Když voda stoupla, byla připravená.
Proud zuřil.
Ale Jantariel držela.
Voda kolem ní nesla větve.
Listy.
Kameny.
Jeden balvan se pohnul několik metrů od ní.
Jantariel už ale nebyla larvou, která jen reaguje.
Uměla řeku předvídat.
Ne úplně.
Nikdo neuměl.
Ale dost.
XIII. Když se tělo začalo měnit
Jednoho dne Jantariel ucítila zvláštní neklid.
Ne nebezpečí.
Ne hlad.
Něco jiného.
Její tělo se měnilo.
Na hrudi se stále výrazněji rýsovaly základy křídel.
Jantariel je nepotřebovala.
Pod vodou byly k ničemu.
Přesto rostly.
Jako příslib světa, který nikdy neviděla.
Často teď lezla blíž k mělčinám.
Možná instinkt.
Možná jen změna chování.
Jednou se dostala těsně pod hladinu.
Nad ní bylo světlo.
Jasnější než cokoli, co znala.
Jantariel se zastavila.
Povrch vody byl průhledný a zároveň neproniknutelný.
Nad ním se pohybovaly stíny.
Vzduch.
Listy.
Obloha.
Ale pro Jantariel zatím patřily jinému světu.
XIV. Hranice
Hladina vypadala jako stěna.
Jantariel k ní připlula blíž.
Proud ji přitlačil zpět.
Znovu.
Tentokrát se zachytila kořene, který vyčníval nad vodu.
Vylezla několik centimetrů.
Část těla se ocitla ve vzduchu.
Byl to šok.
Voda ji najednou nepodpírala.
Tělo bylo těžší.
Vzduch jiný.
Jantariel okamžitě sklouzla zpět.
Ještě nebyl čas.
Ale hranici už znala.
XV. Poslední noc pod vodou
Byla klidná.
Neobvykle.
Jantariel se ukryla pod kamenem, který znala dlouho.
Možná měsíce.
Možná déle.
Voda proudila kolem.
Stejně jako vždy.
Jenže Jantariel už nebyla stejná.
Instinkt jí velel vzhůru.
Dlouho zůstávala nehybná.
Pak se vydala k břehu.
Prošla místy, kde kdysi přežila povodeň.
Kolem kamene, pod kterým se schovala před predátorem.
Přes mělčinu, která kdysi vyschla.
Nic z toho nevnímala jako vzpomínku.
Takovou schopnost jí nelze přisuzovat.
Ale její tělo bylo výsledkem všeho, co přežila.
Každého proudu.
Každého kamene.
Každého útěku.
XVI. Nad hladinou
Našla kámen vystupující z vody.
Vylezla.
Nejdřív přední část těla.
Pak zadeček.
Voda z ní stékala.
Jantariel se zastavila.
Svět nad řekou byl téměř nesnesitelně jasný.
Najednou viděla dál než několik desítek centimetrů.
Břeh.
Kapradiny.
Kmeny.
Větve.
Oblohu.
Celý život měla nad hlavou pohybující se strop.
Teď žádný strop nebyl.
Byl tam prostor.
A svět pokračoval nahoru.
XVII. Staré tělo praská
Proměna začala.
Jantariel se pevně zachytila kamenitého povrchu.
Starý obal se otevřel.
Pomalu.
Tělo se vysouvalo ven.
Nejdřív hruď.
Pak hlava.
Končetiny.
Zadeček.
Křídla byla zpočátku zmačkaná.
Měkká.
Téměř beztvará.
Jantariel zůstala přichycená.
Nemohla odletět.
Ještě ne.
Křídla se postupně napínala.
Rozšiřovala.
Tvrdla.
Slunce se zvedalo.
Křídla tvrdla.
Poprvé se v nich zachvěl vzduch.
XVIII. První let
Jantariel se odrazila.
Nebyla v tom elegance.
První let byl nejistý.
Krátký.
Zvedla se jen trochu nad řeku.
Pak proud vzduchu změnil směr.
Jantariel se nechala nést.
Pod ní tekla řeka.
Její celý dosavadní svět.
Najednou ji viděla shora.
Kameny.
Tůně.
Proudy.
Mělčiny.
Místa, která po léta znamenala celý vesmír, byla teď součástí jedné řeky.
Jantariel přistála na nízké větvi.
Křídla složila podél těla.
Dlouho se nehýbala.
XIX. Svět, který netlačí
Vzduch byl zvláštní.
Netlačil jako voda.
Nenesl tělo stejným způsobem.
Byl lehčí.
Rychlejší.
Jantariel se musela všechno naučit znovu.
Pod vodou věděla, kde se schovat.
Jak číst proud.
Jak poznat povodeň.
Ve vzduchu nic z toho neplatilo.
Vítr byl jiný než proud řeky.
Neměl dno.
Neměl kámen, za který by se dalo schovat.
Jantariel létala krátce.
Často přistávala.
Držela se blízko vody.
Řeka byla pořád jejím orientačním bodem.
XX. Druhý břeh
Na druhý břeh by jako nymfa putovala dlouho.
Možná by jej nikdy nedosáhla.
Teď stačilo několik vteřin.
Jantariel vzlétla.
Přeletěla proud.
Přistála na listu.
Pod ní voda pokračovala.
Bylo zvláštní vidět ji shora a nebýt její součástí.
Celý život měla vodu kolem celého těla.
Teď se řeka nacházela pod ní.
Jako jiný svět.
XXI. Krátký čas
Dospělý život pošvatky není dlouhý.
Jantariel neměla roky.
Měla dny.
Možná týdny.
Čas se náhle zrychlil.
To, co pod vodou trvalo dlouho, se teď muselo odehrát rychle.
Najít dalšího jedince.
Páření.
Návrat k vodě.
Život nad hladinou nebyl pokračováním toho předchozího.
Byl jeho poslední kapitolou.
XXII. Hlas řeky
Jantariel létala podél vody.
Ne daleko.
Řeka ji vedla.
Odleskem.
Vlhkostí.
Zvukem.
Jednou se zvedl vítr.
Jantariel odnesl dál od břehu.
Poprvé zmizela řeka z jejího bezprostředního okolí.
Pod ní byl prales.
Hustý.
Zelený.
Jantariel se snažila změnit směr.
Vítr však rozhodoval.
Dlouho se jí nedařilo.
Pak zeslábl.
Jantariel přistála na větvi.
Zůstala tam až do chvíle, kdy se znovu vydala hledat vodu.
XXIII. Návrat
Řeku našla podle světla.
Mezi stromy se objevila jasnější plocha.
Jantariel zamířila k ní.
Voda.
Tentokrát ji neviděla jako domov.
Ale jako místo, ke kterému se musí vrátit.
Nad hladinou létali další jedinci.
Jantariel se připojila.
Vzduch byl plný krátkých letů.
Přistání.
Pohybu.
Život nad vodou měl vlastní rytmus.
Mnohem rychlejší než život pod ní.
XXIV. Dar řece
Přišel okamžik, pro který její dospělý život existoval.
Jantariel se vrátila nad proud.
Letěla nízko.
Velmi nízko.
Pod ní proudila voda.
V určitém okamžiku se přiblížila k hladině.
Vajíčka dopadla do řeky.
Drobné body.
Téměř neviditelné.
Proud je přijal.
Některá unesl dál.
Jiná klesala.
Jantariel pokračovala.
Nevěděla nic o budoucnosti.
Nevěděla, které vajíčko přežije.
Kde skončí.
Co přijde.
Stačilo, že řeka znovu nesla život.
XXV. Únava
Po kladení vajíček Jantariel slábla.
Let už nebyl jistý.
Křídla stále fungovala.
Ale tělo ztrácelo sílu.
Přistávala častěji.
Na listech.
Na kůře.
Na kamenech u vody.
Řeka tekla dál.
Stejně jako před jejím narozením.
Stejně jako během jejího života.
A stejně měla téct po její smrti.
XXVI. Strom nad řekou
Na břehu rostl starý strom.
Jeho kořeny sahaly k vodě.
Část kmene byla poškozená.
Z rány vytékala pryskyřice.
Jantariel přistála na kůře několik centimetrů od ní.
Potřebovala odpočinek.
Nic víc.
Křídla složila.
Tělo se téměř nehýbalo.
Pod ní tekla řeka.
Možná kdyby měla více síly, za chvíli by odletěla.
Ale chvíle se protáhla.
XXVII. Kapka
Pryskyřice nad Jantariel pomalu rostla.
Na okraji rány se vytvořila těžká kapka.
Jantariel o ní nevěděla.
Kapka se protáhla.
Držela.
Pak povolila.
Spadla.
Zachytila okraj jednoho křídla.
Jantariel sebou trhla.
Pokoušela se odletět.
Druhé křídlo zabralo.
První zůstalo přilepené.
Tělo se otočilo.
Pryskyřice se rozetřela po křídle.
Jantariel znovu zabrala.
Bez úspěchu.
XXVIII. Pod ní stále tekla řeka
Jantariel se snažila uvolnit.
Křídlo se neodlepilo.
Pryskyřice pomalu stékala dál.
Zachytila nohu.
Pak část těla.
Jantariel slábla.
Pod ní však voda tekla.
Stejně rychle jako před chvílí.
Řeka nevěděla, co se děje.
Voda proudila přes kameny.
Do tůní.
Kolem kořenů.
Přes místa, kde Jantariel kdysi žila jako larva.
Možná někde pod hladinou už klesalo jedno z jejích vajíček.
Možná se zachytilo mezi kameny.
Možná jednou praskne.
A z něj se vylíhne něco velmi malého.
XXIX. Poslední proud
Jantariel se přestávala hýbat.
Křídlo zůstalo rozevřené.
Pryskyřice postupovala.
Její svět se zmenšoval.
Z pralesa na strom.
Ze stromu na kousek kůry.
Z kůry na několik centimetrů.
Pak už jen na místo, kde leželo její tělo.
Pod ní řeka pokračovala.
Jantariel ji už neviděla.
Ale zvuk vody zůstával.
Možná poslední věc z jejího světa.
Proud.
Ten, který ji přivítal při narození.
Ten, který ji učil.
Ten, který ji téměř zabil.
Ten, který nesl její potomstvo.
A teď ten, který odtékal bez ní.
XXX. První z milionů zim
Pryskyřice ztvrdla.
Další výron ji překryl.
Pak další.
Jantariel zmizela uvnitř.
Strom pokračoval v životě.
Řeka pokračovala v cestě.
Roky přicházely.
Zimy.
Teplá období.
Bouře.
Povodně.
Strom zestárl.
Padl.
Rozložil se.
Pryskyřice ztvrdla.
Proměnila se.
Z jantaru se stala schránka.
Okolní svět mizel.
Dinosauři vyhynuli.
Krajiny se změnily.
Řeky si našly jiné cesty.
Moře ustupovala a vracela se.
Hory rostly.
Jedna zima.
Druhá.
Tisící.
Miliontá.
Jantariel žádnou necítila.
A přesto je všechny přežila.
XXXI. Řeky bez ní
Během milionů let teklo nad jejím úkrytem nespočet vod.
Některé byly malé.
Jiné mohutné.
Žádná nebyla její řekou.
Ta dávná zmizela.
Její koryto zaniklo.
Kameny se rozpadly.
Ale Jantariel zůstala.
Paradoxně.
Tvor, který celý život existoval v pohybu, byl teď dokonale nehybný.
XXXII. Hora
Časem se horniny dostaly k povrchu.
Eroze začala odnášet vrstvy.
Déšť pronikal do puklin.
Voda se vracela.
Tentokrát ne jako řeka jejího života.
Ale jako síla, která ji měla osvobodit.
Po jednom silném dešti se malý kus jantaru uvolnil.
Sjel po svahu.
Zastavil se v bahně.
Tam ležel.
Dokud nepřišla ruka.
XXXIII. Zpátky u světla
Člověk držel jantar.
Tentokrát už věděl, co vidí.
Pošvatku.
Jemná křídla.
Protáhlé tělo.
Koncové štěty.
Otočil kámen.
Představoval si řeku.
Ne takovou, jakou znal dnes.
Starou.
Chladnou.
Čistou.
Plnou kamenů.
Představoval si malou larvu pod jedním z nich.
Jak se drží.
Jak se učí proudu.
Jak přežívá velkou vodu.
Pak proměnu.
První světlo.
První let.
A nakonec strom.
XXXIV. Co přežilo
Člověk si uvědomil zvláštní věc.
Jantariel přežila sto milionů let.
Ale ne tak, jak přežila své první roky.
Pod vodou přežívala tím, že se přizpůsobovala.
Pohybovala.
Držela.
Utíkala.
Čekala.
V jantaru přežila přesným opakem.
Protože se už nemohla pohnout.
Celý její život byl pohyb.
Její věčnost byla nehybnost.
XXXV. Řeka si nic nepamatuje
Člověk si kámen položil na stůl.
Venku pršelo.
Kapky stékaly po skle.
Napadlo ho, že voda je možná nejhorší nositel vzpomínek.
Nikdy nezůstane.
Řeka, ve které se Jantariel narodila, dávno neexistovala.
Její voda je pryč.
Kameny pryč.
Břehy pryč.
Všechno, co proudilo, zmizelo.
A přesto z té řeky něco zůstalo.
Malý tvor.
Ne voda.
Ne kámen.
Ne strom.
Jantariel.
Epilog – Až řeka promluví
Člověk znovu vzal jantar do ruky.
Tentokrát se nedíval jen na hmyz.
Viděl pod ním řeku.
Kameny.
Proud.
Larvu přitisknutou ke dnu.
Velkou vodu, která měnila celý svět.
Starou pokožku praskající před prvním letem.
Křídla, která se poprvé rozvinula do vzduchu.
A nakonec dospělou Jantariel, jak letí několik centimetrů nad vodou a pouští do proudu další život.
Člověk při pohledu na kámen cítil něco zvláštního.
Řeka Jantariel nezachránila.
Pryskyřice ano.
A přesto bez řeky by nikdy nebylo co zachránit.
Jantariel strávila většinu života v proudu.
Učila se, že nic nezůstává.
Že dno se mění.
Že kameny se posouvají.
Že voda odchází.
Že každý úkryt jednou zmizí.
Možná právě proto její příběh působil po sto milionech let tak zvláštně.
Protože tvor zrozený ve světě, kde se všechno mění každou vteřinou, se nakonec stal něčím téměř neměnným.
Venku déšť zesílil.
Voda tekla po skle.
Člověk položil jantar zpátky.
A na okamžik měl pocit, že slyší řeku.
Ne dnešní.
Jinou.
Velmi vzdálenou.
Řeku, která už dávno vyschla.
Řeku, z níž nezůstal jediný známý kámen.
A přesto po téměř sto milionech let stále vyprávěla.
Ne vodou.
Ale křídly drobné Jantariel.




