Drimnas – Prášek, který přetrval svět

Prolog – Jantar, ve kterém nic nebylo

V horách toho rána nebylo nic, co by člověka nutilo zastavit se právě na tom místě.

Déšť skončil během noci. Mezi kameny ještě stékala voda a úzkými rýhami vymývala ze svahu jemný písek, úlomky tmavé horniny a drobné větvičky. Mlha se držela nízko a slunce se teprve začínalo prodírat mezi jejími cáry.

Člověk šel pomalu.

Občas se sehnul.

Občas něco zvedl, promnul mezi prsty a zase zahodil.

Pak mezi dvěma tmavými kameny zahlédl žlutý bod.

Nebyl větší než nehet.

Vytáhl jej z mokré hlíny.

Jantar.

Malý, nepravidelný, na jedné straně zakalený.

Nic výjimečného.

Když jej otočil proti obloze, uvnitř neviděl žádný hmyz. Žádné křídlo. Žádného brouka. Žádnou siluetu, která by okamžitě prozradila, že ten kámen ukrývá život.

Jen drobný nepořádek.

Prach.

Několik tmavších bodů.

Snad pyl.

Snad rostlinné zbytky.

Kámen přesto vložil do kapsy.

Teprve mnohem později, když byl očištěný a světlo jím mohlo procházet lépe, se k němu vrátil.

Položil jantar pod zvětšení.

Zaostřil.

Nic.

Posunul kámen o několik milimetrů.

Pylové zrno.

Další.

Jemná částečka rostlinného materiálu.

Zaostřil hlouběji.

A pak se zarazil.

Mezi dvěma zrny leželo něco, co předtím považoval za smítko.

Mělo tělo.

Končetiny.

Jemné chloupky.

Bylo tak malé, že pouhým okem téměř přestávalo existovat.

Člověk zvýšil zvětšení.

Teprve teď jej skutečně spatřil.

Roztoče.

Drimnase.

Kolem něj ležela pylová zrna, která při tom zvětšení působila téměř jako balvany.

Člověk se opřel do židle.

Ještě před několika minutami držel jantar, o kterém si myslel, že je prázdný.

Teď před sebou měl celý svět.

A napadla ho otázka.

Kolik životů člověk přehlédne jen proto, že jsou příliš malé?

Znovu se podíval do zvětšení.

Jedno pylové zrno zakrylo část Drimnasova těla.

A v tu chvíli přestalo být pylovým zrnem.

Stalo se horou.

I. Vejce mezi horami

Před devadesáti devíti miliony let nebylo nic z toho malé.

Alespoň ne pro Drimnase.

Jeho první svět měl podobu prostoru mezi dvěma částečkami rostlinného materiálu v hluboké prasklině starého stromu.

Tam leželo vajíčko.

Drobné.

Průsvitné.

Téměř neviditelné.

Nad ním se zachytila pylová zrna. Vedle rostla jemná vlákna hub a mezi nerovnostmi kůry se hromadily částečky odumřelých rostlin.

O několik milimetrů dál začínal svět, o jehož velikosti nemohlo nic uvnitř vajíčka vědět.

Prales.

Kmeny stromů.

Kapradiny.

Voda.

Slunce.

Zvířata.

Obloha.

Drimnas však nic z toho nepotřeboval.

Jeho vesmír už byl připraven.

Obal vajíčka praskl.

Ven se vysunulo drobné tělo.

Pak první noha.

Druhá.

Další.

Drimnas se vylíhl.

Byl nepatrný i ve světě nepatrných tvorů.

Přesto právě začal život stejně skutečný jako život kteréhokoli obrovského zvířete kráčejícího pralesem.

Jen o něm nikdo nevěděl.

II. První vzdálenost

Drimnas se pohnul.

Pro člověka by to nebyla ani vzdálenost hodná změření.

Pro něj to byla cesta.

Povrch pod nohama nebyl hladký. Každá nerovnost kůry vytvářela svah, příkop nebo stěnu. Rostlinná vlákna tvořila překážky a zrnka prachu ležela v cestě jako kameny.

Drimnas mezi nimi hledal průchod.

Narazil na pylové zrno.

Obešel je.

Za ním bylo další.

A další.

Narodil se uprostřed krajiny vytvořené z věcí, které větší tvorové ani nevnímali.

Prach nebyl prázdný.

Prach byl architekt.

Stavěl údolí.

Zakrýval cesty.

Vyplňoval dutiny.

Přinášel potravu.

A Drimnas se v něm učil pohybovat.

Kdyby tehdy někdo přiložil oko ke kmeni, neviděl by nic.

Možná by prstem setřel místo, kde Drimnas žil.

A celý jeho známý svět by zmizel jediným pohybem.

Drimnas o tom nevěděl.

A právě proto mohl pokračovat.

III. Les uvnitř lesa

Houby byly všude.

Ne takové, jaké by člověk hledal na zemi mezi kapradinami.

Drimnas znal jiný les.

Jemná houbová vlákna procházela organickým materiálem a vytvářela spleť, mezi níž se dalo prolézat.

Některá byla tenká.

Jiná se větvila.

Kapky vlhkosti ulpívaly na jejich povrchu.

Drimnas mezi nimi postupoval pomalu.

Jeho potrava neležela na jednom místě. Nacházel drobné částečky, houbový materiál, rostlinné buňky a rozkládající se zbytky.

To byl jeho svět podle původní ságy: mikroskopické království prachu, hub, rostlinných zbytků a dalších nepatrných organismů.

Drimnas nepotřeboval vidět celý prales.

Stačil mu jeho prales.

Ten mezi dvěma vrstvami kůry.

Ten, jehož nejvyššími stavbami nebyly stromy.

Ale vlákna.

IV. Déšť veliký jako moře

První déšť Drimnas neviděl.

Neviděl mraky.

Neviděl kapky padající z oblohy.

Neviděl listy ohýbající se pod jejich údery.

Jen ucítil, že se svět mění.

Vlhkost pronikla hlouběji do praskliny.

Pak přišla voda.

Nejdřív tenký film.

Drimnas pokračoval.

Potom se na okraji jeho světa objevila kapka.

Rostla.

Její zakřivený povrch se leskl.

Pro člověka by byla nepatrná.

Pro Drimnase představovala obrovské těleso vody.

Přiblížil se příliš blízko.

Povrchové napětí jej zachytilo.

Na okamžik se ocitl na hranici vody.

Noha sklouzla.

Drimnas se zachytil nerovnosti.

Kapka se zachvěla.

Pak se pohnula.

Stekla do hlubší části praskliny a vzala s sebou prach, pyl i několik drobných organismů.

Drimnas zůstal.

Když bylo po všem, část jeho světa neexistovala.

Voda odnesla krajinu.

A na jejím místě zůstala čistá kůra.

V. Šest nohou nestačí navždy

Drimnas rostl.

Jeho první tělo mu přestávalo stačit.

Přišel okamžik klidu.

Ukryl se mezi rostlinnými zbytky a téměř se nehýbal.

Pak starý obal povolil.

Drimnas se z něj vysunul.

Svět kolem něj byl stejný.

On už ne.

Další vývojová fáze mu přinesla podobu bližší té, kterou jednou člověk uvidí uvnitř jantaru.

Osm nohou.

Čtyři páry opěrných bodů pro svět, v němž i jediná nerovnost mohla znamenat překážku.

Drimnas se znovu vydal mezi pylová zrna.

Najednou se pohyboval jistěji.

Mohl překonávat místa, která dříve obcházel.

Přelézal jemná vlákna.

Zachycoval se na nerovnostech.

Jeho svět se nezvětšil.

Zvětšil se Drimnas.

A tím se změnilo všechno.

VI. Zemětřesení

Přišlo bez varování.

Celý strom se zachvěl.

Drimnas se zastavil.

Další otřes.

Mnohem silnější.

Prach se sesypal z horní části praskliny.

Pylová zrna se pohnula.

Jedno se skutálelo kolem Drimnase.

Pak další.

Pro Drimnase se hroutil svět.

Venku se však nestalo nic mimořádného.

Po kmeni se pohyboval větší živočich.

Možná po něm něco lezlo.

Možná se o něj něco otřelo.

Na velikosti původce nezáleželo.

Drimnas znal jen následky.

Každý krok přicházel skrze kůru jako hluboký úder.

Schoval se pod úlomek.

Otřesy pokračovaly.

Pak ustaly.

Drimnas čekal.

Dlouho.

Nakonec vylezl.

Nad místem, kde předtím vedla cesta, leželo pylové zrno.

Musel jinudy.

VII. Tvor z druhé strany zrna

Drimnas nebyl sám.

Jednou při hledání potravy obešel velkou částečku rostlinného materiálu a spatřil pohyb.

Něco se zastavilo také.

Dva mikroskopičtí tvorové stáli proti sobě.

Drimnas neznal jména.

Nevěděl nic o druzích.

Věděl jen, že před ním je něco živého.

Tvor se pohnul.

Drimnas ustoupil.

Druhý tvor změnil směr.

Drimnas se ukryl za pylovým zrnem.

Chvíli tam zůstal.

Když znovu vykročil, cesta byla prázdná.

Taková byla většina setkání v jeho světě.

Krátká.

Tichá.

Beze svědků.

V jediném centimetru kůry se mohly odehrát útěky, lovy, narození i smrti, zatímco o několik metrů výš se ve větru pohybovala koruna stromu.

Velký prales netušil, že uvnitř něj existuje ještě jeden.

VIII. Slunce, které nikdy neviděl

Drimnas znal slunce jen podle jeho následků.

Když na kmen dopadalo světlo, povrch se zahříval.

Vlhkost mizela.

Prach vysychal.

Kapky se zmenšovaly.

Když přišel stín, svět se ochladil.

Když se vrátila noc, vlhkost opět stoupala.

Drimnas nikdy nezvedl hlavu k obloze.

Jeho oblohou byla kůra několik milimetrů nad ním.

Přesto pohyb skutečného slunce určoval jeho život.

Někdy se musel stáhnout hlouběji.

Jindy mohl vyrazit do míst, která byla přes den příliš suchá.

Velké věci řídily jeho svět, aniž je kdy spatřil.

Slunce.

Déšť.

Vítr.

Strom.

A tvorové, jejichž jediný krok mohl přestavět celé jeho okolí.

Drimnas byl malý.

Ale žil uvnitř následků všeho velkého.

IX. Pylová bouře

Jednoho dne se vzduch nad pralesem naplnil pylem.

Drimnas o tom nevěděl.

V jeho světě se jen začala objevovat nová zrna.

Jedno.

Deset.

Desítky.

Propadávala prasklinami.

Zachytávala se na kůře.

Hromadila se v prohlubních.

Drimnas vstoupil do krajiny, která před několika hodinami neexistovala.

Pylová zrna ležela vedle sebe.

Některá se dotýkala.

Mezi nimi vznikaly úzké průchody.

Jiná vytvořila celé hromady.

Drimnas lezl mezi nimi.

Jeho svět se změnil v kamenné pole.

Jen kameny nebyly kameny.

Byly součástí rozmnožování rostlin rostoucích vysoko nad jeho hlavou.

Pro velký prales byl pyl téměř neviditelným prachem.

Pro Drimnase byla každá částice objektem, který musel obejít, přelézt nebo prozkoumat.

Když bouře skončila, Drimnas měl nový svět.

X. Město v jednom milimetru

Časem poznal místo, kde se držela vlhkost déle než jinde.

Byla to malá prohlubeň ve staré kůře.

Pro člověka nic.

Pro Drimnase město.

Rostla tam houbová vlákna.

Hromadily se organické zbytky.

Přicházeli drobní tvorové.

Objevovali se a mizeli.

Drimnas zde nacházel potravu.

Naučil se cesty mezi nerovnostmi.

Znal místo, kde se po dešti tvořila kapka.

Znal štěrbinu, do níž se dalo ukrýt při otřesech.

Znal úzký průchod mezi dvěma pylovými zrny.

Jeho svět nebyl velký.

Ale byl složitý.

Možná právě velikost někdy klame.

Člověk by celý Drimnasův domov zakryl špičkou prstu.

Drimnas by jej nedokázal projít jediným krokem.

XI. Chvostoskok

Přišel rychle.

Mnohem rychleji než Drimnas.

Malý tvor se objevil na okraji prohlubně.

Chvostoskok.

Na chvíli zůstal v klidu.

Drimnas pokračoval ve své cestě.

Pak se svět pohnul.

Chvostoskok zmizel.

Neutekl.

Vystřelil.

Pro Drimnase to vypadalo, jako by se živý tvor jednoduše ztratil z prostoru.

O chvíli později jej zahlédl mnohem dál.

Drimnas se zastavil.

V jeho mikrosvětě existovali tvorové, kteří překonávali obrovské vzdálenosti jediným pohybem.

On byl jiný.

Jeho život nebyl skok.

Byl série kroků.

Jeden.

Další.

A ještě jeden.

Možná právě proto znal každý kousek svého světa jinak než ti, kteří jím dokázali proletět.

XII. Lovec

Tentokrát pohyb nevypadal neškodně.

Drimnas jej zaznamenal pozdě.

Mezi zbytky rostlin se pohyboval drobný predátor.

Nebyl obrovský.

Nemusel být.

V Drimnasově světě stačilo být jen o něco větší.

Drimnas změnil směr.

Predátor také.

Drimnas zrychlil.

Před ním leželo pylové zrno.

Obešel je.

Za ním další.

Predátor se přibližoval.

Drimnas našel úzkou mezeru mezi zrnem a kůrou.

Protáhl se dovnitř.

Tělo se téměř dotýkalo obou stran.

Predátor dorazil.

Zastavil se.

Drimnas se nehýbal.

Čekal.

Tvor se pokusil dostat blíž.

Nemohl.

Po chvíli odešel.

Drimnas zůstal v úkrytu ještě dlouho.

Když vylezl, pylové zrno už nebylo jen součástí krajiny.

Stalo se místem, které mu zachránilo život.

XIII. Svět pod kůrou

Drimnas se jednou dostal hlouběji než obvykle.

Úzká prasklina pokračovala do tmavého prostoru.

Vstoupil.

Světlo zmizelo.

Tady nebyl pyl.

Bylo tu dřevo.

Rozkládající se rostlinný materiál.

Houby.

Vlhkost.

Drimnas pokračoval.

Houbová vlákna zde byla hustší.

Proplétala se.

Některá místa připomínala les bez jediného listu.

Drimnas mezi nimi hledal potravu.

Byl v bezpečí před vysycháním.

Ale ne před vším.

V hlubších částech žili jiní obyvatelé.

Jeho mikrosvět měl vrstvy.

Povrch.

Prach.

Kůru.

Praskliny.

Temné dutiny.

Čím hlouběji se dostával, tím méně věděl, co bude za další překážkou.

Přesto pokračoval.

Zvědavost není třeba pojmenovat, aby tvor prozkoumával prostor před sebou.

Někdy stačí potrava.

Někdy vlhkost.

Někdy prostě cesta.

XIV. Když strom krvácel

Jednoho dne přišel otřes, jaký Drimnas dosud nezažil.

Kůra se zachvěla.

Pak znovu.

Něco strom poškodilo.

Na povrchu vznikla rána.

Drimnas byl hluboko v prasklině a nic neviděl.

Jen ucítil změnu.

Novou vůni.

Novou vlhkost.

Něco se začalo pohybovat částmi stromu.

Pryskyřice.

Pro Drimnase ještě neměla význam.

Byla jen další látkou z obrovského světa stromu.

Na povrchu se pomalu hromadila.

Leskla se ve světle.

Stékala po kůře.

Zachycovala prach.

Rostlinné úlomky.

Pyl.

A drobné organismy, které se dostaly příliš blízko.

Drimnas byl zatím daleko.

Jeho život pokračoval.

Ale v jeho světě se právě objevilo něco, co mělo rozhodnout o tom, že jej jednou někdo uvidí po devadesáti devíti milionech let.

XV. Nová krajina

Pryskyřice postupně tuhla na povrchu stromu.

Prach na ní vytvořil tenkou vrstvu.

Vítr přinesl další pyl.

Částečky ulpěly na lesklém povrchu.

Z dálky nebylo poznat, co je pevné a co stále měkké.

Pro Drimnase byl rozdíl ještě obtížnější.

Prach znamenal známý svět.

Pyl znamenal známý svět.

Rostlinné zbytky znamenaly známý svět.

A právě známé věci zakryly něco neznámého.

Drimnas se k místu pomalu přibližoval.

Ne dnes.

Ne jedinou cestou.

Jeho život neměl předem připravenou trasu.

Jednou se dostal blíž.

Pak se vrátil.

Jindy ho déšť zahnal do praskliny.

Potom přišlo sucho.

Čas plynul v měřítku tvora, pro něhož byl centimetr krajinou.

Pryskyřice čekala.

XVI. Další tělo

Drimnas znovu dospěl k okamžiku proměny.

Ukryl se.

Znehybněl.

Starý obal povolil.

Nové tělo bylo zpočátku měkké.

Drimnas čekal, než zpevní.

Když se znovu vydal na cestu, byl větší.

Ne velký.

Nikdy nebude velký.

Ale v jeho měřítku se změnil.

Končetiny byly pevnější.

Jemné chloupky na nich mu pomáhaly v kontaktu s okolním světem.

Dokázal překonávat širší mezery.

Vyšší nerovnosti.

Jeho staré úkryty najednou působily menší.

Drimnas opustil místo, kde strávil velkou část života.

Před ním ležela oblast stromu, kterou dosud neznal.

A někde tam byla zlatá plocha pokrytá pylem.

XVII. Prach cestuje

Vítr se opřel do stromu.

Koruna se rozhoupala.

Kůra se zachvěla.

Do Drimnasova světa začaly padat nové částečky.

Prach nikdy nebyl skutečně nehybný.

Přicházel.

Odcházel.

Měnil místa.

Nesl zbytky jiných částí pralesa.

Kousek rostliny mohl skončit vedle Drimnase, přestože pocházel z místa, které by Drimnas nikdy nedokázal navštívit.

Pyl přiletěl z výšky, kterou si nemohl představit.

Spory hub se objevovaly, aniž viděl jejich cestu.

Jeho svět byl malý.

Ale ne uzavřený.

Celý prales do něj neustále posílal drobné zprávy.

Jen byly napsané jazykem částic.

Drimnas je nečetl.

Žil mezi nimi.

XVIII. Noc jednoho chloupku

Přišla tma.

Drimnas byl na otevřenější části kůry.

Vlhkost stoupala.

Pohyboval se pomalu mezi zrny.

Pak se jeho přední končetiny dotklo něco jemného.

Vlákno.

Drimnas se zastavil.

Vlákno se pohnulo.

Nebyla to houba.

Patřilo jinému tvorovi.

Drimnas ustoupil.

Ve tmě se pohnul stín.

Na jeho měřítko veliký.

Drimnas se otočil a zamířil mezi nerovnosti kůry.

Stín jej následoval.

Drimnas se protáhl pod rostlinným úlomkem.

Druhá strana byla slepá.

Musel zpět.

Predátor byl blíž.

Drimnas vyšplhal přes hranu.

Sklouzl.

Zachytil se.

Pokračoval.

Nakonec se dostal do úzké praskliny.

Stín zůstal venku.

Noc pokračovala.

Pro celý prales se nestalo vůbec nic.

Pro Drimnase právě skončil boj o všechno.

XIX. Kapka rosy

Ráno našel vodu.

Tentokrát klidnou.

Malá kapka se zachytila mezi dvěma nerovnostmi.

Drimnas se přiblížil k jejímu okraji.

Ne příliš.

První zkušenost s vodou v něm nezanechala vzpomínku v lidském smyslu, ale jeho chování bylo opatrné.

Dotkl se vlhkého povrchu poblíž kapky.

Voda odrážela světlo.

Uvnitř se převracel obraz něčeho obrovského.

Zelená.

Jas.

Pohyb.

Drimnas nemohl pochopit, že se v kapce odráží část pralesa nad ním.

Kdyby mohl vstoupit do toho obrazu, objevil by svět nepředstavitelné velikosti.

Ale nemohl.

Obešel kapku.

Na druhé straně našel potravu.

To mu stačilo.

XX. Milimetr za hranicí známého

Drimnas pokračoval dál po kmeni.

Jeho staré místo už bylo daleko.

Možná několik centimetrů.

V jeho měřítku obrovská vzdálenost.

Povrch se měnil.

Kůra byla hladší.

Prach jemnější.

Pylu více.

Drimnas narazil na lesklou oblast.

Zastavil se.

Před ním ležela vrstva prachu.

Vypadala obyčejně.

Mezi částicemi byla pylová zrna.

Některá popraskaná.

Jiná celá.

Drimnas vstoupil na okraj.

Povrch držel.

Pokračoval.

Nevěděl, že pod vrstvou prachu není kůra.

Nevěděl, že před ním neleží zem.

Byla to starší pryskyřice.

Část už ztuhla.

Část ne.

Drimnas přešel první úsek bez problémů.

A tak neměl důvod se vracet.

XXI. Zlatá země

Světlo dopadalo na pryskyřici z boku.

Drimnas viděl jen změnu jasu.

Pod jeho tělem se skrývala zlatá průsvitná hmota.

Prach ji maskoval.

Pylová zrna na jejím povrchu působila jako známé orientační body.

Drimnas postupoval od jednoho k druhému.

Přelezl první.

Obešel druhé.

U třetího se zastavil.

Povrch zde byl jiný.

Měkčí.

Jedna noha se lehce zabořila.

Drimnas ji vytáhl.

Pokračoval jiným směrem.

Tam povrch držel.

Před ním leželo další pylové zrno.

Drimnas zamířil k němu.

Pod tenkou vrstvou prachu však byla pryskyřice čerstvější.

Měkká.

Lepkavá.

Past nevypadala jako past.

Vypadala jako jeho svět.

Právě proto byla nebezpečná.

XXII. Jeden krok

Drimnas položil přední nohu na povrch.

Zabořila se.

Zastavil.

Pokusil se ji zvednout.

Pryskyřice ji držela.

Zapřel se ostatními končetinami.

Noha se uvolnila.

Drimnas ustoupil.

Ještě mohl odejít.

Pak se pod zadní částí jeho těla povrch nepatrně propadl.

Další končetina se zachytila.

Drimnas se otočil.

Tím položil jinou nohu do měkké vrstvy.

Pryskyřice se k ní přichytila.

Drimnas zabral.

Jedna noha ven.

Druhá hlouběji.

Jeho osm končetin, které mu umožňovaly překonávat nerovnosti mikrosvěta, se najednou stalo osmi místy, za která jej mohla hmota držet.

V původní sáze je právě tento poslední krok okamžikem, kdy se Drimnasovy nohy zaboří do měkké pryskyřice a pokusy o únik jej vtahují hlouběji.

Drimnas bojoval.

Tentokrát však nebylo kam utéct.

XXIII. Pád do slunce

Pryskyřice byla teplá.

Drimnas se snažil zvednout tělo.

Jedna strana se uvolnila.

Na okamžik se zdálo, že to dokáže.

Pak se hmota dotkla spodní části těla.

Přilepila se.

Drimnas zabral všemi končetinami.

Povrch se kolem nich deformoval.

Pylové zrno vedle něj se pohnulo.

Také bylo částečně zachycené.

Drimnas se dostal o nepatrný kousek výš.

Pak znovu sklouzl.

Kdyby jej někdo pozoroval pouhým okem, neviděl by boj.

Neviděl by téměř ani Drimnase.

Viděl by možná jen lesknoucí se pryskyřici a prach.

Přesto se na jejím povrchu právě odehrával konec celého života.

Drimnas se pohyboval stále pomaleji.

Pryskyřice obklopila jeho končetiny.

Tělo.

Jemné chloupky.

Pylová zrna zůstala kolem něj.

Jeho svět se neztratil.

Uzavíral se společně s ním.

XXIV. Poslední světlo

Drimnasův pohyb slábl.

Nad ním stále existoval prales.

Vítr pohyboval větvemi.

Slunce procházelo korunou.

Někde dopadla kapka vody.

Někde se vylíhl další mikroskopický tvor.

Někde se rozpadala rostlinná buňka.

Život pokračoval ve všech velikostech současně.

Drimnas už nedokázal udělat další krok.

Pryskyřice jej držela.

Jeho končetiny zůstaly roztažené kolem těla.

Vedle něj pyl.

Za ním prach.

Pod ním zlatá hmota.

Tak skončil tvor, jehož celý známý svět měřil možná jen několik centimetrů.

Nikdy neviděl oblohu.

Nikdy nepoznal hory.

Nikdy nevěděl, jak vypadá strom, na kterém žil.

Přesto byl součástí všeho.

XXV. Strom zapomněl

Další pryskyřice překryla místo.

Drimnas zmizel.

Prach na povrchu zůstal uvnitř.

Pyl také.

Drobné částečky rostlin.

To, co bývalo krajinou Drimnasova života, se stalo obsahem jediné malé vrstvy.

Strom dál rostl.

Rána se měnila.

Přicházely další dny.

Další období dešťů.

Další sucha.

Drimnas už nebyl součástí živého mikrosvěta.

Byl uvnitř pryskyřice.

Nehybný.

Strom o něm samozřejmě nevěděl.

Prales také ne.

A brzy zmizela i poslední možnost, že by jej spatřil kterýkoli tvor jeho doby.

Zlatá komůrka se uzavřela.

XXVI. Když zmizel strom

Strom jednou padl.

Možná při bouři.

Možná stářím.

Možná z jiného důvodu.

Na tom už nezáleželo.

Dřevo se rozkládalo.

Organismy, které kdysi tvořily Drimnasův svět, dávno zmizely.

Kůra se rozpadla.

Houbová vlákna zanikla.

Pylová pole odnesl čas.

Ale pryskyřice přetrvala.

Byla pohřbena.

Tlak, čas a chemické proměny pokračovaly.

Zlatá hmota se měnila v jantar.

Drimnas zůstal uvnitř.

Jeho tělo bylo malé.

Tak malé, že by člověk mohl celý kus jantaru držet mezi dvěma prsty a stále netušit, že tam je.

Čas však nerozlišoval mezi velkým a malým.

Plynul přes všechno stejně.

XXVII. Svět obrů končí

Nad Drimnasem se měnil svět.

Generace přicházely a mizely.

Krajina už nebyla krajinou, kterou znal.

Druhy zanikaly.

Jiné vznikaly.

Dinosauři, jejichž kroky kdysi možná rozechvívaly strom, zmizeli.

Prales se proměnil.

Řeky změnily směry.

Moře se posouvala.

Země se lámala a zvedala.

Drimnas nic z toho neviděl.

Jeho zlatá komůrka byla temná.

Jedna z nejmenších bytostí svého dávného světa přežívala události, které změnily celou planetu.

Ne silou.

Ne přizpůsobením.

Ne útěkem.

Pouhou náhodou.

Kapka pryskyřice udělala z okamžiku něco, co čas nedokázal úplně vymazat.

XXVIII. Devadesát devět milionů let

Člověk si těžko představí devadesát devět milionů let.

Drimnas si nedokázal představit ani jeden.

Pro něj neexistovalo nic.

Žádné čekání.

Žádná tma.

Žádné roky.

Jen nehybnost.

Kdyby bylo možné položit vedle sebe všechny generace tvorů, které během té doby žily a zemřely, vznikla by řada bez konce.

Drimnas zůstal jediný.

Ne živý.

Ale přítomný.

Prach kolem něj zůstal.

Pylová zrna zůstala.

Jemné části jeho těla zůstaly zachované natolik, že jednou budou mít význam pro někoho, kdo se umí dívat dostatečně zblízka.

Původní sága právě v tom vidí Drimnasovu věčnost: drobný roztoč zůstává v jantaru spolu s detaily svého mikrosvěta, zatímco okolní svět se zcela promění.

XXIX. Hora roste

Horniny se pohybovaly pomaleji než cokoli, co Drimnas za života znal.

Ale pohybovaly se.

Vrstvy se zvedaly.

Jiné mizely.

Eroze odnášela materiál.

To, co bylo hluboko, se po nesmírně dlouhé době dostávalo blíž k povrchu.

Vznikaly hory.

Déšť je omýval.

Voda pronikala do puklin.

Kámen praskal.

Jantar čekal uvnitř.

Drimnasův první svět měřil milimetry.

Teď kolem něj stála hora.

Byla tak obrovská, že by její velikost nedokázal pochopit ani v případě, že by znovu ožil.

A přesto ani hora nebyla věčná.

Déšť ji pomalu rozebíral.

Zrno po zrnu.

Stejně jako kdysi voda přestavěla Drimnasův mikrosvět na kůře.

Velikost se změnila.

Princip zůstal.

XXX. Déšť

Po devadesáti devíti milionech let znovu přišla voda.

Déšť dopadal na horský svah.

Stékal po kamenech.

Vymýval hlínu.

Uvolňoval úlomky hornin.

Malý kus jantaru se pohnul.

Poprvé po nepředstavitelně dlouhé době změnil místo.

Sjel o několik centimetrů.

Zachytil se.

Další proud vody jej uvolnil.

Sjel níž.

Nakonec zůstal mezi tmavými kameny.

Slunce se prodralo mezi mraky.

Na mokrém povrchu se objevil žlutý záblesk.

A někdo se zastavil.

XXXI. Ruka

Prsty sevřely jantar.

Zvedly ho.

Drimnas se po devadesáti devíti milionech let znovu ocitl ve světle.

Člověk kus opláchl.

Otočil.

Podíval se skrz něj.

Neviděl nic.

To byl na celém Drimnasově příběhu možná nejpodivnější okamžik.

Po všech těch milionech let byl konečně nalezen.

A přesto zůstal neviditelný.

Člověk viděl jen nečistoty.

Prach.

Pyl.

Drobné tmavé body.

Kdyby jantar zahodil, Drimnasův příběh by skončil podruhé.

Tentokrát ne v pryskyřici.

Ale nezájmem.

Člověk však kámen vložil do kapsy.

A odnesl ho z hor.

XXXII. První zvětšení

Později jantar očistil.

Pod světlem vypadal lépe.

Ale stále nic mimořádného.

Pak přišlo zvětšení.

Člověk pomalu projížděl vnitřkem kamene.

Zaostřil na jednu vrstvu.

Rostlinná částečka.

Posun.

Pyl.

Další posun.

Prach.

Pak něco zahlédl.

Vrátil se.

Zaostřil.

Tmavý bod získal obrys.

Člověk zvýšil zvětšení.

Objevily se končetiny.

Tělo.

Jemné struktury.

Roztoč.

Drimnas.

Podle původního podkladu lze při objevení rozeznat dokonce jemné chloupky na jeho nohách a pylová zrna v bezprostředním okolí.

Člověk se přiblížil k obrazu.

Ještě víc.

Najednou už se nedíval na smítko.

Díval se na tvora.

XXXIII. Zrnko vedle něj

Nejvíc ho nezaujalo Drimnasovo tělo.

Ale pylové zrno vedle něj.

Bylo téměř stejně nápadné.

Člověk si uvědomil měřítko.

To, co držel mezi prsty, nebyl jen jantar s roztočem.

Byl to kus prostředí.

Pyl.

Prach.

Rostlinné zbytky.

Drobné stopy světa, v němž Drimnas žil.

Najednou se pokusil představit si, jak by ten svět vypadal z výšky několika desetin milimetru.

Pylové zrno jako balvan.

Kapka vody jako jezero.

Prasklina kůry jako propast.

Houbové vlákno jako kmen.

Jeden centimetr jako cesta.

Čím víc zvětšoval, tím větší se dávný svět stával.

XXXIV. Člověk zmenšený na smítko

Představoval si, že se zmenšuje.

Ne Drimnas.

On.

Nejdřív na velikost brouka.

Pak mravence.

Ještě menší.

Až by se dostal na povrch pradávného stromu.

Najednou by kolem něj nebyla kůra.

Byla by krajina.

Nerovnosti by vrhaly stíny.

Mezi nimi by ležela obrovská pylová zrna.

V dálce by se leskla kapka vody.

Houbová vlákna by tvořila porost.

A někde mezi tím vším by kráčel Drimnas.

Osm drobných nohou.

Tělo téměř průsvitné.

Tvor tak malý, že jeho celý život mohl proběhnout na části jediného stromu.

Člověk si uvědomil, že Drimnas možná nikdy nepotřeboval velký svět.

Měl svůj.

A pro něj byl nekonečný.

XXXV. Prázdný jantar

Člověk odsunul oko od zvětšení.

Podíval se na kámen pouhým okem.

Drimnas zmizel.

Znovu tam nebyl.

Jantar vypadal téměř prázdný.

Člověk se pousmál.

Teď už věděl, že pohled může lhát.

Ne proto, že ukazuje něco, co neexistuje.

Ale protože nedokáže ukázat všechno, co existuje.

Znovu se podíval pod zvětšení.

Drimnas se vrátil.

Stejný kámen.

Stejné světlo.

Jen jiná velikost pohledu.

A s ní úplně jiný svět.

XXXVI. Co je vlastně malé?

Na stole ležel jantar.

Vedle něj obyčejné zrnko prachu.

Člověk si jej všiml právě kvůli Drimnasovi.

Jindy by ho setřel.

Tentokrát se na něj chvíli díval.

Co všechno může být uvnitř něčeho, čemu říkáme prach?

Pyl.

Spory.

Rostlinné částice.

Mikroskopické organismy.

Zbytky života.

Drimnasův svět nebyl prázdný prostor mezi důležitými věcmi.

Byl jednou z vrstev pralesa.

Stejně skutečnou jako koruny stromů.

Jen menší.

Člověk znovu pohlédl na jantar.

Předtím by řekl:

„Je tam jen roztoč.“

Teď už mu slovo „jen“ připadalo nesprávné.

XXXVII. Dva pralesy

V představě se vrátil do křídy.

Viděl obrovský prales.

Slunce nad korunami.

Kapradiny.

Kmeny.

Vlhký vzduch.

Déšť.

Zvířata pohybující se mezi stromy.

To byl první prales.

Pak se přiblížil.

Ke stromu.

Ke kůře.

K prasklině.

K pylovému zrnu.

A objevil druhý prales.

Bez horizontu.

Bez oblohy.

Bez velkých stromů.

Přesto plný života.

Drimnas v něm nebyl vládcem proto, že by něco ovládal.

Byl jeho součástí.

Jedním z těch, kteří využívali materiál, houby a drobné zbytky, jež velký svět nechával za sebou.

Dva pralesy existovaly současně.

Jeden bylo možné vidět z dálky.

Druhý až tehdy, když se člověk naučil dívat zblízka.

XXXVIII. Prášek, který přetrval svět

Drimnasův jantar zůstal pod světlem.

Člověk ještě jednou zaostřil.

Osm končetin.

Jemné chloupky.

Pylová zrna.

Drobné částečky kolem.

Nic monumentálního.

Žádná obrovská kost.

Žádný zub predátora.

Žádné velké křídlo.

Jen mikroskopický tvor v nepatrném kousku pryskyřice.

A přesto v něm bylo něco, co všechny velké věci kolem něj nedokázaly.

Přežil jejich svět.

Strom zmizel.

Prales zmizel.

Krajina zmizela.

Druhy zmizely.

Hory vznikly tam, kde kdysi nebyly.

A Drimnas stále ležel vedle stejného pylového zrna.

Tak malý, že jej člověk při prvním pohledu přehlédl.

Tak starý, že mezi jeho posledním krokem a lidskou rukou leželo devadesát devět milionů let.

Epilog – Prach, který pamatuje

Člověk zhasl hlavní světlo.

Na stole zůstala jen lampa.

Jantar pod ní zářil teplým odstínem.

Pouhým okem v něm Drimnase znovu téměř neviděl.

Tentokrát mu to nevadilo.

Věděl, kde je.

Představoval si vajíčko mezi pylovými zrny.

První kroky.

Houbový les.

Kapku vody velkou jako jezero.

Otřesy stromu.

Chvostoskoka, který zmizel jediným skokem.

Predátora na druhé straně pylového zrna.

Proměny.

Prach přicházející s větrem.

A nakonec zlatou plochu, která vypadala stejně bezpečně jako všechno kolem.

Jeden krok.

Jediný.

A devadesát devět milionů let.

Člověk zvedl jantar mezi prsty.

Najednou mu připadal těžší.

Ne skutečnou hmotností.

Tím, co nesl.

Drimnas totiž nebyl sám.

Kolem jeho těla zůstala část jeho světa.

Pyl, kolem kterého kdysi lezl.

Prach, jenž tvořil jeho krajinu.

Drobné rostlinné zbytky.

Několik nepatrných svědků okamžiku, kdy se mikrosvět uzavřel do pryskyřice.

Původní příběh říkal, že i nejmenší příběhy jsou hodné věčnosti.

Člověk tomu teď rozuměl trochu jinak.

Nejmenší příběhy nejsou méně důležité.

Jsou jen snadnější k přehlédnutí.

Položil jantar zpátky pod zvětšení.

Drimnas se znovu objevil.

Kolem něj pylová zrna.

Jedno vlevo.

Druhé výš.

Mezi nimi nepatrné tělo.

Člověk chvíli mlčel.

Před devadesáti devíti miliony let by mohl stát přímo vedle stromu, na kterém Drimnas žil.

Mohl by se dotknout jeho kůry.

Mohl by vidět celý prales.

A přesto by Drimnase nikdy nespatřil.

Teď byl prales pryč.

Strom byl pryč.

Celý Drimnasův svět byl pryč.

A právě on zůstal.

Člověk naposledy zaostřil na drobné tělo.

A pochopil zvláštní paradox.

Aby uviděl svět starý devadesát devět milionů let, nemusel se dívat dál.

Musel se dívat blíž.

Mnohem blíž.

Až tam, kde se obyčejné pylové zrno mění v horu.

Kapka vody v jezero.

Prasklina v propast.

A smítko prachu v celý svět.

Tam stále čekal Drimnas.

Prášek, který přetrval svět.