Aurelyss – Ta, která tvarovala světlo

Prolog – Síť uvnitř kamene

Déšť přešel přes hory během noci.

Ráno po něm zůstala zem těžká vodou, kameny byly tmavé a v úzkých stružkách stékala ze svahů kalná voda.

Muž postupoval pomalu.

Nehleděl před sebe.

Díval se k zemi.

Právě déšť někdy odkryl věci, které tam předchozí den nebyly.

Nebo přesněji řečeno – byly tam miliony let, jen je nikdo neviděl.

Na jednom místě se voda zařízla hlouběji do svahu.

Mezi tmavou horninou zahlédl něco žlutého.

Sehnul se.

Vytáhl nepravidelný kus.

Jantar.

Nebyl velký.

Část povrchu zakrývala krusta a uvnitř se mísily průhlednější oblasti se zakalenými.

Opláchl jej.

Otočil proti rannímu slunci.

Něco uvnitř zachytilo světlo.

Muž změnil úhel.

A uviděl křídlo.

Ne celé.

Jen jeho část.

Ale stačila.

Jemné žilky se rozbíhaly průsvitnou plochou a vytvářely síť tak složitou, že na okamžik zapomněl na celý kámen.

Pohnul jantarem.

Síť zmizela.

Vrátil jej zpět.

Objevila se znovu.

Světlo procházelo křídlem a jeho žilnatina vrhala do zlata nepatrné stíny.

Muž se zadíval pozorněji.

Teprve teď rozeznal tělo.

Další křídlo.

Končetiny.

Tykadla.

Síťokřídlý hmyz.

Po devadesáti devíti milionech let stále držel křídla v prostoru, jako by se pokoušel vzlétnout.

Muž chvíli kámen neotáčel.

Napadlo ho něco jednoduchého.

Jak asi vypadal poslední let tvora s tak křehkými křídly?

Netušil, že pokládá špatnou otázku.

Protože příběh Aurelyss nezačal křídly.

Kdysi dávno žádná neměla.

Nebyla křehká.

Nelétala ve světle.

Žila ve tmě.

A byla lovcem.

Muž natočil jantar proti slunci.

Žilky křídla se znovu rozzářily.

A mezi nimi se otevřel dávný prales.

I. Vajíčko ve stínu

Před devadesáti devíti miliony let stál v pralese strom.

Nebyl jediný.

Kolem něj se zvedaly další kmeny a jejich koruny vytvářely nad zemí několik vrstev zeleného světa.

Vzduch byl teplý.

Vlhký.

Plný vůní rostlin, rozkládajícího se dřeva a pryskyřice.

Na starém kmeni byla hluboká trhlina.

Do jejího nitra pronikalo jen málo světla.

Právě tam bylo vajíčko.

Drobné.

Nehybné.

Ukryté v prostoru, kterého by si žádný velký tvor nevšiml.

Uvnitř však rostl život.

Jednoho dne obal povolil.

Z vajíčka se vysunula drobná larva.

Aurelyss.

Její první svět nebyl světlem.

Byla jím tma.

II. První hlad

Aurelyss se pohnula.

Pomalu.

Ještě neznala kůru.

Neznala prales.

Neznala ani vlastní tělo.

Ale něco už znala.

Hlad.

Tykadla a smysly hledaly informace v bezprostředním okolí.

Před ní ležela drobná částečka dřeva.

Obešla ji.

Pak další.

V trhlině bylo vlhko.

Na stěnách rostly jemné povlaky hub.

Mezi rostlinnými zbytky se pohybovali drobní tvorové.

Aurelyss se zastavila.

Něco před ní se pohnulo.

Velmi malé.

Měkké.

Živé.

Larva se přiblížila.

Kořist ještě netušila, že už není sama.

Aurelyss zaútočila.

Její první lov netrval dlouho.

Když skončil, zůstala chvíli nehybná.

Pak pokračovala.

Tak začal její první život.

III. Lovkyně stínů

Aurelyss nelovila silou.

Čekala.

Trhlina v kůře byla plná míst, kde se dalo zmizet.

Za hranou.

Pod úlomkem.

Mezi vlákny.

V temné prohlubni.

Naučila se využívat každé z nich.

Když se kořist přiblížila, Aurelyss se nepohnula.

Ještě chvíli.

Ještě blíž.

Pak zaútočila.

Její kusadla byla nástrojem života ve světě, kde téměř všechno bylo buď potravou, překážkou, nebo nebezpečím.

Neexistovala krása.

Neexistovala obloha.

Neexistoval horizont.

Jen vzdálenost mezi ní a dalším pohybem.

IV. Svět bez slunce

Slunce existovalo.

Aurelyss jej však téměř neznala.

Někdy úzkou prasklinou pronikl paprsek.

Na chvíli ozářil stěnu dutiny.

Prach se v něm změnil v zářící body.

Aurelyss ustoupila hlouběji.

Světlo pro ni nebylo domovem.

Domov byl tam, kde začínal stín.

Když se paprsek posunul, znovu vyšla.

Netušila, že jednou bude celé její tělo vytvořeno pro svět, před kterým se teď ukrývala.

Netušila, že jednou právě světlo projde jejími křídly.

Teď žádná křídla neměla.

A nepotřebovala je.

V. Pohyb za stěnou

Strom se zachvěl.

Aurelyss znehybněla.

Další otřes.

Prach spadl ze stěny.

Něco se pohybovalo po vnější straně kmene.

Velký tvor.

Aurelyss jej nikdy neuvidí celý.

Pro ni byl jen sérií otřesů.

Kůra zavibrovala.

Pak přišel hlubší náraz.

Úlomek nad Aurelyss se uvolnil a spadl.

Larva ucukla.

Kámen nebo kus kůry dopadl těsně vedle ní.

Vchod do části dutiny zmizel.

Aurelyss se otočila.

Její svět právě změnil tvar.

Musela najít jinou cestu.

VI. Nové loviště

Za úzkou škvírou objevila větší prostor.

Bylo tu více vlhkosti.

Více rostlinných zbytků.

A více života.

Drobné larvy.

Roztoči.

Jiní nepatrní obyvatelé kůry.

Aurelyss vstoupila do světa, který pro ni znamenal hojnost.

Zároveň nebezpečí.

Nebyla jediným lovcem.

Na protější straně dutiny se něco pohnulo.

Větší tvor.

Aurelyss se stáhla.

Poprvé nebyla predátorem.

Byla možnou kořistí.

Čekala.

Tvor prošel kolem.

Aurelyss se nepohnula.

Teprve když vibrace zmizely, opustila úkryt.

V temnotě nebyl žádný král.

Každý lovec mohl být loven.

VII. První déšť

Déšť začal daleko nad ní.

Aurelyss jej nejprve slyšela jako změnu v celém stromu.

Kapky dopadaly na korunu.

Stékaly po větvích.

Spojovaly se.

Voda pronikala do kůry.

Dutina začala vlhnout.

Aurelyss ustoupila výš.

První proud se objevil na dně trhliny.

Odnesl prach.

Drobná těla.

Rostlinné zbytky.

Aurelyss šplhala.

Voda stoupala.

Jedna kapka se uvolnila nad ní.

Dopadla na stěnu.

Rozstříkla se.

Aurelyss ztratila oporu.

Padala.

Zachytila se kusadly a končetinami o nerovnost.

Pod ní tekla voda.

Chvíli visela.

Pak se vytáhla zpět.

Její svět byl znovu bezpečný.

Alespoň na několik okamžiků.

VIII. Po vodě přichází život

Po dešti bylo všechno vlhké.

A živé.

Do dutiny se dostaly nové organismy.

Houby se rozšířily.

Změnily se pachy.

Kořisti přibylo.

Aurelyss lovila.

Rostla.

Každý úspěšný lov znamenal další den.

Každý další den znamenal větší tělo.

A větší tělo znamenalo, že se její svět začal zmenšovat.

Místa, do nichž se dříve pohodlně vešla, byla těsnější.

Kořist, která kdysi působila velká, byla menší.

Aurelyss se měnila.

Ještě stále byla lovkyní stínů.

Ale už nebyla tou larvou, která se vylíhla z vajíčka.

IX. Souboj

Kořist tentokrát neutíkala.

Otočila se.

Aurelyss zaútočila.

Tvor se bránil.

Obě těla se střetla v úzkém prostoru mezi kůrou a dřevem.

Aurelyss sevřela.

Kořist sebou prudce trhla.

Larva byla odhozena.

Narazila do stěny.

Okamžitě se vrátila.

Druhý útok byl přesnější.

Souboj skončil.

Aurelyss zůstala vítězem.

Ale na jejím těle zůstala stopa.

Malé poškození.

Nic, co by ji zastavilo.

Přesto poprvé poznala, že lov může mít cenu.

X. Tma má pravidla

Aurelyss postupně poznávala zákony svého světa.

Pohyb znamenal možnost potravy.

Silné vibrace znamenaly nebezpečí.

Náhlé světlo znamenalo otevřený prostor.

Vlhkost přinášela život.

Příliš mnoho vody přinášelo smrt.

Každá trhlina měla vlastní pach.

Každý kus kůry jiný povrch.

Aurelyss nepotřebovala vidět prales.

Dokázala číst jeho nepatrnou část.

Z několika centimetrů kmene poznávala změny celého dne.

Teplo.

Chlad.

Déšť.

Sucho.

Noc.

Ráno.

Velký svět se jí ozýval přes stěny.

XI. Larva, které se báli

Aurelyss rostla.

Teď už nebyla nejsnazší kořistí.

Drobní tvorové před ní prchali.

Někteří se ukryli dřív, než se dostala dostatečně blízko.

Musela být trpělivější.

Lovila v záloze.

Čekala za hranou kůry.

Někdy dlouho.

Pohyb.

Přiblížení.

Útok.

Ticho.

Tak se opakoval její život.

Kdyby ji tehdy někdo spatřil pod zvětšením, možná by v ní hledal krásu.

Aurelyss však nebyla vytvořena pro obdiv.

Byla vytvořena pro přežití.

Její první svět byl světem zbraní.

XII. Cesta vzhůru

Jednoho dne opustila dutinu.

Kořisti ubývalo.

Aurelyss následovala novou trhlinu.

Vedla vzhůru.

Šplhala.

Čím výše se dostávala, tím více světla pronikalo mezi kůru.

Aurelyss se mu vyhýbala.

Postupovala po temnější straně.

Několik centimetrů.

Pak další.

Před ní se otevřela mezera.

Za ní nebyla další stěna.

Byl tam venkovní svět.

Aurelyss se zastavila.

XIII. První pohled ven

Poprvé viděla dál než několik centimetrů.

Před ní se rozprostíral prales.

Nechápala jeho velikost.

Nemohla.

Kmeny se ztrácely v dálce.

Kapradiny vytvářely zelené vrstvy.

Sluneční paprsky procházely mezi korunami.

Vzduchem se pohybovaly drobné částice.

Něco proletělo kolem.

Aurelyss ustoupila.

Bylo toho příliš.

Svět bez stropu.

Svět bez stěn.

Svět, který nikde nekončil.

Larva se vrátila do škvíry.

Tma ji znovu obklopila.

Tady znala pravidla.

Venku ne.

Jednou však venku bude její skutečný domov.

XIV. Stín loví stín

Aurelyss našla nové loviště těsně pod povrchem kůry.

Bylo nebezpečnější.

Ale bohatší.

Kořist přicházela zvenčí.

Drobní tvorové se ukrývali ve škvírách.

Aurelyss čekala.

Když jeden z nich vstoupil dovnitř, zaútočila.

Byla rychlá.

Přesná.

Téměř neviditelná.

Její svět byl stále temný.

Ale světlo už bylo blízko.

Každý den se objevovalo na hraně jejího úkrytu.

Aurelyss před ním stále ustupovala.

XV. Hladový den

Jednou nepřišla žádná kořist.

Aurelyss čekala.

Nic.

Přesunula se.

Čekala znovu.

Nic.

Den přešel v noc.

Hlad sílil.

Aurelyss opustila bezpečný prostor.

Vyšla na povrch kmene.

Byla tma.

Tentokrát otevřený svět nevypadal tak hrozivě.

Aurelyss postupovala podél kůry.

Každý pohyb byl riskantní.

Neměla nad sebou strop.

Neměla bezprostřední úkryt.

Pak zaznamenala pohyb.

Kořist.

Aurelyss se přiblížila.

Zaútočila.

Jedla pod otevřenou oblohou, kterou ani jednou nevnímala tak, jak ji jednou bude vnímat její druhé tělo.

XVI. Měsíc

Nad pralesem svítil měsíc.

Aurelyss ho neznala.

Jeho světlo dopadalo na kmen.

Larva přešla přes osvětlené místo.

Na několik vteřin se její tělo objevilo v bledém světle.

Pak znovu zmizelo.

Kdyby ji někdo sledoval z dálky, nikdy by ji nezahlédl.

Byla příliš malá.

Ale měsíc ji osvětlil stejně jako celý prales.

Velikost pro světlo nic neznamenala.

Dopadalo na všechno.

Na koruny.

Na vodu.

Na hory v dálce.

I na malou dravou larvu na kůře.

Aurelyss pokračovala.

Jednou se právě světlo stane hlavním prvkem jejího života.

Zatím jím jen proběhla.

XVII. Něco se mění

Aurelyss začala být neklidná.

Nebyl to hlad.

Nebezpečí.

Ani změna počasí.

Přicházela změna zevnitř.

Její larvální život se blížil ke konci.

Lovkyně, která celé období života strávila v trhlinách kůry, měla zmizet.

Ne zemřít.

Proměnit se.

Aurelyss hledala místo.

Temné.

Chráněné.

Suché.

Dostatečně hluboké.

Procházela škvírami.

Jednu odmítla.

Druhou také.

Až nakonec našla malou komůrku pod odchlíplou kůrou.

Zastavila se.

Tady.

XVIII. Hedvábí

Aurelyss začala tvořit něco, co nikdy předtím nepotřebovala.

Vlákno.

Jemné hedvábí.

Postupně kolem sebe vytvářela ochranný prostor.

Vlákno po vláknu.

Stěna po stěně.

Lovkyně si stavěla místo, ve kterém nebude lovit.

Nebude utíkat.

Nebude se pohybovat po známých cestách.

V původní sáze právě zde končí její larvální život: po období lovu v trhlinách kůry si Aurelyss vytvoří hedvábný kokonek a začne metamorfózu.

Kokon se uzavíral.

Svět venku mizel.

Nakonec zůstala jen Aurelyss.

A ticho.

XIX. Poslední noc lovkyně

Uvnitř kokonku nebylo světlo.

To Aurelyss znala.

Ale tahle tma byla jiná.

Nebylo kam jít.

Žádná kořist.

Žádná cesta.

Žádný predátor.

Žádná trhlina.

Aurelyss se přestala pohybovat.

Tělo, které jí umožňovalo lovit, už brzy nebude existovat ve stejné podobě.

Její první život končil.

Kusadla lovkyně.

Tělo larvy.

Způsob pohybu.

Všechno se měnilo.

Za stěnou kokonku pokračoval prales.

Pršelo.

Svítilo slunce.

Tvorové se rodili a umírali.

Aurelyss mezitím procházela největší cestou svého života.

Aniž se pohnula z místa.

XX. Tělo se rozpadá

Proměna nebyla spánek.

Uvnitř se přestavovalo celé tělo.

To, co bylo určeno k larválnímu životu, ustupovalo.

Vznikalo něco nového.

Struktury, které Aurelyss nikdy nepoužila.

Křídla.

Nové proporce těla.

Nový způsob existence.

Lovkyně temných škvír se měnila v tvora určeného pro vzduch.

Kdyby bylo možné zeptat se larvy, jaké je létat, neměla by odpověď.

Nikdy nelétala.

Nevěděla, co znamená výška.

Nevěděla, co znamená vítr pod křídly.

Nevěděla, co znamená vidět svět z prostoru.

Přesto se uvnitř kokonku tvořilo tělo, které to všechno dokáže.

XXI. Ticho

Dny plynuly.

Kokon zůstával nehybný.

Kolem něj se pohyboval život.

Roztoč přešel přes jeho povrch.

Drobné částice pylu se zachytily na hedvábí.

Jednou po kůře stekla voda.

Minula jej.

Jindy se celý strom otřásl.

Kokon vydržel.

Uvnitř se Aurelyss měnila.

Lovkyně stínů už téměř neexistovala.

Ale nový tvor ještě neopustil svůj uzavřený svět.

Byla mezi dvěma životy.

XXII. Prasklina

Jednoho rána se kokon pohnul.

Poprvé po dlouhé době.

Na jeho povrchu se objevila změna.

Aurelyss uvnitř tlačila.

Obal povoloval.

Objevila se mezera.

Dovnitř proniklo světlo.

Aurelyss se pohnula směrem k němu.

Kdysi před světlem ustupovala.

Teď šla přímo za ním.

XXIII. Druhé narození

Z kokonku se vysunula hlava.

Potom tělo.

Končetiny se zachytily kůry.

Aurelyss se pomalu vytáhla ven.

Nevypadala jako tvor, který do kokonku vstoupil.

Byla jiná.

Za tělem měla složené struktury.

Křídla.

Zatím měkká.

Skrčená.

Nepřipravená.

Aurelyss se nehýbala.

Křídla se začala rozvíjet.

Pomalu.

Jedna plocha.

Druhá.

Jemné žilky se napínaly.

Světlo jimi začalo procházet.

Lovkyně stínů se podruhé narodila.

Tentokrát do světla.

XXIV. Mapy světla

Křídla se rozevřela.

Byla průsvitná.

Síť žilek rozdělovala jejich povrch do jemných polí.

Sluneční paprsek dopadl z boku.

Prošel jimi.

Na kůře se objevil stín.

Síť.

Aurelyss se pohnula.

Síť se pohnula také.

Její křídla kreslila světlem.

To, co kdysi bývalo larvou ukrytou před sluncem, nyní neslo světlo přímo na svém těle.

Aurelyss ještě nevzlétla.

Jen čekala.

Křídla musela zpevnit.

Vítr kolem ní proudil.

Poprvé jej cítila jinak.

Ne jako nebezpečí.

Jako něco, co ji může nést.

XXV. Hrana

Aurelyss se přesunula výš.

Na okraj kůry.

Pod ní se otevřel prostor.

Kdysi jej spatřila jako larva a ustoupila.

Teď zůstala.

Před ní nebyla stěna.

Nebyla tam chodba.

Nebyla tam pevná cesta.

Jen vzduch.

Aurelyss otevřela křídla.

Vítr se jich dotkl.

Tělo se zachvělo.

Ještě ne.

Křídla se znovu složila.

Pak znovu otevřela.

Aurelyss se přiblížila k hraně.

Pod ní byl svět bez dna.

XXVI. První let

Aurelyss se odrazila.

Na jediný okamžik padala.

Pak se křídla zachytila vzduchu.

Tělo změnilo směr.

Aurelyss letěla.

Poprvé.

Kmen se vzdálil.

Trhlina, která byla kdysi celým jejím světem, se zmenšovala.

Aurelyss stoupala.

Křídla pracovala.

Vzduch ji nesl.

Pod ní se otevřel prales.

Kapradiny.

Větve.

Kmeny.

Voda.

Sluneční skvrny.

Všechno, co kdysi znala jen jako otřesy, pachy a stíny, mělo najednou tvar.

Svět nebyl chodba.

Byl prostor.

A Aurelyss do něj poprvé vstoupila.

XXVII. Nad korunou kapradiny

Přelétla nad kapradinou.

Pro larvu by její stonek představoval nepřekonatelnou stavbu.

Dospělá Aurelyss jej překonala během okamžiku.

Zatočila.

Vítr ji posunul.

Vyrovnala let.

Přistála na listu.

Křídla složila nad tělem.

Chvíli odpočívala.

Pod ní se pohybovala drobná zvířata.

Možná mezi nimi byli tvorové podobní těm, které kdysi lovila.

Aurelyss už ale nebyla stejným tvorem.

Její první život zůstal pod kůrou.

Druhý se odehrával nad ní.

XXVIII. Dva světy

Aurelyss měla vzpomínku těla na trhliny.

Na tmu.

Na lov.

Ale nyní reagovala na úplně jiné podněty.

Vzduch.

Světlo.

Prostor.

Pohyb mezi rostlinami.

Její život se změnil tak hluboce, jako by se jeden tvor rozdělil na dva.

První Aurelyss nikdy nelétala.

Druhá už nepotřebovala chodby.

První hledala bezpečí pod povrchem.

Druhá překonávala otevřený prostor.

Jedno tělo skončilo.

Druhé začalo.

A přesto to stále byla Aurelyss.

XXIX. Slunce v křídlech

Odpoledne proletěla místem, kde koruny stromů otevřely širokou mezeru.

Slunce bylo nízko.

Jeho paprsky procházely šikmo pralesem.

Aurelyss vletěla přímo do nich.

Křídla se rozzářila.

Žilky vytvořily temnější síť.

Každý pohyb měnil obraz.

Světlo se lámalo.

Mizelo.

Vracelo.

Na několik vteřin nebyla Aurelyss jen tvorem letícím pralesem.

Byla pohybující se kresbou.

Síť světla mezi stromy.

Pak proletěla do stínu.

A zmizela.

XXX. Vítr

Ne každý let byl klidný.

Jednoho dne se vítr změnil.

Aurelyss vzlétla mezi stromy.

První poryv ji posunul stranou.

Vyrovnala se.

Druhý byl silnější.

Aurelyss byla odhozena.

Křídla pracovala.

Pokusila se dostat níž.

Další poryv ji zvedl.

Najednou byla mnohem výš, než chtěla.

Prales pod ní se otevřel.

Koruny vypadaly jinak.

Vítr ji nesl.

Aurelyss bojovala o směr.

Křehká křídla se ohýbala.

Nakonec se dostala do závětří za kmenem.

Přistála.

Zůstala dlouho nehybná.

Vzduch, který jí dal nový svět, ji mohl stejně snadno zabít.

XXXI. Večerní let

Aurelyss měla nejraději okamžiky, kdy světlo sláblo.

Prales se měnil.

Stíny se prodlužovaly.

Vzduch se ochlazoval.

Mnoho tvorů se ukrývalo.

Jiní právě vycházeli.

Aurelyss vzlétla.

Letěla nízko mezi rostlinami.

Nad kusem dřeva.

Kolem kmene.

Přes úzkou vodní plochu.

Její obraz se na okamžik odrazil na hladině.

Pak zmizel.

XXXII. Jiná Aurelyss

Kdyby se mohla vrátit do trhliny, kde se narodila, nevešla by se tam stejně.

A kdyby potkala sama sebe jako larvu, žádný z těch dvou tvorů by nevypadal jako druhý.

Larva s dravými kusadly.

Dospělec s průsvitnými křídly.

Tma.

Světlo.

Kůra.

Vzduch.

Lov.

Let.

Dva životy.

Jeden příběh.

XXXIII. Síť nad vodou

Jednoho rána Aurelyss letěla podél vody.

Hladina odrážela oblohu.

Nad ní se pohyboval hmyz.

Aurelyss přelétla nízko.

Křídla téměř lízla hladinu.

Pak stoupla.

Slunce bylo za ní.

Její stín se objevil na vodě.

Tělo.

Křídla.

Jemná síť žilek.

Stín letěl spolu s ní.

Aurelyss zatočila.

Stín se rozpadl v odlescích.

Pokračovala dál.

XXXIV. Krátkost

Druhý život Aurelyss měl jiné měřítko.

Larvální svět byl pomalý.

Růst.

Lov.

Čekání.

Proměny.

Dospělý svět byl rychlý.

Let.

Odpočinek.

Další let.

Každý den znamenal velkou část času, který jí zbýval.

Aurelyss to nevěděla.

Žádný tvor nepotřebuje znát délku svého života, aby jej mohl žít.

Letěla.

A to stačilo.

XXXV. Starý strom

Jednoho večera přiletěla ke stromu, který neznala.

Byl starý.

Kůra hluboce rozpraskaná.

Jedna větev byla poškozená.

Z rány vytékala pryskyřice.

Aurelyss přistála o něco výš.

Křídla složila.

Odpočívala.

Slunce klesalo.

Pryskyřice pod ní zářila.

Zlatě.

Aurelyss se pohnula po kůře.

Nevěděla, co je před ní.

XXXVI. Poslední světlo

Večerní slunce dopadlo na její křídla.

Žilnatina se znovu rozzářila.

Síť stínů se objevila na kůře.

Aurelyss popošla.

Stín se pohnul.

Další krok.

Pod přední částí těla byla kůra suchá.

Ještě jeden.

Křídlo se lehce dotklo lesklého povrchu.

Aurelyss se zastavila.

Pokusila se křídlo zvednout.

Nešlo to.

XXXVII. Jeden dotek

Aurelyss škubla tělem.

Křídlo drželo.

Zkusila znovu.

Pryskyřice se táhla.

Aurelyss rozevřela druhé křídlo.

Zabrala.

Tělo se zvedlo.

První křídlo stále drželo.

Druhé udeřilo do vzduchu.

Jednou.

Podruhé.

Aurelyss se snažila vzlétnout.

Celý její druhý život byl založen na možnosti opustit pevný povrch.

Tentokrát jí to nebylo dovoleno.

XXXVIII. Křídlo proti stromu

Aurelyss zabrala silněji.

Žilky křídla se napnuly.

Pryskyřice nepovolila.

Tělo se otočilo.

Jedna končetina sklouzla.

Dotkla se lepkavé hmoty.

Další bod sevření.

Aurelyss mávala volným křídlem.

Vzduch se kolem ní pohyboval.

Tělo však zůstávalo na místě.

Lovkyně, která kdysi znala nebezpečí temných chodeb, teď bojovala v otevřeném světle.

Nebyl tu predátor.

Nebyla tu voda.

Nebyl tu vítr.

Jen strom.

A jeho zlatá slza.

XXXIX. Pokus vzlétnout

Aurelyss se ještě jednou zvedla.

Na okamžik byla téměř ve vzduchu.

Volné křídlo se rozevřelo naplno.

Slunce jím prošlo.

Žilky vytvořily na pryskyřici poslední síť stínů.

Pak se tělo stáhlo zpět.

Pryskyřice ji držela.

Aurelyss znovu zabrala.

Slaběji.

Křídlo se pohnulo.

Ještě jednou.

Pak už jen nepatrně.

Posledním velkým gestem jejího života byl let, který nezačal.

XL. Když světlo uvázlo

Slunce zmizelo za korunami.

Prales potemněl.

Aurelyss zůstala na kmeni.

Její průsvitná křídla už nekreslila stíny.

Pryskyřice pomalu obklopovala tělo.

Další drobný proud stekl z rány.

Dotkl se křídla.

Žilky zmizely pod zlatou vrstvou.

Aurelyss se přestala pohybovat.

Lovkyně stínů.

Tvor světla.

Oba její životy skončily na stejném stromě.

XLI. Zlatá síť

Ráno dopadlo na pryskyřici slunce.

Aurelyss byla uvnitř.

Světlo stále procházelo jejími křídly.

Tentokrát se však křídla nepohnula.

Vítr jimi nezachvěl.

Nevzlétla.

Další pryskyřice překryla první vrstvu.

Tělo se uzavíralo.

Křídla zůstala rozevřená.

Síť jejich žilek byla zachycena.

Okamžik, který měl trvat zlomek života, začal trvat miliony let.

XLII. Strom, který zmizel

Strom pokračoval ve svém životě.

Pak jednou padl.

Prales se měnil.

Dřevo se rozložilo.

Kořeny zmizely.

Místo zarostlo.

Další generace stromů nahradily předchozí.

Aurelyss zůstala.

Pryskyřice se měnila.

Tvrdla.

Stárla.

Byla pohřbena.

Čas z ní vytvářel jantar.

XLIII. Devadesát devět milionů let světla

Aurelyss nečekala.

Pro mrtvého tvora čas neexistuje.

Ale kolem ní pokračoval.

Dinosauři zmizeli.

Krajiny se proměňovaly.

Moře měnila hranice.

Kontinenty se pohybovaly.

Les, který Aurelyss znala, přestal existovat.

Zmizel strom.

Zmizela trhlina jejího narození.

Zmizel kokon.

Zmizela voda, nad kterou létala.

Zmizelo všechno.

A přesto zůstala síť jejích křídel.

XLIV. Kámen ve tmě

Jantar byl dlouho ukrytý.

Bez slunce.

Bez větru.

Bez pralesa.

Aurelyss, která kdysi prožila první polovinu života ve tmě, se do ní vrátila.

Tentokrát na téměř nepředstavitelnou dobu.

Nebylo co lovit.

Nebylo kam letět.

Jen zlatá hmota a kámen kolem ní.

Svět se měnil daleko nad ní.

XLV. Hora

Země se zvedala.

Horniny se lámaly.

Vznikaly svahy.

Údolí.

Hory.

Voda je pomalu rozebírala.

Každý déšť odnášel nepatrnou část.

Každý sesuv mohl otevřít něco, co bylo předtím ukryté.

Jantar se postupně dostával blíž k povrchu.

Aurelyss absolvovala nejdelší cestu svého příběhu bez jediného pohybu křídel.

XLVI. Déšť po devadesáti devíti milionech let

Jedné noci pršelo.

Voda pronikla do svahu.

Hlína povolila.

Kameny se posunuly.

Malý kus jantaru se uvolnil.

Sklouzl dolů.

Zastavil se mezi tmavou horninou.

Déšť jej částečně omyl.

Ráno vyšlo slunce.

Poprvé po nesmírně dlouhé době se světlo dotklo zlata, které ukrývalo Aurelyss.

XLVII. Ruka

Muž se sehnul.

Vytáhl jantar.

Opláchl jej.

Otočil proti světlu.

Uvnitř něco zahlédl.

Křídlo.

Ještě netušil, že se dívá na tvora, který kdysi prožil dva naprosto odlišné životy.

Viděl jen poslední z nich.

Průsvitná křídla.

Jemnou žilnatinu.

Tělo.

Nikdy neuvidí larvu, kterou Aurelyss kdysi byla.

Ta zmizela během metamorfózy už před devadesáti devíti miliony let.

Přesto bez ní nemohla existovat Aurelyss, kterou teď držel v ruce.

XLVIII. Pod zvětšením

Později položil jantar pod zvětšení.

Zaostřil na křídlo.

Síť žilek se objevila v detailu.

Posunul světlo.

Struktura vystoupila ještě výrazněji.

V původní sáze je právě tato zachovaná síť křídel tím, co po 99 milionech let vrací Aurelyss do lidského světa.

Muž kámen pomalu otáčel.

Křídlo se rozsvítilo.

Potom ztmavlo.

Znovu se rozsvítilo.

Jako by stále dokázalo pracovat se světlem.

XLIX. Co předcházelo křídlům

Muž se zadíval na hlavu.

Na tělo.

Na křídla.

Věděl, že před tímto tvarem existovalo jiné stadium života.

Začal si je představovat.

Malé vajíčko.

Larvu.

Tmu pod kůrou.

Lov.

Kusadla.

Kořist.

Déšť pronikající do dutiny.

Nebezpečí.

Růst.

Potom hedvábný kokonek.

Ticho.

Proměnu.

A nakonec okamžik, kdy se poprvé rozevřela křídla, která teď viděl před sebou.

Najednou jantar neukrýval jen smrt dospělého tvora.

Ukazoval konec příběhu, jehož první polovinu nebylo možné spatřit.

L. Dvě Aurelyss

Muž si uvědomil, jak zvláštní její život musel být.

Jeden tvor.

Dvě podoby.

V první se pohybovala v temnotě a lovila.

Ve druhé letěla světlem.

První nikdy nepoznala křídla.

Druhá už nenesla tělo lovkyně, která kdysi čekala v trhlině.

Přesto mezi nimi nebyla hranice.

Byl to jeden život.

Stejně jako člověk není oddělený od dítěte, kterým kdysi byl.

Aurelyss nesla svou minulost, i když ji na jejím dospělém těle nebylo možné vidět.

LI. Síť na stole

Muž zhasl hlavní světlo.

Nechal jen jednu lampu.

Natočil jantar.

Paprsek prošel kamenem.

A na světlém podkladu se objevil nepatrný stín.

Síť.

Nebyla dokonalá.

Kámen ji deformoval.

Přesto tam byla.

Žilky křídla starého devadesát devět milionů let znovu rozdělily světlo.

Muž se usmál.

Aurelyss už dávno nemohla létat.

Ale její křídla stále dokázala udělat něco, co dělala v okamžiku, kdy byla živá.

Tvarovat světlo.

LII. Poslední let podruhé

V představě ji viděl.

Ne uvnitř jantaru.

Živou.

Na kmeni pradávného stromu.

Večerní slunce.

Průsvitná křídla.

Pohyb.

Pak dotek.

Pryskyřice.

Pokus vzlétnout.

Křídla rozevřená naplno.

Síť žilek osvětlená posledním sluncem.

Tentokrát však muž ve své představě nezůstal u smrti.

Vrátil se ještě dál.

Ke kokonku.

K larvě.

K vajíčku.

Protože pochopil, že poslední let má význam jen tehdy, když víme, odkud tvor vzlétl poprvé.

LIII. Světlo si pamatuje

Jantar položil zpátky.

Bez lampy vypadal obyčejněji.

Aurelyss uvnitř téměř zmizela.

Stačilo však znovu rozsvítit.

Křídla se objevila.

Muž si uvědomil zvláštní věc.

Tma Aurelyss ukrývala dvakrát.

Poprvé, když byla larvou.

Podruhé, když ležela miliony let uvnitř země.

A světlo ji dvakrát odhalilo.

Poprvé při jejím zrození z kokonku.

Podruhé v lidské ruce.

LIV. To, co jantar neukázal

Jantar uchoval její tělo.

Ale neuchoval vítr.

Neuchoval zvuk pralesa.

Neuchoval první let.

Neuchoval vodu, nad kterou přeletěla.

Neuchoval slunce procházející křídly.

Neuchoval larvu lovící v temnotě.

Neuchoval okamžik, kdy se zavřel kokonek.

To všechno zmizelo.

A přesto právě zachované tělo dovolovalo člověku klást otázky o věcech, které se zachovat nemohly.

Jantar nebyl celý příběh.

Byly to dveře.

LV. Ta, která tvarovala světlo

Muž vzal kámen naposledy do ruky.

Pomalu jej otočil.

Čekal na správný úhel.

Pak se to stalo.

Slunce dopadlo na jantar.

Prošlo zlatou hmotou.

Prošlo průsvitným křídlem.

Jemné žilky vystoupily jako síť.

Na okamžik se devadesát devět milionů let zmenšilo na jediný paprsek.

Muž neviděl mrtvý hmyz.

Viděl Aurelyss v letu.

Lovkyni, která kdysi neznala oblohu.

Larvu, která se ukrývala před světlem.

Tvora, který se zavřel do tmy kokonku.

A bytost, která z něj vyšla s křídly.

Dvě podoby.

Dva světy.

Jeden život.

Epilog – Když křídla šeptají věčnost

Večer se slunce přiblížilo k obzoru.

Muž položil jantar k oknu.

Zlatý kámen se rozzářil.

Uvnitř byla Aurelyss.

Nehybná.

Přesto se její křídla měnila s každým pohybem světla.

Jednou byla téměř neviditelná.

Potom se objevila žilnatina.

Pak se celé křídlo rozsvítilo.

Muž si představil dávný prales.

Nejdřív jeho temnou část.

Prasklinu ve starém stromu.

Malé vajíčko.

Larvu vycházející ven.

První hlad.

První lov.

Dlouhé čekání ve stínu.

Déšť.

Útěk.

Tmu.

Potom hedvábí.

Kokon.

Ticho.

A druhé narození.

Křídla pomalu se rozvíjející na kůře.

První dotek větru.

Hranu stromu.

Odraz.

Pád.

A potom let.

Viděl Aurelyss nad kapradinami.

Nad vodou.

Mezi paprsky slunce.

Viděl její křídla kreslit po pralese pohybující se síť.

A nakonec starý strom.

Zlatou pryskyřici.

Jediný dotek.

Poslední pokus vzlétnout.

Potom devadesát devět milionů let ticha.

Muž se vrátil pohledem k jantaru.

Slunce právě mizelo.

Poslední paprsek prošel křídlem Aurelyss.

Na stole se na okamžik objevila drobná síť.

Pak zmizela.

Muž zůstal sedět.

Pochopil, že Aurelyss nepřežila proto, že by unikla času.

Čas jí vzal prales.

Strom.

Vítr.

Oblohu.

Její první tělo.

I její poslední let.

Jednu věc jí však nevzal.

Křídla, která kdysi na jediný krátký život poznala slunce.

A tak po devadesáti devíti milionech let stále dělala to, k čemu se zrodila ve svém druhém životě.

Stále tvarovala světlo.